Teď nahlíží do „tajných operací francouzské vlády v arabském světě“. „Jejích nemístných aliancí s diktátory ze Zálivu.“ I přímo „aktivního podílu na mezinárodním terorismu“. Do politiky, o níž se „jaktěživ nevedla rozprava v parlamentu“ (a také „klíčová média se jí troufla věnovat jen zřídkakdy“). O „angažmá armády v Libyi sice informovala, o přítomnosti francouzských vojáků v Levantě však nikdy“. Investigativní novináře, varující před důsledky, okřikovala jako šiřitele „konspiračních teorií“.

Teď se zas „černý pátek“ snaží vylíčit jako další dějství teroru, jenž zmasakroval redakci Charlie Hebdo. Ten ovšem udeřil na přesně vybraný cíl,  kdežto teď jím byla masa, která se „v nesprávný čas ocitla na nesprávném místě“. „Dnes se už navíc ví, že šéfredaktor Charlie Hebdo dostal těsně před lednovým útokem z Blízkého východu 200.000 euro coby ´dar´ za to, že kampaň proti muslimům poběží dál.“ Že ti, kdo „vrazi redakci byli napojeni na francouzské tajné služby“. A „původ jejich zbraní spadá pod Zákon o úředním tajemství“. Tehdy o „islamistickou operaci nešlo“. Ta verze je až dílem státních institucí, zametajících stopy.

Pařížský „pátek třináctého“ má pramálo společného i s madridskými atentáty roku 2004. Tam totiž nebyli ve hře „žádní střelci ani kamikadze“. V Madridu „explodovalo 10 náloží ve 4 různých lokalitách“. „Horor, jenž vypukl v Paříži,“ se o to víc „podobá tomu, co den co den doléhá na populaci ´Velkého Středního východu´ už od roku 2001“.

„Za nestátními skupinami stojí pokaždé státy, které je sponzorují.“  Samy „to sice vždy dementují“. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius ovšem – „na prosincové konferenci ´Přátel Sýrie´ v Marakéši roku 2012“ – „anoncoval sám, že Al-Nusrá, syrská odnož Al-Kájdy, ´odvedla skvělou práci´.“

„Francie je teroristickým státem přinejmenším od roku 2011.“ Přímo „na straně Al-Kájdy“ a podle not „projektu Spojených států, zvaného ´Arabské jaro´, který podpořila ruku v ruce se Spojeným královstvím“. S cílem „svrhnout sekulární arabské režimy a nahradit je diktaturami v rukou Muslimských bratrů“.

Meyssan to zažil i na vlastní kůži. V hotelu Rixos v libyjském Tripolisu. Za „leteckých úderů NATO ho přepadl oddíl Al-Kájdy, hulákající ´Alláh akbar´“. Pod „dozorem francouzských operačních důstojníků“. A přímým „velením Abdulhakima Belhadže, zakladatele ´Svobodné syrské armády´“. Té, co je  ve skutečnosti odnoží Al-Kájdy, bojující pod francouzskou koloniální vlajkou“.

Řada svědectví – pokračuje Meyssan (a nabízí i konkrétní zdroje) – je k mání i o „přítomnosti francouzských důstojníků, dozorujících ozbrojené skupiny v Sýrii, když se dopouštěly zločinů proti lidskosti“. Do „extrémně komplikované a nebezpečné hry se Francie pustila v lednu 2013“. Když „v Mali zahájila operaci proti té samé Al-Kájdě“, mířící chtě nechtě i „proti  vlastním agentům, infiltrovaným do Sýrie“.

Navzdory „republikánské, parlamentní tradici“ země – a „35. článku její Ústavy“ – tomu předcházelo „jen pár hodin povrchní parlamentní debaty“ („po níž se ani nehlasovalo“). Jakoby „zahraniční politika byla privátní doménou prezidenta“ a na „na každodenní život země neměla žádný dopad“. 

„Počátkem roku 2014 přišli američtí liberální jestřábi s plánem transformace ´Islámského emirátu´ v Daeš.“ „Francie a Turecko expedovaly munici Al-Kájdě, mající se ´Islámskému emirátu´ postavit.“ Vstoupily tím do „tajné operace a mezinárodní koalice proti Daeši, která, jak je všeobecně známo, navzdory svému názvu Daeš nebombardovala, ale celý rok zásobovala zbraněmi“.

Změnu si vynutila až smlouva 5 + 1 s Íránem. „Francie vstoupila do boje s Daešem teprve v polovině října 2015 – před pouhým měsícem. Ne s cílem  masakry zastavit, ale dobýt část území, jež Daeš okupuje v Sýrii a Iráku, a instalovat nový koloniální stát, zvaný ´Kurdistán´, ač sama kurdská populace v něm bude jen nevelkou menšinou.“

Pařížský „černý pátek“ není „reakcí Al-Kájdy ze Sýrie, ale Daeše z Francie“. Reakcí „na pokyn francouzských spojenců, kteří být jmenováni nesmí“.  Daeš sám je zcela „umělým výtvorem“. „Ničím víc, než nástrojem politiky několika států a nadnárodních korporací“. „Jeho finanční zdroje pocházejí z ropy, afghánských narkotik – jejichž dopad u sebe doma Francii zatím nedochází – a levantských starožitností. Fakt, že kradená ropa má dřív, než ji koupí západní Evropa, volný průchod Tureckem, je veřejným tajemstvím. Pokud jde o starožitnosti, turecká podpora Daeši je mimo vší pochybnost.“

Je to „tři týdny, co mluvčí ´Svobodné syrské armády´ oznámil, že tři charterové letouny, najaté Tureckem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, propašovaly bojovníky Daeše ze Sýrie a přesunuly je do Jemenu“. Což je jen další doličný předmět „konexí těchto tří států s Daešem v rozporu s příslušnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN“.

Zato Francie se propadla do role „žoldáckého státu nadnárodních korporací“. O to víc je teď „terčem vydírání“. Ilustrují to i hektické kroky vládních špiček těsně před pátečním masakrem: Prohlášení premiéra Manuela Vallise z 11. listopadu, vyhlašující terorismu válku. Zpráva Observatoire national de la déliquance et des réponses pénales, přidruženého k Ministerstvu vnitra, ze 12. listopadu, že teror je pro francouzskou veřejnost druhou největší hrozbou hned po nezaměstnanosti. A „plán o 20 článcích, omezující přepravu zbraní, prezentovaný ministrem vnitra Bernardem Cazeneuvem ještě 13. listopadu ráno“.

„Vláda měla očividně vítr z toho nejhoršího.“ Což jen „dokládá, že  s organizací, která udeřila, vyjednávala.“ V postavení „oběti vydírání teroristickými lídry, které zradila“. To je i klíčem k tajemství, proč už od pátečního rána běželo v Paříži  „cvičení lékařské záchranné služby, simulující teroristický útok“. Podobná shoda náhod lemuje ovšem i 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu, 11. březen v Madridu i 7. červenec 2005 v Londýně.

„Jedna francouzská vláda za druhou se paktovaly se státy, sdílejícími pravý opak hodnot, na nichž republika stojí. Znovu a znovu se jejich jménem angažovaly v tajných válkách, aby se z nich pak stáhly. Prezident Hollande, šéf jeho štábu generál Benoit Puga, ministr zahraničí Laurent Fabius i jeho předchůdce Alain Juppé jsou dnes terčem vydírání, z nějž nemají kudy ven, aniž s tím, co vlastní zemi způsobili, půjdou na veřejnost i za cenu, že skončí před trestním tribunálem.“

Tím akutněji zní, co řekl „z tribuny Valného shromáždění OSN prezident Putin: ´Rád bych se dotázal těch, kdo za tuto situaci nesou odpovědnost: Uvědomujete si vůbec, co jste spískali?´ Obávám se však, že ta otázka zůstane nezodpovězena. Poněvadž tito lidé svou politiku, založenou na nemístném sebevědomí a přesvědčení o vlastní výjimečnosti a beztrestnosti, měnit nemíní.“