Antonín Novotný a Pražské jaro 1968
Třetí komunistický prezident Antonín Novotný a jeho setrvání ve stranické a státní funkci, bývá označováno za hlavní příčinu bouřlivého zasedání ÚV KSČ v lednu 1968 a následně i Pražského jara. Pravda, jeho slovakofobie byla na hraně. Paradoxem ovšem do jisté míry je, že některé jeho kroky a záměry v posunu tehdejší společnosti byly jaksi přehlédnuty. Významné jsou z tehdejšího pohledu zejména jeho celostátní investiční záměry, i když prý byl údajně někdy na pochybnostech o centrálním řízení československého hospodářství. Zasloužil se i o postupnou liberalizaci poměrů, podařilo se mu dosáhnout i vyváženého vztahu se Sovětským svazem, když důrazně odmítl přítomnost sovětských jednotek na území Československa. V roce 1965 překvapil svou úvahou o významu prezidentů T. G. Masaryka a E. Beneše a při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky.Kde se tedy skutečně vařilo Pražské jaro 1968? Komu ty hrnce vlastně patřily?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Komu patřily "hrnce, v nichž se vařilo Pražské jaro"? Hrnců, a tedy i kuchařů bylo několik, a ne snad jen jeden. Od lidí, poctivě usilujících o modernizaci socialismu v zemi, kde její nároky vyvstaly dřív než jinde - až po falešné hráče podobného ražení, jací se 20 let nato vybarvili na vlně "katastrojky". Kdo spustí změnu, jakou vyhlásilo lednové plénum ÚV KSČ v roce 1968, musí v ní umět udržet politickou iniciativu. Tak, aby měl stále navrch nad silami, které se rozcestí snaží využít k restauraci. Alexander Dubček i řada jeho kolegů takový formát postrádali. Schopnějším "mužům Pražského jara" docházelo už na prahu léta, že vývoj nesmí pádit dosavadní samotíží a vyžaduje zásadní korekci. V mocenské hierarchii však první housle nehráli. Byl to i případ Zdeňka Mlynáře, nejerudovanějšího člena tehdejšího vedení. Tím zajímavějším svědkem byl na prahu 90. let, po návratu z emigrace. Na otázku, zda by vedení z roku 1968 ustálo socialistický charakter země, odpovídal příznačně: to skutečně nevím.
To vše mělo logicky i značný geopolitický rozměr. I v tom, že západně od našich hranic došlo k markantnímu posílení útočných kapacit, co vyžadovalo adekvátní reakci. Moskva tlačila právě na A. Novotného, aby souhlasil s dislokací sovětských vojsk na našem území, už ústy N. S. Chruščova a pak i L. I. Brežněva. Novotný tomu srdnatě odolával argumentem, že by to znehodnotilo politický kapitál 9.května 1945 a faktu, že Rudá armáda od nás odešla už na podzim téhož roku. Na rozdíl od americké armády, rozmístěné nadále ve velkém nejen západně od Aše, ale i v Itálii a dalších evropských zemích. A tak se náprava vojenské nerovnováhy řešila až po pádu A. Novotného a způsobem, vedoucím k citlivým politickým následkům. Nezúčastněným pozorovatelem "Pražského jara" rozhodně nebyly ani západní mocnosti, jejich vlivové struktury a "služby". Zvolily taktiku, jež se jim proti socialismu osvědčila už několikrát. Tedy hrát to tak, že buď svého strategického cíle dosáhnou - anebo vyprovokují takové řešení, jímž řadu lidí naštve sama socialistická státní moc.