Za války s Británií (1812–1815), dokládá Hinke, dezertovalo 12,7 procenta z celkového stavu americké armády. Dokonce méně, než v předchozích letech míru (14,8 procenta). Hinke to připisuje tomu, že za zběhnutí byl trest smrti - a vykonával se i cestou hromadných poprav. A co sám charakter války, na americké poměry docela netypický?    

Za mexicko-americké války (1846-1848) dezertovalo celkem 9.200 amerických vojáků (8,3 procenta celkového stavu).

Za občanské války - „Severu proti Jihu“ (1861 – 1865) – „stíhala vojska severní Unie mnohem větší dezerce, než armády jižní Konfederace“. Na straně vítězů jich zběhlo na 180.000, poražených - 103.400. Když válka skončila – dodejme, že si vyžádala přes 600.000 padlých – na 278.000 mužů ve zbrani se pohřešovalo. „Mark Twain dezertoval z obou stran.“  

Do I. světové války vstoupily Spojené státy až ke konci. Pentagon přesto registruje 21.282 dezercí - a 24 trestů smrti, jež se však na zbězích už nevykonávaly. Z jednotek britského impéria a Commonwealthu zběhlo na 240.000 vojáků. Trest smrti za to stihl 3.080 z nich. Vykonán byl v 346 případech. Francouzských vojáků bylo za zběhnutí popraveno na 600.

Za II. světové války bylo za dezerci odsouzeno 21.000 amerických vojáků. Za jiná porušení válečného práva na 1,7 miliónu. Někteří i na 49 let. Popraven však byl jen Edward Slovik. Na Silvestra roku 1944, kdy se spojenecká ofenzíva ve Francii zadrhla a s počtem obětí rychle přibývalo i zběhů. Dwight Eisenhower nechal popravu vykonat „pro výstrahu dalším dezertérům“.

Slovikova vdova žádala rozsudek revidovat. U sedmi prezidentů nepochodila.  Vstříc jí vyšel až Ronald Reagan. To už však pár let sama nežila. Kauza se stala i předlohou řady uměleckých zpracování. Jedním z nich měl být i celovečerní film Poprava vojína Slovika (The Execution of Private Slovik). S tím, že by ho rád produkoval, přišel roku 1960 Frank Sinatra.

Scénář chtěl zadat Albertu Maltzovi, jednomu z „hollywoodské desítky“, perzekvované pár let předtím za „komunistickou subverzi“. Tady si ovšem „troufl až příliš“ i idol dam ve zralejším věku, sám ortodoxní pravičák a mafián. Když po něm hlídací psi fanatismu vyjeli, stáhnul chvost. Na „osobní domluvu“ si našel volnou chvíli i J. F. Kennedy. 

Autor nemíjí ani postih zběhů z fašistických armád, před nimiž se naopak sluší smeknout. V případě wehrmachtu uvádí za dezerci 15 tisíc poprav (na rozdíl od mnohem vyšších cifer podle jiných zdrojů). Připomíná i Památník dezertérům, postavený roku 2007 ve Stuttgartu - a věnovaný „zběhům ze všech válek“.

Za války ve Vietnamu zběhlo z amerických jednotek na 50.000 příslušníků. Mnozí z nich našli azyl v Kanadě, Francii či Švédsku.

V tomto století registruje Pentagon na 40.000 dezercí - z toho 7.978 jen v roce 2001, dalších 5.500 v letech 2003 – 2004, 3.456 v roce 2005 a na 8 tisíc v roce 2006. Na tisíc zběhů zaznamenala jen v témže roce i britská vojska.  

Kanadská veřejnost je vůči zběhům z predátorských válek vstřícná tradičně.   V průzkumech veřejného mínění, pořádaných koncem minulé dekády, se pro právo azylu pro americké dezertéry vyjádřilo 64 % dotázaných. Zato „kanadská vláda provádí tvrdou politiku deportace zběhů z USA, markantně kontrastující s vietnamskou érou, a spousta mladých Američanů je tak v Kanadě ilegálně“.   

Už roku 2004 tu zpátečku Ottawě nesmlčela ani BBC. V komentáři ke kauze Jeremy Hinzmana, odmítajícího vraždit v Iráku, jí připomněla, že „Američané v nesnázích prchají do Kanady po staletí“. A to jak ti, kdo „brali na ramena před americkou revolucí“, tak „američtí otroci, prchající za svobodou ´podzemní železnicí´“.

Vidět v každém zběhovi zbabělce je zavádějící, míní zdaleka nejen Hinke. Sám to dokresluje i výstupy z amerických průzkumů prokazující, že i z těch, kdo šli do bitvy poprvé v životě, se plných 36 procent bálo ze všeho nejvíc právě toho, aby je nestihla pověst zbabělců.

A právem dovozuje i následující: „Leckdo si poté, co ho rekrutují, prostě nepřeje zabíjet. Jiní zažili ideologickou krizi.“ Proti vietnamským nebo iráckým ženám a dětem musí být mučivá. Ale proti nacistické chátře, vraždící vlastní  ženy i děti? Pravda je pokaždé konkrétní, věděl už Hegel. A to i ta, co se týká  postihu za dezerci.

Tohle Hinkemu trochu uniká. A místy žene i na nedůstojná scestí. Tím zajímavější jsou jeho data o psychicky traumatizujícím dědictví válek, vedených v amerických barvách. Pro „neuropsychické problémy“ bylo z ozbrojených sil USA vyřazeno na 600.000 příslušníků. Z trvalých zdravotních následků II. světové války tvořily více než celou čtvrtinu.