Volby vyhrál protest proti těm, kdo mají na hrbu loupež tisíciletí. Plné zuby jich má i většina publika, které jim zobávalo z ruky. Honorace po sezóně se krčív parlamentní menšině. Vláda, nechce-li se stát kočkopsem, by u ní měla hledat podporu jen krajně selektivně. Jen tam, kde se s vůlí »protestních hlasů« skutečně ztotožní.
Kdo tuto zemi neraboval, démonizaci neujde. Teď je na ráně hlavně SPD. Morální právo té maškarní je nulové. Snaha sesadit SPD z parlamentních postů se příčí všemu, co stálo na monstrancích »sametu«. Od zdivočelé pravice to nepřekvapuje. Tím větší trapas je to v podání ČSSD.
Co tím sleduje kramář »pragmatismu«, je jako na dlani. Lidový dům chce být nevěstou, která si poručí, aniž jí hrozí, že zůstane na ocet. Právě to ovšem rozbíjí vozovou hradbu proti revanši těch, koho volby vykoply na politické bidýlko.
Má-li se vláda, vzešlá z triumfu »protestních hlasů«, opřít právě o ně, měla by tomu odpovídat i škála její parlamentní podpory či tolerance. Bez SPD – a s rozhádanou sociální demokracií – zůstane jen krajně vratká a zranitelná. Bude-li naopak složena ze tří, a nejen dvou parlamentních subjektů, dosáhne na ústavní většinu. A tři parlamentní strany, spojí-li racionálně síly, budou v mnohem suverénnější pozici i vůči vítězi voleb. Aby ho tím snáz nutily plnit předvolební sliby, do nichž se mu teď už nemusí chtít. A s nimi i národní a sociální priority, jež s pohnutkami oligarchy až tak nesouzní.
Smí snad tu šanci zabít bubáky o »fašizoidních xenofobech«? Jen proto, že jim tleská »pražská kavárna« – a její dálkové ovladače? Pár epizod, kdy komusi z SPD ujela papula, žádné »hnědnutí« nedokládá. Hauzíruje s nimi panoptikum, neštítící se mnohem horších perverzí. Hanobení těch, kdo proti nacistické genocidě položili život – i zneuctění či likvidace jejich pomníků. To samé panoptikum asistuje i válečným zločincům XXI. století.
Subjekty typu SPD nerostou po stromech. Rodí je selhání levice, která je málo levicová. Právě ta proti mytologii, oblbující na kvadrát, uvádí na scénu jiné ledoborce. Z bubáků »sociálfašismu«, oprášených pro nové vydání, vane účelová lež. Naplno se to vyjeví pokaždé, kdy to svým poskokům hvízdne »strana války«. Tak jako v případě agrese, spáchané nedávno proti Sýrii. Svatoušci liberální fráze se měli přetrhnout, kdo ji podpoří dřív a poníženěji. SPD byla jednou z mála sil, které ji dokázaly odsoudit.
Kdo nerozumí ani tak průzračnému svědectví, promeškal šanci mlčet. Za českou levici nemluví garantovaně.
Josef SKÁLA
