S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?

Ve mně se perou hrdost a vztek. Většina těch, co neskončili jako čeledíni a děvečky, tu už raději brebentila německy. Pak se však našlo pár kurážných duší, co tomu bílému hadru hodily rukavici. Platily za to i existenčními dramaty. „Nesamozřejmost“ přežití – jako národa, a ne jenom krojovaného folklóru – nám hrozila po řadu generací. Lužičtí Srbové to s přesilovkou prohráli. My jsme to nevzdali – a dokázali vyhrát. Před každým, komu za to vděčíme, smekám až k zemi.

Býval to podstavec státní rezóny – od Masaryka až po Husáka. Už není. Teď se nám servíruje bramboračka, která mu plive do tváře. Mrzačí krédo našich dějin. Podlézá těm, kdo mu šli po krku. Soutěží v rektálním alpinismu tam, kde se to vzdává cizím „elitám“. Pro národ, kterým je dědicem Husa a Žižky, je to urážlivá potupa.

Právě teď je to rovných 70 let i od jiného obratu. V říjnu 1945 podepsal Edvard Beneš zákon, znárodňující dvě třetiny průmyslu i obchodu. Nastartoval tím rozvoj, nemající obdoby. Teď ho sprosté nádoby ostouzí. A viní z té volby i na 143 tisíc těch, kdo za nás proti Hitlerovi – pod hvězdou, srpem a kladivem – položili život jen na našem území. Takovou nehoráznost trpí jen nulové svědomí.

Letos si výročí obnovení české státnosti připomínáme v situaci, kdy je slovo „národ“ vnímáno velmi emocionálně – ať už v pozitivním, nebo negativním vyznění. Co myslíte, stoupá v současnosti mezi lidmi důležitost národní identifikace, nebo je to, jak někteří tvrdí, jen úchylka skupinky extrémistů?

Národ není neslušné slovo. Zdvořilejší synonymum šovinismu a xenofobie. Dotěrné vyhoudání, sugerující vlastencům pocit hříšné viny, není ani nezištné, natož panensky nevinné. Je to byznys profláknutých týpků, jimž – kromě stovek milionů ze státní kasy – kapou i cizokrajné prebendy. Aby – pod fanglí „humanrightismu“, „evropského občanství“ a jiných náměsíčných zjevení – uvalili prohibici na vše, s čím lidi spojují svoje skutečné zájmy a hodnoty. Ta psychologická kanonáda navádí k úplné kapitulaci. Pilíře národní identity bere útokem už od základní školy.

Tím snáze se témat, od nichž stát i většina „elit“ dezertovaly, zmocňují i holé lebky. To „Nic než národ!“ je přitom bumerangem existenční křivdy. Svatouškovské pindy, jimiž se od toho „lepší společnost“ jen okázale distancuje, lámou rekordy slepoty. Národní zájem, je-li ohrožen, potřebuje přesnou cestovní mapu. Jen tak se to s demagogií neprohraje. Včera bylo pozdě.

Hodně se v poslední době debatuje o tom, že bude třeba v souvislosti s migrační vlnou příslušníků zcela jiných kultur důrazněji hájit naše kořeny a tradice. 28. říjen je ideální příležitostí k zamyšlení, co vlastně tyto naše tradice jsou. Jak byste je popsal vy?

Ty kořeny a tradice volají skutečně po ochrance. K nepoznání je mrzačí už samo domácí panstvo. Náš rodokmen není o aroganci „bílého muže“, co okrade a povraždí, koho zmůže. Jsme plebejský národ. U nás jsou suverenita a sociální emancipace jednovaječná dvojčata. Tím víc umíme slabšímu nejen držet palce, ale podat i celou ruku. Za španělské republikány, když je masakroval Franco s Hitlerem za zády, se postavil i náš umělecký panteon. Tisíce dalších Čechů tam nasadily krk. Azyl tu našel už antifašistický exil z Německa – i ten po válce z Řecka.

Masarykova „humanitní demokracie“ – a krédo dnešní kleptokracie – jsou jako nebe a dudy. Tehdy šlo o to, jak „Bílou Horu odčinit“ – a ne si s tou „modrou krví“, přivandrovalou bůh ví odkud, padnout kolem krku. Tehdy se skutečně „vracelo nakradené“. A samostatnost, dobytá po třech staletích, byla závazkem, jak polidštit život i těm, kdo žijí z vlastní práce, a ne z dividend.

Beneš to dovedl ještě dál – k programu „socializující demokracie“. Přišel s ním už na jaře 1939 v přednáškách na Chicagské univerzitě. „Studená válka“ – byli jsme jejím terčem, a ne původcem – pod ten azimut nasázela miny. Slalom, jenž mezi nimi musel kličkovat, nasekal i řadu bot. Pokrok však urazil skok, nevídaný předtím, natož pak. Stres z toho, co bude zítra, dostal kopačky. Život si mohly plánovat i všechny prodavačky.

To, co startovalo už národním obrozením, mířilo právě sem. Nadávky „pravdolásky“ na tom nic nezmění. U nás to na jedné noze prostě nefunguje. Tady má národní zájem pokaždé i neodkladný sociální rozměr. Jen poměry, co lidi neženou do kolen, jsou tu i štítem suverenity.

Člen TOP 09 Jaroslav Lobkowicz nedávno v rozhovoru pro PL vyjádřil názor, že Evropa by měla, v nadsázce, ukazovat muslimům „co nejvíce křížů“ a čelit jim tím, že se bude důrazně hlásit ke své křesťanské víře a kultuře. Je podle vás právě toto řešením?

Nebýt to i k pláči, popadám se za pupek. Krucifix, kutny a kancionál – proti chátře, utínající hlavy na kamery? Kde ty atrapy křesťanské lásky byly, když panstvo masakrovalo jednu muslimskou zemi za druhou? Kdy už konečně zvednou hlas aspoň proti tomu, ať si tam nepiplá verbež vyvraždující i křesťany?

O „co nejvíc křížích“ to není. Kolébkou moderní Evropy je osvícenství. Víra, odstěhovaná do soukromí. Snaha vracet ji tam, kde nemá nárok – a právě tím krotit fanatiky jiného vyznání – zavání podfukem a provokací. Kondotiérům džihádu nadělí dar z nebes. Pro ty, komu velí, je krucifix logem cizácké zvůle. Jitřit ty vášně je nebetyčná negramotnost.

Evropě ubližuje už vše, čím po Desateru šlape její honorace. Jako Klokánek pro miliony terorizované „ředitelem zeměkoule“ si koleduje o kalamity. Kdo to s Desaterem myslí vážně, nemůže nepodpořit hlavně dva cíle. Prvním je brutální embargo na vše, bez čeho je teror na suchu už za pár týdnů – od zbraní a prachů pro „zkurvysyny, ale naše“ až po doživotní bankrot pro každého, kdo od nich kupuje kradenou ropu.

Druhým je pomoc jediné síle, co teroru čelí tváří v tvář – armádě legální syrské vlády. Té na území, které má pod kontrolou, přibylo i sedm milionů „vnitřních migrantů“. Nemrznou ve stanech. Netrpí hladem. Žádné „válečné prázdniny“ nehrozí dětem ani vysokoškolským studentům. Syrská vláda to zvládá za sedminu sumy, kterou to samé stojí v běženeckých zařízeních u nás. Ty lidi je třeba vrátit důstojně domů – do péče jejich legální vlády. A přispět na ni právě jí – a ne Muslimskému bratrstvu, vládnoucímu Turecku a sponzorujícímu protisyrský teror. Až to jediné, co se proti Desateru nerouhá, podpoří i fanklub knížepána, ať si to klidně vykropí i katolická sutana.

V posledních letech se čím dál častěji ozývá názor, že samotná česko-slovenská samostatnost byla chybou, a že jsme raději měli zůstat v rámci rakousko-uherské monarchie. Co si jako historik myslíte o těchto názorech?

Rakousko vygumoval „anšlus“. Do wehrmachtu se rukovalo povinně. Mrzí snad IQ tykve, kibicující dějinám, že Češi nemuseli na smrt i v mundůrech Třetí říše?

Dřív byla červená knihovna o bohabojných Barčách, co ulovily továrníka. Teď se pasuje na žánr, peskující historii. Ten škvár není jen groteskní. Pokaždé dupne i na hrábě. Ke spoustě boulí přišel 70 let po válce. Hlavně bandurskou na ty, co si nás dovolili osvobodit. Měli se zastavit na vlastních hranicích? A hledět tam na „konečné řešení“ čekající i na český prostor s klidem želvy?

Ještě jedno tradiční klišé můžeme slyšet – že si Češi neumí sami vládnout a nejlépe je jim v nadnárodních celcích. V poslední době to často slyšíme jako argument pro přesun pravomocí na úroveň EU. Má podle vás tento argument nějaké opodstatnění?

Ti, co nám momentálně vládnou, jsou Češi jen svou mateřštinou. V reálu je to dostih „spojenecké vděčnosti“. „Nomenklatura“ dirigovaná dálkovým ovladačem. Lamentace, jak špatně si vládneme, radno adresovat těm, kdo naše honorace drží pod krkem.

Demagogie, která z té hrůzy viní nás, švindluje. Chce sekvestrovat i to málo, co z naší suverenity ještě zbylo. Změnit nás v chasu „eurokracie“. Tu úkolují špičky globálního mamonu. Opodstatnění má jen to, co dalším přesunům pravomocí zatne tipec.

V souvislosti s debatami o naší budoucnosti v rámci EU také můžeme slyšet, že pokud nebudeme součástí většího uskupení evropských zemí, budeme jako malá země vystaveni na milost a nemilost vlivu Ruska. Jsou podle vás tyto obavy oprávněné?

To je jen další z řady účelových ptákovin, jimiž se tu „vyrábí souhlas“ („manufacturing consent“ je to v originále). Bezpečnostní hrozbou je politika NATO, a ne Ruska. NATO nás, jak právě vidíme, neuchrání ani před zpětným rázem svých agresí. Členství v EU je pro nás – měřeno jeho celkovou bilancí – gigantickou ztrátou, a ne žádným ternem. Těch 30–40 miliard ročně z „evropských fondů“ – míněno po odečtení našeho desátku do Bruselu – je proti ztrátám z „holandské dražby“, když tu „zhasli“, žebráckou almužnou.

Země naší polohy, velikosti a ekonomické struktury potřebuje to, co razil už de Gaulle. Systém skutečně celoevropské bezpečnosti – a sladěný ekonomický i humanitární prostor sahající od Lisabonu až po východní břeh Asie. Právě to ovšem navrhuje Putin – a ne Obama nebo Tusk a Juncker. Ti nás teď vlečou i do „ekonomického NATO“, jak se v osvícenějších kruzích říká TTIP. V sázce není jen vše, o čem je suverenita, ale i moderní evropská civilizace.

Obhajoba národních zájmů a české státnosti bývá tradičně spojována s osobou prezidenta republiky. Jak si podle vás v tomto směru stojí Miloš Zeman? Často je stavěn do kontrastu se svými předchůdci, zejména s Václavem Havlem? Jak podle vás hájil národní zájmy on? A lze říci, že Miloš Zeman je v tomto směru jeho protikladem?

Určitě. Havel prosazoval cizí zájmy: Z principu a ve všem, nač sáhl. Idylky, jak ho „změnila“ až bavlnka na Hradě, buď trapně mlží, nebo si lžou do kapsy. Byl to Engels, z nějž udělal „bezvýznamného filozofa“, kdo napsal, že teprve anatomie člověka je  klíčem i k anatomii opice. To samé platí i pro většinu životopisů. Být Havel „intelektuál“ – a k tomu i „levicový“ – hrůzami typu „humanitárního bombardování“ by se jaktěživ neztrapnil.

Miloš Zeman národní zájem hájí. Leckdy i za cenu konfliktu. Nejenom s „pražskou kavárnou“, ale i s mocnostmi, jichž je ten spolek fickou. Hájí je jako liberál – a tedy i s limity, které to krédo nese. Za dnešní konstelace je však velkým pokrokem už to.

Dvacátý osmý říjen si připomínáme jako vznik česko-slovenského státu. Mělo podle vás soužití těchto národů šanci udržet se dlouhodobě? A jak v této souvislosti vnímáte rozdělení Československa v roce 1992?