Vláda nejen ve Sněmovně odmítá diskutovat o věcech, které jsou jí a priori nepříjemné. Odmítla včera jednat o evropské a zahraniční politice, o které i v programovém prohlášení vlády uvedeno, že má být záležitostí širšího parlamentního konsensu. Vypadá to, že všechny řeči před volbami Petra Nečase a Karla Schwarzenberga o tom , jak je třeba vést široký dialog o prioritách zahraniční politiky byly jen mlácením prázdné slámy. Předsedové výboru zahraničního a evropského pánové Vodrážka a Bauer jsou absolutně pasivními loajálními poslanci vládní koalice, kteří žádné kritičtější zrcadlo naší diplomacii určitě nenastaví a nejsou tudíž jako parlamentní kontrola vlády k ničemu.
Pravděpodobně máme vystačit s tím, co nám o posledním jednání Evropské rady sdělil v televizi ministr Karel Schwarzenberg, který nám tlumočil výrok premiéra, že „prý to byla velká sranda.“ To ale nebyl zřejmě úplně přesný popis a není divu, že jsme chtěli o této Radě vědět ve Sněmovně trochu více. Podle některých prestižních zahraničních médií bylo jednání Rady nejen střetnutím mezi prezidentem Sarkózy a předsedou Barrosem. Někteří nazývají toto jednání za přelomové, protože dochází k tomu, že předseda Evropské rady Rompuy si bere pod sebe vnější vztahy Evropské unie (zřejmě na úkor Evropské komise) a prosazuje novou metodu přípravy na klíčové summity Unie se zeměmi jako je Čína , Indie, Rusko, ale také například i USA. Rompuy prosazuje, aby si každá země formulovala své priority, o kterých se bude na Radách jednat předem a na summity se pojede s domluvenou, jasně formulovanou agendou. Summity mají být do budoucna konkrétnější, s jasně definovanými cíli a kontrolovatelnými výsledky. Má se tedy naplnit záměr Lisabonské smlouvy posílit vnější vztahy Unie, ale zároveň se výrazně zvyšuje význam Evropské rady.
Změny, ke kterým dochází v Unii, budou klást mimořádně vysoké nároky na přípravu nejvyšších představitelů jednotlivých členských zemí, zejména předsedů vlád. Role předsedů vlád roste. Obávám se, že český premiér dlouhodobě není dostatečně institucionálně, kompetenčně, zázemím, které má v Úřadu vlády, k této roli vybaven. Navíc v této poslední české vládě je otázka kompetencí ve věci Evropské unie nevyjasněna. Došlo dokonce ke kolizi mezi premiérem a ministrem zahraničí, která nebyla doposud vyřešena. Dokonce i zahraniční média píší o tom, že pravomoce onoho uvažovaného státního tajemníka pro evropské záležitosti zůstávají tajemstvím.
Nemělo by nám být jedno, že například European Voice píše o naší zemi ironický článek, ve kterém se říká, že by člověk čekal, že když se česká vláda rozhodla snižovat o deset procent náklady na českou zahraniční službu, tak bude o to více dbát, aby vysoké odpovědné funkce vykonávali zkušení a vybavení státní úředníci. Článek se podivuje nad tím, že český premiér uvažuje do funkce státního tajemníka pro Evropu obsadit člověka s dánským občanstvím, který v současnosti pracuje v Bruselu jako lobbista automobilového průmyslu.
Pro nikoho také nebude situace přehlednější, když do ní vstoupí ještě V. Klaus, který, jak jsme se dozvěděli od P.Nečase, se s premiérem bude dělit o účast na Evropských radách. Premiér prý bude jezdit na Rady věnujícím se vnitřním otázkám Unie a prezident na summity věnované vnějším otázkám. Jak tohle bude fungovat, ví Pán Bůh. Vím jen, že evropské politiky v tuto chvíli nedělá řádně nikdo. Nedělá je naplno Ministerstvo zahraničí, není dobudována příslušná sekce na Úřadu vlády. Samozřejmě, že na to není zdaleka vybaven prezidentský úřad. Je zde opravdový chaos v kompetencích, v tom , kdo má na starosti přípravu, kdo nese odpovědnost. Na úrovni našeho vystupování v Evropské unii se musí takový stav nutně projevit. Zajímá to někoho?
