Původem Kanaďana – připomíná ruský ekonom, mladší o půl století - hltal už Franklin Delano Roosevelt. Radil už Kennedymu – a pak i Clintonovi. Za II. světové války působil v kontrole cenových limitů. Agrese - od Vietnamu po Irák - tvrdě odsuzoval. Honorárních dekorací nasbíral mraky. Akademie věd SSSR byl řádným zahraničním členem.  

„Prezidentskou medaili svobody“ – nejvyšší z amerických vyznamenání pro civilisty – dostal dokonce dvakrát (s intervalem 54 let!). S Nobelovou cenou to bylo jinak. Takto na dotaz, zda ji kdy Galbraith dostane, odpověděl Vasilij Leonťjev, její laureát a jeho americký kolega: „Ne. On přece kritizuje buržoazní státy a horuje pro demokratický socialismus.“ Docela „šokující u člověka“ – glosuje to Chazin – „jemuž USA vděčí za spoustu svých ekonomických úspěchů“.

Těch ovšem „bylo dosaženo v letech, kdy už on sám nad vlastními názory z poloviny XX. století začal pociťovat rozčarování. A s ideologií ´volného trhu´ se postupně rozcházel víc a víc.“ Kulminovalo to knihou Ekonomika nevinného podvodu (The Economics of Innocent Fraud). Vyšla roku 2004. Pro ni se český vydavatel ne a ne najít dodnes. Tady už Galbraith - s „devíti křížky na krku“ - vzal „systém, do jehož vybudování vložil tolik vlastních sil, zdrcujícím útokem“.

Chazin z něj vyzobal pasáže, ženoucí dnešní „mainstream“ na hrách:

„Podnikaly se pokusy najít alternativu pojmu ´kapitalismus´, která by nebyla tak ošidná. V USA se to zkoušelo slovním spojením ´svobodné podnikání´ - ale neujalo se …V Evropě se zrodilo slovní spojení ´sociální demokracie´ - coby směs kapitalismu a socialismu, křížená se soucitem. Jenže v USA budí slovo ´socialismus´ averzi. Nakonec se vžil výraz ´tržní ekonomika´, nemající pejorativní minulost – a jen tak mimochodem vlastně žádnou minulost. Jiný pojem, zbavený sebemenšího smyslu, by se hledal jen sotva.“    

Galbraith měl za adekvátní „název dnešní ekonomické soustavy ´korporátní systém´“. Poněvadž „to, že vládnoucí silou dnešní ekonomiky jsou korporace, je mimo pochybnost“. Právě „korporace“, a ne „trh“ (coby „permanentní dražba, kde vyhrává nejlepší nabídka za nejnižší cenu“) – a tedy „spotřebitel“ coby „suverén“ (ne-li rovnou „diktátor“). Právě „spotřebitel“ je totiž tím, kdo reálně „nerozhoduje už vůbec o ničem“:

„Princip nezávislého spotřebitele sice zůstává stále pilířem ekonomické teorie. A v podobě roztodivných křivek a rovnic se ho na obranu stávajícího ekonomického systému využívá i nadále. Jednou jsem reálnou skutečnost popsal sám a profesionální ekonomové se na mne sesypali s tvrdou kritikou. Podle nich totiž reklama a marketing počasí nedělají, pravdivá je jen křivka poptávky a hlavní slovo má kupující. Víra v tržní ekonomiku, v níž je kupující nezávislý, je jedním z vůbec nejrozšířenějších omylů. Kdokoli spotřebitelskou poptávku neřídí a nemá pod kontrolou, není s to prodat vůbec nic.“ 

Pracky, skryté za fikcí „neviditelné ruky“, si „najímají i vynikající a skvěle   honorované hudebníky a herce. Umělce, hledající mecenáše, spisovatele, čekající na své čtenáře, manažery, zabývající se výrobou zboží a služeb. Ti  všichni se teď věnují formování zpětné reakce trhu.“ Výsledkem je „vysoká úroveň uměleckého mistrovství“ - a „finančních nákladů“.

„Definičním znakem XXI. století“ je „korporátní systém, založený na ničím nespoutaném libidu po vlastním obohacení“. Sama „existence vlastníků a akcionářů se sice všeobecně uznává a dokonce vynáší do nebes, v řízení společností však hrají nulovou roli“.

Co by dřív stihlo stigma „švindlu“, má dneska „oficiální punc“. Zářným příkladem je „ředitelská rada, volená managementem, managementu plně podřízená, považovaná však za mluvčího akcionářů. Ředitelská rada se skládá z mužů i jedné, dvou žen – jejichž zastoupení je obligatorní – co si o činnosti korporace vystačí jen s povrchním obrázkem; až na pár ojedinělých výjimek jsou to i lidé velice submisivní. Management ředitele, které vyplácí a krmí, pravidelně informuje, co a jak rozhodl a co se v uplynulém období událo.  Předpokládá se přitom, že mu to ředitelská rada schválí, včetně manažerských odměn, které si management stanovil sám. Legalizované obohacování v řádu miliónů dolarů je tak pro dnešní korporátní moc univerzálně platnou  charakteristikou.“

„Přesvědčení, že manažerské odměny stanoví akcionáři či ředitelská rada, je  symbolem falešné víry. Aby však zůstala nedotčena, jsou akcionáři zváni na každoroční zasedání, připomínající náboženský obřad – slavnostní sešlost, kde se pejorativní výroky, až na ojedinělé výjimky, nesluší. Všechno to připomíná baptistickou mši. Neznabozi, ponoukající konat, jsou odstaveni do kouta; pozice manažerů se jaksepatří upevňuje. To, že v kterémkoli velkém podniku jsou akcionáři – majitelé – a jejich údajní ředitelé vůči manažerům v podřízené pozici, je mimo pochybnost. A jakkoli vzniká dojem, že moc tu patří majitelům, ve skutečnosti to tak není. Ta iluze je však sdílena generálně.“

Pro naivku je to banalita. Pro Galbraitha – jádro pudla: „Korporátní management, má-li činnost korporace řídit, pravomocemi samozřejmě disponovat musí. Ne však k tomu, aby s výrazem neviňátka loupil. V tom tkví jeden z nejsložitějších i nejožehavějších problémů, vyžadujících řešení. Společnost, jejíž bál diriguje ekonomika korporátních verdiktů a zločinů, není s to žádný prospěch přinášet a ve finále je odsouzena k zániku.“            

„Pětadevadesátiletý Galbraith byl plný pesimismu“ i na jiné zamilované téma tržních fanatiků: „Majitel malého podniku, v maloobchodě či sféře služeb, stejně jako farmář“ jsou „součástí systému, klasicky popsaného v učebnicích z minulých století; k dnešnímu světu však nepatří, jsou jenom daní tradici, blízké srdci.“ Poněvadž „drobného maloobchodníka už ruinuje Wall-mart, rodinnou farmu – gigantický pěstitel obilí a ovoce i velkovýrobce masa. A ti už si cenovými manipulacemi i srážením nákladů dají záležet, jak ho dovést na buben. Ekonomická a sociální dominance velkého byznysu je notoricky známý fakt. Malý podnik čeká krach a zmizení.“

Reálný „smysl už nemá“ – „viděno seriózníma očima“ – „ani hranice mezi státním a soukromým sektorem“. I ta už je vlastně „jen věcí rétoriky“. Poněvadž  v „praxi už největší, nejreálnější a nejrozvinutější díl toho, čemu je ve zvyku říkat státní sektor, patří sektoru soukromému“. 

Ve „finančním roce 2003 směřovala v USA zhruba polovina všech takzvaných státních diskrétních výdajů (tj. výdajů, nemajících jakékoli konkrétní určení  typu sociálního zabezpečení či obsluhy státního dluhu) na vojenské účely či, jak se jim říká raději – na obranu. Výdaje tohoto typu, včetně na takzvanou jadernou obranu, jsou úměrné vlivu těch, kdo je finančně zainteresován na jejich realizaci. Rozpočtová kapitola ´Zbrojní výdaje´ se, jak to nepodjatá analýza dokládá, navzdory obecnému přesvědčení ve státním sektoru nerodí.  Její nosná část pochází z iniciativy a konsensu vojenského průmyslu a jeho politických mluvčích ze soukromého sektoru. Projekty nových zbraní totiž generují samy průmyslové korporace a právě ty také získávají státní zakázky na jejich výrobu, z níž inkasují zisk.“

Tolik Galbraith v  knize, napsané v úctyhodném věku. Chazin mu seká  poklonu plným právem: „Aktivní činnost zahájil už před II. světovou válkou, za Rooseveltova ´New Deal´ - a s duší stále střízlivou a pamětí nezkalenou přitom stihnul odsoudit i invazi USA do Iráku. Označil ji za čistě ekonomický projekt privátních vojenských korporací. Znal živou ekonomiku, nepracoval na poli matematických formulí, ale konkrétních manažerských rozhodnutí. Galbraith byl člověk kurážný a čestný, říkal a psal to, co měl na duši a znal, nebál se přiznat chyby, názor však neměnil podle linie Demokratické strany, nýbrž na bázi vlastních postřehů a úvah. Jeho články a knihami prostupuje celá historie západní ekonomické praxe XX. století.“