„Totéž je ovšem i problém stávající ukrajinské moci. Na Ukrajině došlo ke klasickému státnímu převratu, kdy jedna skupina oligarchů svrhla druhou skupinu oligarchů, ti noví oligarchové se však opírali o nacistické hnutí. Souběžně se státním převratem tak začala i nacistická revoluce, která však do logické kulminace nedospěla. Nacisté chtěli oligarchickou republiku nahradit nacistickým státem, nahradili však oligarchickou republiku jinou oligarchickou republikou. Větší vliv mají jen v jejím rámci proto, že jsou v podstatě ozbrojenou oporou stávající vlády.“

A to „nejen proto, že dali dohromady kupu dobrovolnických praporů“. Poněvadž „za půl druha roku došlo i k masové infiltraci ozbrojených sil, zvláštních služeb, ministerstva vnitra atd.“. Z „nelegálních ozbrojených formací tak už zůstal jen ´Pravý sektor´ a ten se teď má integrovat do SBU.“ To ovšem „na jejich nacistickém charakteru nic nemění“. O nic „větší kontrolu nad nimi nemá ani státní moc, poněvadž uvnitř svých řad podléhají vlastnímu velení“.

V „podstatě tak proběhla nacifikace silových struktur, což nacistům dodalo vliv ještě větší. Jejich problém tkví pouze v tom, že nemají svého Hitlera, jednoho a pro všechny, a Hitlerů, co se mezi sebou ne a ne dohodnout, mají naopak až příliš. Jinak by další převrat provedli už dávno a dovedli to až nacistickému státu, po němž tak prahnou, stávající oligarchická republika jim tu možnost však nedává.“

„Evropa na dalším převratu, tentokrát už nacistickém jednoznačně a nezastřeně, zainteresována není.“ Má naopak „zájem na stabilizaci stůj co stůj. Proto se aktivně účastní minského procesu.“ Na Ukrajině potřebuje „aspoň jakous takous stabilizaci“. „Aspoň nějakou vládu, lhostejno jakého typu“, avšak „zajišťující trvalý tranzit a nedělající Evropě problémy“.  

Ta Porošenkova nezvládá ani to. Tím víc se to i Evropa „snaží postavit na jakžtakž normální základ“. Cílem minského procesu je „dát Porošenkovi šanci, aby se s Jihovýchodem nějak dohodl, neutralizoval nacifikaci své vlády a našel jakousi kompromisní variantu. Evropa potřebuje situaci na Ukrajině uklidnit, vrátit ji do Janukovyčových dob, ale bez Janukovyče. Jaký je, evropskými očima, rozdíl v tom, kdo bude krást: bude-li to Porošenko, nebo Janukovyč?“ Tady je prioritou „uhájit na Ukrajině evropské zájmy“.

Jenomže právě to je „v rozporu s americkými zájmy.“ Washington totiž „celou tu ukrajinskou melu spustil výlučně proto, aby tu dostal do čelního střetu Rusko a Evropu. A jelikož toho dodnes nedosáhl, pracuje na tom i nadále.“ A nepřestane s tím „tak dlouho, dokud bude nad Porošenkovou vládou držet ochranou ruku“.  

A tak zatímco „Evropa v Minsku jedná s Ruskem o tom, jak situaci  stabilizovat, Kyjev pod patronátem USA ta ujednání permanentně torpéduje. Pokud by podobnou takovou pozici, jako Merkelová a Hollande, zaujal Obama, vojska i výzbroj a technika jsou od demarkační čáry pryč už dávno a jedná se o sto šest.“ Na „tom, aby tento režim válčil, mají zájem USA. A v tom jsou částečně zajedno se zájmy nacistů, byť nikoli bez výhrad.“

Vysloveně „nacistický převrat totiž nepochybně není ani v zájmu USA“. Protože „v takovém případě by to režim zbavilo legitimity“. A „svrhnou-li Porošenka vyslovení nacisté a začnou budovat nacistický stát, tento režim o podporu Evropy přijde. Navíc svrhávat prezidenta rok co rok a legitimizovat nového dost dobře nejde.“

Sami „nacisté přitom strukturovaní nejsou“. „Každý z nich má svůj vlastní krmelec.“ To ovšem „startuje rozpad ukrajinského státu. Mít pod kontrolou jeden stát, ač je slabý, napůl rozpadlý, je přeci jen mnohem snazší, než kontrolovat dvě desítky jakých republik, hejtmanských pašalíků atd.“

„USA jsou tak z jedné strany zainteresovány na tom, by se Porošenkův režim udržel.“ A z té „druhé zase na tom, aby nacisté, prahnoucí po válčení, vyvíjeli na tento režim nátlak i nadále“. Amerika proto „potlačit nacistické oddíly  nedovolí“. „Určitou měrou dokonce stimuluje i jejich infiltraci do silových struktur.“ Poněvadž „pak jsou nacifikovány samy silové struktury, a ne jen jakési nezákonné ozbrojené formace“. A „na Porošenka vyvíjejí nátlak, aby pokračoval ve válce, samy silové struktury“.

„Být Porošenko v pozici, kdy se může rozhodovat svobodně, bezpochyby by mír uzavřel už dávno.“ Poněvadž „jeho cílem je Ukrajinu rozkrást, a ne s kýmsi válčit“. A „k tomu jsou potřeba mír a stabilita“. Jenže „Porošenkova vláda své kroky volit svobodně není s to“. Je „pod plnou kontrolou USA“. A  „plní proto i zadání rozněcovat válku“. Dělá to sice „špatně a neúspěšně“. „Ne snad však proto, že by nechtěla, ale protože na to nemá.“   

„Spojené státy potřebují válku, nacisté potřebují na Ukrajině válku jakbysmet. Za této konstelace je pro Porošenkovu vládu válka existenční nutností.“ Právě tu po ní totiž žádají hned „dvě její nosné opory“. Jak ta „vnější“, tak „vnitřní“.  

Naproti tomu Evropa má „na hřišti šanci spolu s Ruskem“. Zatím „však vězí jednou nohou stále v režimu sankcí se Spojenými státy“. Tou „druhou si snaží vytvořit půdu k dohodě s Ruskem“. „Tak ovšem nedosáhne ničeho.“ Bude třeba si vybrat.“ To se však „mělo udělat už loni, a ne to zkoušet na dvou židlích“.

Korunu všemu nasazuje „Porošenkova děsivá ekonomická situace“. „Ekonomika Ukrajiny je fakticky v troskách. A konec války povede za prvé k návratu desítek tisíc ozbrojených lidí do měst, kde se pak budou ptát: a co máme dělat teď? kde sehnat práci? jak přijít k výplatě? z čeho utáhnout vyšroubované tarify? atd. A to stabilitu režimu přirozeně podlomí, smést ho to prostě dokáže v libovolný moment.“

„Stávající armáda bude za druhé vnímat každou dohodu jako zradu. A to na možnost, že se dá dohromady další převrat, bude mít rovněž důležitý vliv. Že by snad Porošenka podporovali, nepadá z ukrajinských fronťáků dokonce už ani dnes.“ Svůj pohled „formulují zhruba následovně: táhnout na Kyjev je potřeba, pozice se ale bojíme opustit, poněvadž by je zabrala ruská armáda. Pokud se proto Porošenko dohodne, opustit pozice budou muset, takže to otočí zpátky na Kyjev a vyrazí Porošenka svrhnout.“

„Porošenko je v patové situaci. A dál bude záviset na tom, jak na každý jeho  krok zareaguje Evropa. Zda shledá další provokace přesvědčivé natolik, aby nad jeho kroky přimhouřila oči, anebo dospěje k závěru, že tím, kdo porušuje, co se dá, je právě Porošenko. Soudě podle nedávných Kerryho slov, že přimět evropské spojence, aby drželi linii USA, se daří jen horko těžko, je to na hraně i s Evropou. A USA nemají žádnou garanci, že ať Porošenko vyvede cokoli, postaví se k tomu, tak jako doposud, i Evropa. Do fáze pochybností to dostalo všechny bez výjimky.“

Samy „USA však Ukrajinu odepsaly od samého počátku“. Když se nám „říká, že cílem bylo vytvořit na Ukrajině stabilní protiruský režim, reálným krokům  USA to jednoduše neodpovídá“. Jít totiž o „podobný pokus doopravdy, daly by si práci, jak její ekonomiku nezruinovat“. A „od počátku navezly i dost peněz“.

A „ani válka by nezačala, protože dohodnout se v klidu nebyl problém“. Stačilo přece „cosi naslibovat a pak to zase vzít zpátky“. „USA však tento režim strkaly do sebevražedných kroků.“ S „jediným cílem: dostat na Ukrajinu Rusko“. 

„Mít USA času dost, mohly si počkat 10 – 20 let.“ Právě „to je však nad jejich síly“. Sám fakt, že „organizují ozbrojené převraty a občanské války v Libyi, Sýrii a na Ukrajině, dokládá, že USA v podmínkách systémové krize na dlouhou partii času dost nemají“.

Sama „Ukrajina přitom potřebuje spoustu zdrojů, v prvé řadě politických“. „Není to dokonce ani o penězích.“ Ty, „ač ne až tak velké, připusťme k dispozici jsou“. Co ovšem schází fatálně, jsou právě „politické zdroje“: „Jestliže ještě před půl druha rokem Evropa USA podporovala bezvýhradně, pak nyní Kerry přiznává, že USA kontrolu nad Evropou ztrácí.“ A z toho má Amerika vítr jako ze snu, v němž si pro ni jde zubatá s kosou.“ 

„Proto musí ukrajinské hřiště zavřít, chtělo to ovšem provést už loni, jenže to jaksi natáhla. Velká provokace a válka, která by Ukrajinu sežehla, se dala zinscenovat ještě loni na podzim i v zimě.“ Spojené státy si však „umínily, že  si tu ještě chvilku pohrají“. Téma „spálené Ukrajiny však z pořadu staženo není“. „Jinak z ní vytáhnout paty dost dobře nemohou. Dospějí-li totiž k jakékoli kompromisní dohodě s Ruskem, ten kompromis bude jejich jednoznačnou porážkou. Byly to přece ony, kdo, když se jim nabízel kompromis, rozpoutal válku. Zpátečka bude znamením, že prohrály.“

Což skutečně neexistuje scénář, přijatelný pro všechny? táže se ruský novinář. Iščenko to vidí následovně: „Že tento stát už dlouho existovat nebude, ví  každý.“ Stejně jako „to, že jeho konce budou děsivé“. „Každý z vnějších hráčů se je pokouší zformátovat tak, aby ztratil co nejméně a získal co nejvíc. Jak se to komu podaří, těžko říci, někdo však prohrát musí v každém případě. Jelikož se však každá metropole, jak na to reagovat, bude rozhodovat samostatně, kritická porážka nehrozí nikomu.“

A právě „kolem toho se teď vede boj: kdo ztratí víc a kdo méně za dané situace. Pro USA se kompromis rovná přiznání vlastní porážky. Pro Rusko a Evropu je kompromis přijatelný, poněvadž USA utrpí porážku v každém případě, EU a Rusko se prezentují jako mírotvorci a každý z nich si své zájmy může zkusit uhrát v politickém procesu, který teprve přijde.“

„Hrozí kvůli Ukrajině globální konflikt?“ ptá se žurnalista závěrem. „Ruská vojska,“ reaguje Iščenko, „se na Ukrajině neocitla už loni na jaře jen proto, že právě to bylo zárukou celoevropského konfliktu. Ano, USA mohly zůstat stranou, avšak to, že by to do věci zatáhlo EU, bylo v daný moment skoro nevyhnutelné. Od války s USA, bez ohledu na Ukrajinu, nás dnes dělí jen existence jaderných  zbraní, schopných zničit celý svět během 20 minut. A ne-li celé lidstvo, pak veškerou civilizaci. Bojovat dodnes tak, jako za První světové, válka je dávno v plném proudu.“

A právě proto , že dnešní arzenály jsou zcela odlišné, „probíhá v tak hybridní konzistenci: jako ekonomická, finanční, informační…Na bojištích typu Ukrajiny a Sýrie se vede ve formátu občanské války. Přímý střet možný není. Přímý střet vede ke vzájemnému zaručenému zničení. A USA chtějí vyhrát, a ne pomřít.“