„Jsme státem svobodným, a ne totalitním. Byla zabezpečena demokratická atmosféra,“ píše Peroutka i v Doslovu knihy Tak nebo tak, v níž své poválečné články vydal v roce 1947. A aby v tom nezůstal sám, dovolává se – v článku Chvála roku 1946 – i autorit za „vekou louží“: „V největším americkém časopise uveřejnili mapu Evropy, na níž vyznačili stav svobody veřejného mínění v různých zemích. Státy, ve kterých svoboda veřejného mínění byla potlačena, natřeli černou barvou; ty, ve kterých věc je ještě na vážkách…barvou šedivou; ty pak konečně, v nichž svobodná zřízení není možno brát v pochybnost, označili barvou bílou. S potěšením mohu oznámit, že Československu byla na této kritické mapě vybrána barva bílá.“ Ta slova vyjela rotačka půl roku poté, co KSČ vyhrála volby a její lídr byl premiérem.
„Jen socialismus je možný“
Pojďme však k tématice, příslušející ekonomické rubrice. Peroutka se k ní vyjadřuje i v článku Není návratu: „Od roku 1939 – jaká to změna!...Než nás nacistický kyj omráčil, byli jsme…stát s liberalistickým hospodářstvím v rozmachu. Když jsme zase procitli, shledali jsme, že jsme ´vyvíjející se socialistický stát´…Spisovatelé a noviny se musí rozmyslit, jak dále. Mohli by posilovat onen pocit vnitřního neštěstí, jenž jímá člověka, odmítajícího se smířit s dobou. Rozhodli jsme se k tomuto pocitu nepřispívat…úspěch má jen ten, kdo se postaví na skutečnou základnu, ne na vymyšlenou…Starý svět odumírá…jen socialismus je možný…Už dosti dlouho v devatenáctém a dvacátém století mohlo být jasno, že kdo nechce socialismus malý, bude mít socialismus velký. Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém? Ačkoli každý, kdo měl tak jemné nervy, jak se sluší na pozorovatele veřejných věcí, cítil, že sociální otázka je tak výbušná jako dynamit, nedovedli jste včas překonat svou lhostejnost. To leží za vámi jako vina, to vychovalo masy názorným poučováním, to je hlavní důvod, proč lidstvo psychologicky přerostlo formy kapitalismu. Nemůžete nyní uplatnit některé menší hospodářské pravdy, protože jste kdysi lhostejně chodili kolem větší pravdy lidské. Jest to vina a trest.“
Trest za kšefty s fašismem
Už od I. světové války – píše Peroutka v tomtéž článku – „zahajuje nástup nová epocha, stejně velká, stejně odlišná, stejně sama v sobě charakteristická a stejně nesená svými vlastními silami, jak byl starověk, středověk i novověk…Starý historický ´novověk´ je ukončen. Středověk znamenal vládu šlechty. Novověk začal, když se chápalo moci měšťanstvo, a trval, dokud moc mělo…nastává vláda širokých lidových mas.“ O to víc, že „také mezinárodní situace se proměnila. Nastala senzační výměna sil… Po velkém vítězství, po ukázce své síly a následkem hospodářské výstavby dospělo sovětské Rusko tam, kde nikdy nedospělo Rusko carské: stalo se první mocí na evropské pevnině, rozšířilo svůj přímý vliv až na břehy lamanšské. Nikdy v historii nebylo Rusko tak mocné, nikdy ještě nebyly síly socialismu tak mohutně seřazeny. To je nová epocha dějin. Přesto někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu. Někteří se vzpírají citově, touží po obnově kapitalismu jako po spáse z přítomných nesnází a drsností. Ale i kdyby kapitalismus mohl sehrát prospěšnou roli v hospodářské obnově…rozhodující je fakt, že prohrál politicky. To je nenapravitelné. V mnohých zemích valná část buržoazie se zkompromitovala sympatiemi k útočnému fašismu. Zaujata starostmi o majetek, zavřela oči nad tím, že jde o osud národa. Ještě hůře, jestliže nezavřela oči a rozhodla se vědomě. Toho nesnáší vědomí a podvědomí národů a tato část buržoazie může žalovat jen na sebe… Země bohatě vyživí lidi, padnou-li překážky, které si kapitalistická společnost sama nakladla.“
Ještě dál zachází Peroutka v článku, nazvaném V předvečer: „Ať tak či onak, stojíme v předvečer nového řádu. Pozorovatelé nikoli malicherní tvrdili dávno, že se buržoazie zahubí tím, že neřeší sociální otázku. Přesná pravda však nepochybně je složitější a pro buržoazii bezvýhlednější. Ve skutečnosti buržoazie se zahubí tím, že 1. nebude řešit sociální otázku, 2. že ji bude řešit. Neboť rozřešení sociální otázky samo sebou připraví konec buržoazii, oné vrstvě, která skoro pět set let vedla západní lidstvo.“
„Nesloužit nikomu než sobě“
Tamtéž Peroutka, aniž to tuší, napovídá i dnešní „levici z leknutí“: „Myšlenka, že jeden člověk nemá sloužit druhému, má převratnou sílu. Není vidět, co by ji ještě jednou mohlo ze světa vypudit… Pracující člověk dospěl stadia, kdy už usiluje nejen o chléb, nýbrž i o všechny přívlastky důstojnosti… Jediný způsob, jak skutečně podkopat socialistické hnutí, bylo nezavést politickou demokracii, omezit školy, rozšířit alkohol, podniknout vše, co oslabuje politické a občanské uvědomění širokých vrstev. Následky…prožíváme nyní: politická demokracie usiluje rozšířit se v demokracii hospodářskou.“
Ani Peroutkovi neunikal pádný důvod změny, patrný na opačném pólu. „Naneštěstí pro buržoazii“ – píše v tomtéž článku – „poválečný podnikatel“ (míněno po I. světové válce) „nebyl už onou horlivou, pracovitou, skoro asketickou bytostí, jako podnikatelé z prvních dob kapitalismu: před očima svých dělníků příliš často měnil se poživače, který se narodil, aby požíval plodů už uzrálých. Jeho osobní účast v podniku klesala, nedovedl imponovat morálně. Také Československá republika stojí před důsledky vývoje, který je světový, a vláda připravuje znárodnění velkého a klíčového průmyslu. Je možno se ptát, jsou–li vůbec nějaké důvody k opatrnosti a nemá-li to přijít na způsob tygřího skoku. Jistě není třeba váhat, pokud sociální reforma má ukojit onen pocit lidské důstojnosti. Onu potřebu nesloužit nikomu než sobě, která pohání široké masy.“
Proč společenské vlastnictví
Peroutkova esej Volby – a co po nich vyšla krátce před květnovými volbami v roce 1946. „Dosud se nepodařilo dokázat některým lidem nutnost pádu kapitalismu,“ stojí tu. „Není jiné vyhlídky na klid v tomto státě než přijmout socializaci upřímně a trvale…Poněvadž přání stále ještě bývá otcem myšlenky, vznikly v některých kruzích sanguinistické naděje, že ve volbách se komunisté potkají se svým Waterloo a budou vyhnáni ze všech pozic. Je to iluze tím nebezpečnější, čím víc je kdo nakloněn z ní vyvozovat. Tento sen zastírá skutečné politické poměry ve státě, oddaluje uznání faktů tohoto času. Komunismus je více než strana, je to světový názor a hnutí. Jako takový je méně otřesitelný proměnlivými okolnostmi než politická strana…Domýšlet si, že už za rok po největším vítězství, jehož dobylo komunistické Rusko, tento triumf komunismu ztratil strhující vliv na masy, je přinejmenším sociologická neopatrnost. Nevěřit, že dělníci upřímně a vášnivě si přejí socializaci a že neopustí toho, v kom vidí záruku svého toužení, toť nedostatek psychologické jasnozřivosti.“
Čistého vína naléval publiku, jemuž zvrat doleva nevoněl, i Peroutkův článek Komunisté mezi námi: „Dříve byly křivdy jiného druhu, navyklejší, tradičnější…Jsou-li dnes továrníci zbavováni továren, byli dříve lidé, kteří neměli kde spát a co jíst, pro lhostejnost šťastnějších. Rozmyslete si, je-li nutno považovat socialismus za konec českého národa…Továrník a dělník sotva mohou cítit stejně. Pro někoho může být socializace smrtelnou ranou, pro jiného nesmrtelnou zásluhou…Není dovoleno přehlížet fakta nepříznivá našim ideálům…Sotva něčeho dosáhneme v roce 1946, zapomene-li se, co vše se od roku 1936 změnilo…Je-li v tom nemilosrdnost, je nezbytná. Silná a vlivná komunistická strana je jedním z hlavních faktů…Ani po volbách se nestaneme s ´vyvíjejícího se socialistického státu´ zase státem liberalistickým; letopočet nebude snížen o o několik desítek let; socializace je…pevněji zakořeněna, než aby ji bylo možno zvrátit.“
Demokracie a existenční zdroje
Nechybí ani douška, krákající za boltce dnešní kibice: „Kdyby v ruské revoluci nebylo toho realismu, který dovede vidět nedostatky a nebojí se o nich mluvit, byla by ruská revoluce dávno zašla. Leninova genialita byla právě v jeho pronikavém realismu. Byl vůdcem i prvním kritikem svého režimu. Jednou z vlastností, jimž na něm třeba nejvíce se obdivovat, byla nemilosrdná otevřenost, s níž promlouval o vadách, nedostatcích a neúspěších režimu, který sám vedl. Odměnou mu bylo, že své dílo postavil na zemi, a ne do oblak.“
„Vítěze“ dnešní vteřiny dějin nadzvedne i text, jejž Peroutka nazval Co je reakce. „Řekněme nejdříve, co třeba pokládat za reakci. Socialismus tak velice a tak intimně shoduje se se silami přítomnosti a budoucnosti, hmotnými i psychologickými, že vše, co se zásadně staví proti němu, nemůže být pokládáno za nic jiného než za reakci. Socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konzumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášel aby nás mohutné výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou…Mimoto shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny…Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně…nová harmonie je už jen v možnostech socialismu… Opozice proti socialismu ukazuje tedy více do minulosti než do budoucnosti. V našich poměrech odpor proti velkému dílu znárodnění – veřejný nebo tajný – nemůže platit za nic jiného než za reakci.“
Korunní svědek levice
Vachcimry „politické korektnosti“ mají jen dvě možnosti. Buď to vše prohlásit za dílo hlavně, přiložené k Peroutkově skráni. To ovšem vyvrací i jeho vlastní citát, reprodukovaný úvodem. Anebo Peroutku zatratit pro „morální selhání“. Takové že by angažovala Svobodná Evropa?
Pravda je prozaičtější. Znárodnění a socializace, pro něž se země rozhodla po válce, byly vůlí demokratické většiny. Vše, co to zpětně popírá, je lež jako věž. Ránu z milosti jí dává právě ten, koho si „sametový“ švindl vyšívá na monstrance.
Tím ovšem role korunního svědka nekončí. To, zač přibil zisk z cizí práce na pranýř, plundruje i dnešní svět. A v mrzáka tak mění i vše, o čem je demokracie. Co z toho plyne, věděl už Ferdinand Peroutka. Vyargumentoval to brilantně. K čemu by byla dnešní levice, kdyby to neuměla aspoň jako on?
Svět už jí bude nahrávat jen na zdrcující smeče.
