Absolutní moc KSČM
Dobrý den,zajímal by mě Váš osobní názor(přání) jak by konkrétně vypadala politická moc v případě vítězství KSČM ve volbách. I když nám je předsouváno, jak jsme dnes v nejlepší ekonomické situaci, pořád vidím a myslím si, že jsme jen sprostou kolonií západu. I když mám výhrady k režimu před r. 1989, nemůžu mu upřít zajištění téměř absolutní soběstačnosti a bezpečnosti státu,dále zajištění bydlení pro veškeré obyvatelstvo( myslím důstojné bydlení, ne přespávání běžného obyvatelstva po stodolách jak znám z vyprávění a podobně). Jak konkrétně by jste postupoval v případě výhry voleb? Co s výrobními prostředky, které byly rozkradeny a rozdány? Lze ještě dnes dosáhnout toho, aby český stát byl opravu suverénní,soběstačný a hlavně bezpečný stát (který si je vlastními silami schopen tu bezpečnost a suverenitu chránit)? Trošku odbočím, budete se ucházet o post předsedy KSČM? V případě Vašeho zvolení, má KSČM můj hlas. Bohužel, za situace současného předsedy, hlas KSČM ode mě nedostane.
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Díky moc za milá slova i otázky k samému jádru věci. Nálady mezi milióny lidí, kteří nic neukradli, skutečně umožnují mnohem lepší výsledky. Ti, kdo se zmocnili existenčních zdrojů, které patřily nám všem, však hrají i tvrdou politickou a mediální přesilovku. Vyhrát ve volbách výsledkem, který by překážky realizace našeho cíle odstranil úplně, je zatím spíš z říše snů. I kdyby se to povedlo, volné ruce by nám jen sotva ponechaly zahraniční protektoři našich "elit" - řečeno velice diplomaticky. To ovšem vůbec neznamená, že nám nezbývá než dělat jen křoví jiným. Dokonce ani dnes, a ne snad jen za příznivějších mezinárodních podmínek.
Loupež tisíciletí, spáchaná od počátku 90. let, nás nepoškodila "jen" tím, že byla bezkonkurečně největším majetkovým zločinem v našich dějinách. Drtivá většina výrobních i dalších ekonomických zdrojů, kterou prošustrovala, už totiž ani neexistuje. Horor o "hrozícím masovém vyvlastňování" tak není jen účelovým politickým bubákem. Kapacity, jež budou jednou předmětem skutečné restituce - tedy návratu do společenského vlastnictví, v němž vznikly - představují už jen ubohý zlomek všeho, co bylo rozkradeno. Napravit defraudaci však není pozdě nikdy. Beze stop se nevypařila ani hodnota ekonomických zdrojů, které mezitím zarostly travou. Dohledat, kam ty stopy vedou, není nadlidský úkol.
Znárodnění bylo právě tím, co ten pojem říká: převodem zdrojů, vytvořených společenskou prací, do společenského vlastnictví - a ne do soukromého majetku kohokoli zrovna u moci. Paragrafy, uzákoňující jejich zpětnou "restituci", se budou jednou náramně hodit. Tahle "restituce" proběhla po více než půl století - a na žádné časové limity se tak neohlížela. Proč by jimi měla limitována restituce do společenského vlastnictví - dvojnásob ekonomických kapacit, které už v tomto vlastnictví vznikaly? Představovaly téměř devět desetin všeho, co skončilo v privatizaci - což je ze snadno pochopitelných příčin jednou z vůbec nejutajovanějších skutečností.
Až dozrají podmínky pro průlom, jímž se vymaníme z koloniálního postavení, s ubohým torzem, zbylým po loupeži tisíciletí, si nevystačíme ani náhodou. Ekonomické zázemí suverénní země bude potřeba z velké části vytvořit nově. Český privátní kapitál na to nemá. Jeho ekonomický výkon stagnuje už od poloviny 90. let, kdy se zformoval. Kdo nevěří, ať si přečte interní analýzu na vládní objednávku, zpracovanou zhruba před dvěma roky. Tím víc se bude muset stát "gründerem" veřejná moc, především stát, ale samozřejmě i krajská a komunální samospráva.
A právě to je akutní požadavek už dnes - hlavně tváří v tvář "čtvrté průmyslové revoluci". Pokud by do naší země vstupovala hlavně v režii zahraničního kapitálu, srazí nás to do koloniální pozice ještě mnohem hlouběji - a podváže ještě víc nejen možnosti svébytného rozvoje, ale i zajištění práce pro statisíce těch, koho vyhodí z kola robotizace a digitalizace, o tím větších nárocích sociálních systémů ani nemluvě.
Nejde jen o urgentní prioritu, bez níž je v sázce celé "sociálno". Je to i prvořadý národní zájem. Kdo jiný se o něj má zasadit víc, než právě my - a klást právě tím předmostí i mnohem spravedlivější budoucnosti? Bude to rukavice, hozená kastě "tunelářů", pro niž jsou veřejné statky a finance dojnou krávou na úkor nás všech? Samozřejmě. Dostane-li však to, co je v zájmu celé země - a "dolních deseti miliónů" tím spíš - tvar jasného programu a rozhodné politické iniciativy, získá to nepoměrně širší veřejnou podporu, než dnešní politika české levice.
A to přirozeně vyžaduje i lidi, ochotné tou cestou vyrazit.
Padne-li volba i na mne, drahoty dělat nebudu.
