Zato „na spodním konci žebříčku figurují Bulhaři s prachšpatnými 4,8 bodu. Jen o poznání spokojenější jsou Řekové, Portugalci, Chorvati a obyvatelé pobaltských republik. Vysoká spokojenost na Severu a nespokojenost na Jihu a Východě má hlavně finanční kořeny. Jsou-li dotázáni jmenovitě na ně, klesá spokojenost Bulharů dokonce na 3,7 stupně a také Řekové /4,3/, Portugalci /4,5/ a Chorvati /4,6/ vykazují s méně než 5 body výsledky extrémně špatné. Oslavné nálady na adresu společné Evropy jsou v těchto zemích neznámým pojmem garantovaně.“ A „rozdíly se neustále zvětšují“.

Poněvadž „Dán si v průměru přijde na 24.364 EUR čistého ročně, Švéd stále ještě na 26.640 EUR a Fin na 23.763 EUR. Německo se svými 20.668 EUR figuruje v horní části středního pole. Čisté příjmy Poláků, Chorvatů a obyvatel Pobaltí oscilují kolem čtvrtiny německých příjmu. Bulhar si ročně přijde v průměru na 3.332 EUR a Rumun dokonce na 2.315 EUR, tedy méně než desetinu dánského příjmu.“

„Rozdíly, ač ne tak dramatické, však dělí i samotné ´jádro Evropy´. Obyvatel Hamburku či Mnichova má v průměru zřetelně vyšší příjem, než ten v zemědělských regonech Brandenburska nebo Saska–Anhaltska. Cílem ´jednotné Evropy´ je však tyto mezery postupně zacelit. Má-li se toho dosáhnout, musí mzdy v chudých regionech růst podstatně rychleji než v těch bohatých. Jinak se nůžky budou rozevírat stále víc. A přesně to se v Evropě děje. Zatímco například průměrný příjem Švédů stoupl v letech 2010 až 2015 o 35 %, růst příjmů Bulharů a Rumunů o 10, resp. 14 % byl mnohem pomalejší.“

„Zvlášť problematické je to, že v některých zemích průměrné příjmy neklesají jen relativně,  ale dokonce i absolutně. Například Chorvati museli v roce 2015 vyjít se o 6 % s méně penězi, než před pěti lety. V Itálii činila ztráta 1 %, v Portugalsku 3 %, ve Španělsku 9%, na Kypru 15%, a v Řecku dokonce neuvěřitelných 37%. Dnes je řecký průměrný příjem na úrovni toho českého. Před pěti lety vydělával Řek v průměru dvakrát víc než Čech.“

„Chudoba se zabydluje na periférii. V Česku a mnoha švédských, dánských a finských regionech je podle Eurostatu akutně ohroženo bídou a sociálním sestupem méně než 15 % obyvatelstva. V Řecku je to 35,7%, v Rumunsku 37,4% a v Bulharsku dokonce 41,3 %. Na celé jižní a východoevropské periférii činí kvóta chudoby mezi 23,4% v Polsku a 30,9% v Lotyšsku. Některé regiony, jako například Sicílie, jsou se svými 55,4% chudobincem Evropy.“

Naproti tomu „ve Švédsku se zhruba 10 milióny obyvatel je lidí chudých natolik, že nejsou s to uhradit ani základní životní potřeby, okolo 68 000. Statistika je řadí do kategorie ´značné materiální deprivace´. V jihobulharském Plovdivu je to kolem 620.000 lidí, tedy téměř desetkrát tolik. Region Južen Centralen je s 1,5 miliónem obyvatel dokonce značně menší než Švédsko. Zatímco v Bulharsku není s to základní životní potřeby uhradit více než třetina lidí, ve Švédsku je to každý patnáctý. Mezi 20 a 30 % je těch, v jejichž silách to není, i v Řecku, Rumunsku a některých italských regionech.“

Tím „znepokojivější je, že vývoj míří špatným směrem. A obětí nejsou jen noví členové EU. Podíl těch, kdo jsou ohroženi nouzí, se v letech 2008 až 2015 zvýšil o 12 % v celé EU. V některých ´starých členských zemích´ však vzrostl ještě podstatně víc. V Irsku to bylo    z 15,5 na 19,9%, v Itálii z 18,6 na 25,6%, ve Španělsku z 19,8 na 29,9% a v Řecku z 20,1 na 48%. To ovšem ´relativizuje´ i už beztak špatnou výši průměrných příjmů. Každá druhá řecká domácnost má podle Eurostatu k dispozici dokonce méně, než 60% průměrného českého příjmu.“

Zvlášť alarmující jsou „počty nezaměstnaných ve starých členských zemích EU ze Středomoří“. „Nedělní kázání se tu sice dmou pýchou nad tím, že míra nezaměstnanosti v Řecku, Francii, Španělsku, Itálii a Portugalsku loni poklesla. I v ideálních případech je to však jen půl pravdy. Činil–li celkový počet oficiálně registrovaných nezaměstnaných v těchto pěti zemích na podzim roku 2008 ještě 6,7 miliónů, pak dnes je to kolem 12 miliónů. Nevelká zlepšení z minulého roku je totiž třeba přičíst hlavně tomu, že spousty nezaměstnaných v těchto státech už v oficiálních statistikách přestaly figurovat. Svou roli hraje i migrace, především nezaměstnané mládeže.“

„Je až s podivem, nakolik jsou dnes evropské statistické úřady s to v záplavě červených čísel  vykazovat na pracovním trhu data, interpretovaná jako úspěch. Počet dlouhodobě nezaměstnaných přitom v EU v letech 2008 až 2015 stoupl z 6,2 na 10,9 miliónů lidí – tedy o  76%. A v ekonomicky už beztak slabých regionech rostl obzvlášť dramaticky.“

„Růst dlouhodobé nezaměstnanosti činil v Bulharsku kolem 91%, v Irsku 201%, v Řecku 379%, ve Francii 60%, v Itálii 134% a na Kypru dokonce 1.330%. Co to znamená konkrétně, ilustruje Španělsko. V roce 2008 tu bylo dlouhodobě nezaměstnaných 467.000. Dnes jsou to 2,6 miliónu – tedy 459%. Jen v samotném Madridu se počet dlouhodobě nezaměstnaných v  letech 2008 až 2015 zvýšil ze 43.000 na 322.000. To zároveň plasticky demonstruje, jak   chatrnou vypovídací schopnost mají oficiální údaje.“ I podle nich se přitom „za dlouhodobě nezaměstnané považuje téměř 11 miliónů občanů EU“.

„Nerovnoměrnost sociálně–ekonomického vývoje EU narůstá stále víc. Aby se nůžky opět zavřely, musely by růst hlavně regiony, které dnes figurují na dně žebříčku. To ovšem nastoluje otázku, jak toho dosáhnout? Snad směrem, jímž to to vývoj bere dosud?“

„Spotřební výdaje řeckých domácností poklesly od roku 2008 o 27%. A není to jen případ Řecka. K absolutnímu poklesu došlo i ve Španělsku /-8%/, Chorvatsku / - 13%/, Itálii /-5%/, na Kypru /-9%/, v Portugalsku /-6%/ i v mnoha dalších státech. Ostatně v celé EU vzrostly  spotřební výdaje jen o mizerná 2 %. Tahounem růstu se tak v EU spotřeba stát není s to, tím spíš v už beztak zesláblých regionech.“

„A jak to vypadá s investicemi? V celé EU klesl od roku 2008 objem hrubých investic o 8%. V zemích na periferii s malým ekonomickým výkonem a už beztak slabých zaznamenaly vyslovený propad. V Řecku to bylo o 67%, ve Španělsku o 28%, v Chorvatsku o 41%, v Itálii o 28%, na Kypru o 53% a v Portugalsku o 33%. K poklesu investic však došlo v zemích, vydávaných za příklad typu Slovinska /- 42%/, Finska /-15%/ a dokonce i Německa /-3%/. Je to snad důvod k údivu? Stagnuje-li ekonomika, nestoupají ani mzdy a státu připadne role železného škrtiče výdajů, váznou i růst a investice.“

Skutečná „evropská integrace“ by vyžadovala, „aby peníze dorazily především na periférii.  Odkud se tam však vezmou? Ve všech uvedených zemích totiž klesají jak investice, tak ta část HDP, již ekonomové nazývají odměnou zaměstnanců. Tedy ona část koláče, jež v rukou  zaměstnanců skončí. A to je velice neobvyklé, ať dochází ke krizi či nikoli. Bohaté regiony stagnují, stagnují však i ty chudší, dohnat ty bohatší nejsou s to a v mezinárodním srovnání upadají stále víc. Přesně to je i případ téměř všech zemí na jižní a východní periferii EU.  Klesají-li investice i odměny zaměstnanců v zemích už beztak chudých typu Rumunska, Chorvatska nebo Lotyšska, i jejich odstup od ´modrého banánu´, tedy ´evropského jádra´, tak rok co rok dál narůstá, místo aby se zmenšoval. To samé platí i o dříve úspěšných regionech na periférii, s nimiž Berlín i Brusel od finanční krize zacházejí rovněž s odstupem.“

„Evropská periférie upadá. Právě státy typu Lotyšska, Litvy, Estonska, Chorvatska, Bulharska a Rumunska, tedy ty, co za centrem Evropy mají značné zpoždění, by, mají-li se ve střednědobém a dlouhodobém výhledu rozvíjet, potřebovaly minimálně dvojciferný růst všech ukazatelů. Dělí je od něj světelné roky. Kdo je mimo hru, mimo hru také zůstane.“

„Tím, co by Evropa potřebovala, je velkoryse pojatý investiční program pro periférii. O tom však v Evropské komisi neoliberálního ražení nechce nikdo ani slyšet. Místo toho si raději namlouvá, že nepříznivý stav napraví neviditelná ruka trhu.“ Oč déle jí to vydrží, tím víc si zadělává i na „evropské stěhování národů“. Je-li řeč „o ´uprchlících´, máme před očima hlavně Syřany, Afghánce nebo lidi z černé Afriky. Většinu ´ekonomických uprchlíků´ však představuje vnitřní migrace z EU. Například tři pobaltské republiky zaznamenaly od roku 1990 pokles obyvatel z 8 na 6,2 miliónu. Podobně je tomu i v Bulharsku /z 8,8 na 7,2 miliónu/, Rumunsku /z 23,2 na 19,7 miliónu/ a Chorvatsku /z 4,8 na 4,2 miliónu/. Ten samý jev je důvěrně znám i Německu. V průměru 20 procent obyvatel odešlo na západ i z rovinatých zemí bývalé NDR.“  

„Od počátku finanční krize se fenomén migrace, unikající před chudobou a za prací, promítá i do samotného jádra Evropy. A pokud se ekonomické podmínky na periférii EU v dohledné době nezlepší, očekávání, že proud migrace nebude sílit dál, postrádá reálný základ. Občané EU mají stále možnost volně cestovat a svobodně se usadit. Vezme-li v úvahu rozdíl mezi jižním Bulharskem a Švédskem, je spíše s podivem, že Bulharů se nedalo do pohybu ještě víc.“

„Že to ze sociálně-ekonomického hlediska není žádoucí, se rozumí samo sebou. Ti, kdo se do evropských centrálních regionů přestěhují, tu srazí dolů především mzdy – což si neoliberální Evropská komise dozajista přeje.“ Tím víc to poškodí regiony, které jsou zdrojem migrace – „na velkou dálku se totiž zpravidla vydávají ti vzdělaní, mladí a fit. Mladší generace chybí   v celých evropských regionech už dnes. V Pobaltí se počet dětí snížil téměř o polovinu – z 1,8 miliónu v roce 1990 1,8 miliónů na 935.000 dnes. K podobně markantnímu poklesu došlo i  v Bulharsku /- 45%/, Polsku /-41%/ a Rumunsku /-44%/.“

„Jak že má tedy vypadat náš společný kontinent?“ Na jedné straně „přelidněné aglomerace  v  Beneluxu, východní Francii a jižním Německu?“ A na druhé „osamělé vesnice bezzubých starců ve Španělsku, Řecku, Chorvatsku, Pobaltí a na Balkáně? Je-li naším politickým cílem to, pak jsme na nejlepší cestě. Chceme-li ovšem skutečně společnou Evropu, musíme tomu čelit.“