Skupina senátorů podala záhy ústavní stížnost, na jejíž posouzení zatím čekáme. Jelikož jsem výhrady, které zástupci médií formulovali, vnímala jako relevantní, považovala jsem za vhodné přijít souběžně s podanou ústavní stížností také se zákonodárnou iniciativou, která by řešila problém neodkladně, při dodržení křehké rovnováhy mezi ústavně zaručeným právem na ochranu soukromí a osobních údajů na jedné straně a právem na informace a svobodou médií tyto informace šířit na straně druhé. Ústavní soud může totiž po nějakém čase problematickou část zákona zrušit, nikoli však nahradit. Není proto důvod na verdikt soudu čekat. Stojí za to jednat promptně. Ve spolupráci s právníky jsem připravila a společně s dalšími zákonodárci (ODS/TOP09, ČSSD a především SZ) předložila již v dubnu loňského roku jednoduchou novelu, která efektivně základní problém, na který svoboda médií naráží, odstraňuje. 

Po schválení vládou trvalo nekonečně dlouho, než byla novela v prvním čtení na plénu sněmovny projednána. Další dva měsíce trvalo intenzivní jednání na půdě ústavněprávního výboru, i se zástupci jednotlivých poslaneckých klubů. Výsledkem byl složitě vyjednaný a přitom kvalitní kompromis a předběžná dohoda na tom, že se jednotlivé kluby zasadí o rychlé projednání novely ve druhém a třetím čtení tak, aby mohla být schválena do konce funkčního období stávající sněmovny. Sliby, chyby!

Po zdánlivém úspěchu, který jsem zažila coby zástupkyně předkladatelů v ústavněprávním výboru, následovala studená sprcha na plénu. Opakovaná snaha zařadit tento bod na program schůze ztroskotává, hlasuje pro něj slabá třicítka zákonodárců. Většina poslanců návrh sabotuje pouhým „zdržením se“, které stačí na to, aby návrh neprošel, aniž by došlo na hlasování o věci samotné.

Marně čekám na zájem médií o toto téma. Nemá však smysl čekat na to, až se bude jednat o samotné novele, to se totiž nikdy nestane. Obstrukce kolem schvalování programu zaručuje, že poslanci nemusejí vyložit karty na stůl, protože na zákon prostě nikdy nedojde. Nebude co jim vyčítat a vše zůstane při starém, aniž by za to kdokoli mohl a musel se za svůj zamítavý postoj zodpovídat. Prostě se „to“ nestihlo. 

Domnívám se proto, že případná, alespoň minimální pozornost médií, by představovala určitý tlak, který by sněmovnu přece jen donutil konat. Zatím se mi však zdá, jakoby se média tohoto tématu nabažila před rokem, kdy zákon vstoupil v platnost, a dnes, tématem znuděna, mlčí. Nebo si sama nasadila náhubek? Těžko říci.

Poslední šance jej odstranit se naskytne, pět minut po dvanácté, na blížící se dubnové schůzi. Ta rozhodne o tom, zda se více než roční úsilí promění v konkrétní výsledek. A role médií není v tento okamžik nepodstatná. Jejich zájem, či nezájem o danou problematiku z velké míry určuje, jak se zákonodárci zachovají. A to podstatné hlasování bude, média pozor, o programu!

Pro Prvnizpravy.cz

Kateřina Jacques