Děkuji. Přeji vám dobré odpoledne. Děkuji také za interpelaci a jsem rád na to, že mohu reagovat. Souhlasím s panem poslancem Baxou, že opravdu naším tématem není teď historická debata a snaha si objasnit věci jak byly, na to si netroufám asi ani já ani on, ale to, myslím si, na čem záleží - záleží na každém hlasu, té paní, poslední přeživší, kterou jste tady zmínil, a její dopis. Já bych jenom řekl, že mi záleží teď na všech přeživších nebo příbuzných, dětech a přál bych si, aby se všemi jsme dokázali komunikovat. A problém není teď v nějakých tlacích, protože, přiznám, těmi se tak moc nezabývám.
Já se zabývám tím, co památník má dělat, a přál bych si, abychom dokázali se všemi těmi, ono jich není mnoho, přeživšími dnes komunikovat. A nechtěl bych o tom přesvědčit jenom vás. Já jsem se dnes setkal s paní Dagmar Kosovou, která je statutární zástupkyní paní Lemanové. Dnes ráno jsem se s ní sešel a požádal jsem ji o to, abychom na pondělí, po vládě připravili v Lidicích takový kulatý stůl, na který chci pozval - a zdůrazňuji - všechny přeživší nebo příbuzné a děti. Chtěl bych tam pozvat zástupce obce, památníku a budu tam sám a rád bych chtěl právě tam dát najevo jasně to, co říkám dnes vám tady, že bych si přál komunikovat se všemi, protože já vidím zásadní roli v tom, jestliže památník se snaží pečovat o naši paměť, především v souvislosti s těmi událostmi před sedmdesáti lety, tak si to - dokud žijí - ti, kteří o tom vědí, kteří byli těm událostem blízko, tak si myslím, že si nemůžeme dovolit je ponechat stranou.
A můj názor je, že skoro žádného z nich a víme, že řada z nich se účastnila debat a besed a víme, že tohle se začalo měnit, že vlastně tohle bylo vážně narušeno. Já jsem dostával dopisy, že se nebudou účastnit besed, a to dokonce i někteří, kteří v tom sehrávali docela zásadní roli, a já nemám pochyby o významu, který to mělo, i o tom, že se toho všichni účastnili.
Takže já doufám, že už od toho pondělka bude jasně řečeno i přímo jim a že se toho zúčastní, že mi jde o všechny z nich a že to je to, čím jsem veden já a přál bych si, aby tím byl veden i do budoucna ten památník. My tam nebudeme vést žádné války s nikým. A vůbec ne tedy s přeživšími nebo s nějakou jejich částí, protože já mezi nimi v tomto nerozlišuji. A přál bych si, abychom se dokázali sejít u jednoho stolu a aby se ukázalo, že jsme spolu všichni schopni mluvit. O to jsem také požádal paní Kosovou, která nyní zastupuje rezignovavší paní Lemanovou a vlastně bych chtěl co nejrychleji vyhlásit výběrové řízení, ve kterém bychom hledali někoho, kdo právě v tomto duchu ten památník povede.
A já jsem připraven dávat počet a účet z toho, že skutečně to, čím jsem veden, je, aby památník plnil tu původní funkci, kvůli které byl vytvořen nebo kvůli které byl budován. A to je jednak ta role, kterou plní vůči veřejnosti, ale pak si myslím také, velice důležitá role vůči těm, kteří tu paměť ještě stále nesou. A já jsem už mnohokrát řekl, že pokud tam tito lidé žijí, tak to nemůžeme dělat bez nich. A já bych si přál to dát znovu dohromady a doufám, že se to povede, a že i po tom, co se nyní odehrálo, pokud jsme to s paní ředitelkou cítili každý jinak, tak proto to dopadlo, jak to dopadlo, protože mně to připadalo, že mně více než jí vadilo to štěpení.
Více mi vadilo to, že vlastně najednou to zůstává, že část těch přeživších zůstává stranou. A proto hledám, proto jsme se dohodli takto. Já jsem jí nabídl, aby fungovala odborně tam, kde si myslím i v minulosti se jí dařilo, a nyní hledám někoho, kdo má dostatečný cit pro ty složité poměry v Lidicích, protože já nepochybuji o tom, že to místo je i díky té těžké historii stále v něčem nejednoduché, a najít takového ředitele nebo ředitelku, někoho, kdo bude schopen to prostředí spojovat. O to se pokusím v pondělí a já věřím, že se to povede.
