Nástupce Stalina

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Sám Stalin měl - v tom se shodují v podstatně všechny seriózní zdroje - v plánu uvést do racionální polohy dělbu odpovědnosti mezi stranickou a státní strukturou. Řečeno ve zkratce zrušit mechanismy, díky nimž se kapitáni průmyslu zbavovali odpovědnosti tím, že si plány i řadu jiných otázek nechávali schválit stranickými orgány - a jménem strany naopak mohli i týpky jako Chruščov strkat čumák do věcí, jimž rozuměli jako koza petrželi. Těm druhým došlo, že by to jejich moc markantně omezilo. V živé paměti měli i Stalinův návrh volebního zákona z doby hned po přijetí nové Ústavy v roce 1936. Ten totiž počítal s možností alternativních kandidatur na jednotlivé posty v centrální i republikové legislativě, stejně jako v sovětech nižšího řádu. Územním stranickým šéfům s náturou a intelektem, jejichž prototypem byl právě Chruščov, se ho podařilo zvrátit jen hysterickou kampaní o tom, jak se nového zákona připravuje využit antisovětské podzemí. Při té příležitosti si vynutili i "právo" sprovodit ze světa tisíce osobních rivalů. 

Stalin zemřel ve dnech, kdy se o nové mocenské konfiguraci vedly intenzívní konzultace na jeho "dače". O tom, že zemřel za velmi podivných okolností, existuje řada nesporných indicií. Nakolik mu někdo přímo "pomohl" - a nakolik to souviselo s motivy týpků jako Chruščov (jeho chráněnec Ignatov šéfoval tajné službě) - je téma, jež lze sotva označit jen za magnet "konspiračních teorií". Stejně jako reálné pozadí zatčení a popravy Lavrentije Beriji těsně poté, co se měl dopracovat k faktům, vyvracejícím oficiální verzi Stalinovy smrti.

Docela nesporné se zdá i to, že součástí změny, konzultované na Stalinově "dače", měl být i výběr nových lídrů strany a vlády. Stalin sám zemřel dřív, než se k němu stačil veřejně vyjádřit. Chruščov a spol. byli ti poslední, kdo by na dané téma kápli božskou. K dispozici jsou tak jen verze, kombinující dílčí faktické střípky a vlastní dedukce. Jednu z nich sdílejí jak někteří prominentní historici (např. Jurij Žukov), tak třeba i Roj Medvěděv.  Za pravděpodobného Stalinova favorita do čela strany považují Michaila Suslova, přečnívajícího ostatní marxistickou erudicí a panoramatickou, strategicky podkovanou optikou. Za Stalinova nominanta do čela vlády - Pantělejemona Ponomarenka, v tu chvíli už tajemníka ÚV strany a zároveň ministra zásobování, což byl po válce rezort neuralgického významu (do roku 1948 stál v čele běloruské organizace strany a za války vedl i hlavní štáb partyzánského hnutí). Nepřímo tomu nasvědčuje i fakt, Chruščov Ponomarenka, čerstvého padesátníka, "odklidil" do Kazachstánu a později i do diplomacie už krátce poté., co převzal  stranické otěže. Aby tím snáz dovedl systém, který chtěl Stalin změnit, na sám práh zrádné "dokonalosti".  A vyfutroval ho i masívními čistkami a kanonádou vlastních chaotických nápadů. Plejádu špičkových manažerů, prověřených gigantickými nároky Velké vlastenecké války, však dokázal postavit mimo hru jen zčásti. Příkladem do učebnic je Alexej Kosygin, jeden z hlavních architektů přesunu tisíců závodů na východ před postupujícím wehrmachtem.