Já jsem se začetl proto, že jsem si četl ten návrh usnesení, který byl podán právě v souvislosti s tímto bodem. Chtěl jsem tedy vědět, co se navrhuje. Děkuji za možnost to komentovat, protože jsem sám říkal, že jsem kdykoli připraven vysvětlit kterýkoli krok české zahraniční politiky. A samozřejmě, že jsem připraven se vyjádřit také ke vztahu k Čínské lidové republice.
Já nevidím v těch usneseních, aspoň ty, které mám tady k dispozici, tak v nich nevidím něco, s čím bych musel vést nějakou polemiku. Myslím si ale, že samozřejmě vláda respektuje koncepci zahraniční politiky, včetně bodu, který je tady zmiňovaný – "Lidská důstojnost včetně lidských práv". A myslím si, že rozhodně sleduje tyto principy také v souvislosti s politikou vůči Číně. Dovolte, abych jenom připomněl, že vztahy mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou se rozvíjejí zhruba, nebo ne zhruba, ale přesně ve třech liniích.
Ta první je vztah mezi Evropskou unií a Čínskou lidovou republikou, kterého je samozřejmě Česká republika součástí. A to je především ta linie, po které se domlouvají pravidla obchodní spolupráce mezi Evropskou unií a Čínou. Samozřejmě, to se velice těsně týká také ekonomických styků mezi námi a Čínou. Týká se to postavení českých firem na čínském trhu. Takže tady ta linie vztahů mezi Evropskou unií a Čínou je také velmi důležitá.
Pak ta druhá linie, na které se rozvíjí vztahy mezi Čínou a ČR, je ten formát 16+1, řekněme, jakési regionální partnerství zemí východní, střední Evropy, které se také rozvíjí na úrovni Čína a těchto 16 zemí. Tam se rozvíjí některé konkrétní sektorové politiky. Je tam finančnictví a celá řada různých oblastí hospodářství těch zúčastněných zemí. A pak je to ta třetí rovina, to je ta bilaterální rovina vztahů mezi ČR a Čínou. Tam došlo k určitému zdvihu politického dialogu v roce 2014, protože do té doby vztahy mezi Čínou a ČR na té politické úrovni byly poměrně velmi zmražené. De facto se na té vyšší úrovni vůbec neodehrávaly.
Já sám jsem v té době z pozice opozičního politika se pokoušel něco na tom změnit, po dohodě s tehdejší vládou, to nebylo něco, co bychom činili jako opoziční politici samostatně. Ale nicméně se to nepodařilo, protože čínská strana v té době neměla o politický rozvoj těch vztahů zájem.
Ten důvod, proč tomu tak bylo, byla událost, která se stala před několika lety. Bylo to to, že u nás v ČR došlo k návštěvě premiéra Wen Ťia-paa, krátce po té návštěvě došlo i k oficiálnímu přijetí tehdy 14. dalajlámy. Tohle Čína chápala v té době za nekorektní, že takto bez varování došlo k něčemu, co bylo v rozporu s tím, jak Čína chápala politický dialog a partnerství. Ale jak ho, myslím si, víceméně chápou dnes všechny státy, protože dneska k nějakým událostem v této oblasti víceméně nedochází, protože to všechny strany respektují. A dokonce ani samotný 14. dalajláma nemá zájem o politizaci těch vztahů a o to neusiluje. Proto to, co se u nás odehrálo, bylo podle mě něco, co spíš vybočuje z normálu, k podobným událostem dnes nedochází, protože na tom nemá nikdo zájem.
My jsme v roce 2014 se snažili tady to zmražení vztahů, které bylo tehdy velmi netypické, dokonce bychom možná těžko hledali podobný typ situace, protože jak víte, EU rozvíjí poměrně velmi čile vztahy s Čínou, činila tak i v té době. Nemá cenu jmenovat počty cest komisařů a představitelů EU, které se tomu dialogu politickému velmi intenzivně věnují. Takže v té době spíš ta naše pozice byla atypická, nestandardní a v EU docela ojedinělá.
Proto vláda měla zájem tuto situaci změnit, dostat se ke standardu vztahů s Čínou. Ten standard není jenom něčím okrajovým, on je podle mě velice důležitý. Dokázat mluvit a vést politický dialog v současném světě mně připadá úplně klíčové.
Dovolte mi, abych připomněl, že žijeme ve světě, ve kterém čelíme, jemně řečeno, určitému nepořádku, ale dokonce by někteří řekli, že se pohybujeme skoro někdy na hranici určitého chaosu. To, na čem máme dnes, a měli bychom mít veliký zájem, je pokoušet se tu linii toho chaosu nebo tu sílu chaosu co možná nejvíce potlačovat, ať formami regionální spolupráce, nebo hledáním pravidel, kterými by se ta spolupráce měla řídit. Protože ten důvod toho chaosu je právě to, že v současné době se řada těch pravidel kolem nás hroutí. Dochází k oslabování toho určitého řádu, který existoval. Ta situace, jak víte, v řadě míst se stává velmi nebezpečnou, a to jak bych mohl jmenovat místa v Asii, tak jsou to i oblasti poměrně velice blízko kolem nás, kde dokonce dochází k úplnému rozpadu, základnímu rozpadu státních útvarů zemí, se kterými jsme ještě donedávna komunikovali. Dnes tam už de facto nenacházíme partnery.
Takže snad vůbec nepřeháním, když řeknu, že ta situace je vážná. Když z ní budete hledat cestu ven, tak se pravděpodobně i v textech, které dnes jsou publikovány, dočtete, že základem budoucí stability je, a pilířem, bude schopnost spolupráce a společného postupu mezi zeměmi, jako jsou Spojené státy a Čína. Na tom, že je třeba vést dialog s Čínou, se shoduje Henry Kissinger, stejně jako Zbigniew Brzezinski, jako současný papež František, dokonce i ten minulý papež, a dokonce i samotný 14. dalajláma. To, že je třeba vést s Čínou dialog, že to je úplně základní požadavek, je podle mě princip, na kterém existuje docela neprodyšná shoda.
A ten důvod je ten, že Čína je země, která dnes sama má ve vlastním programu se během nejbližších let stát zemí, která se svou, i ekonomickou, silou vyrovná kterékoli jiné zemi světa, to je přímo plán, který má, který chce dosáhnout, potvrdit, v souvislosti s blížícím se 100. výročím Čínské lidové republiky. Je evidentní, že i pro Čínu vzniká otázka, jak se bude v tomto světě s touto novou silou pohybovat a chovat. Dokonce i v Číně si kladou takovou zajímavou otázku, jak asi se na Čínu dnes díváme my, třeba právě ty Spojené státy, jak asi se dívají na to, že se tady vynořuje země, která má nejenom ambici, ale dokonce se ukazuje i schopnost se stát takovouto zásadní zemí, se zásadním významem v současném světě, která jako kdyby může ohrožovat to postavení dosavadních zemí.
Tohle je téma, na které se v Číně vede poměrně řada debat. Samozřejmě i v těch debatách jsou názory, které stojí proti sobě. Jsou tam představitelé tvrdšího přístupu a jsou tam představitelé soft přístupu, daleko mírnějšího přístupu. Ten tvrdý, velice riskantní přístup samozřejmě má blízko k určité konfrontaci, která může být v současném světě velice nebezpečná. Takže i v Číně byste našli ty, kteří říkají, že konfrontaci si dnes ve světě nelze dovolit. I když to riziko může být.
Teď nedávno ve své knize Uspořádání světa Henry Kissinger píše, že z 15 takovýchto situací, které v minulosti byly, když se začala vynořovat země podobně silná, jako je Čína, tak z 15 jich 10 vedlo k válce. To je dnes velmi často citovaný údaj, že vlastně ta situace sama o sobě je poměrně velmi riziková, že bude záležet velice na tom, jak s ní dokážeme zacházet, jestli dokážeme takové konfrontaci předejít. Podle mě ta konfrontace dnes je mimořádně nebezpečná z důvodu, že v současném světě je řada věcí daleko těžších, než byla v minulosti. Protože my dnes často mluvíme o kontrole zbraní, víte, že v minulosti bylo teoreticky možné o něčem takovém mluvit a usilovat o to, ale díky současným technologiím se možná i kontrola zbraní stává problém, protože například ty tzv. kyberzbraně, u nich je dost těžké mluvit o kapacitách těchto zbraní, tudíž je dost těžké uzavírat dohody na kontrole těchto zbraňových systémů. Já vám to říkám jako jeden příklad toho, proč v současném světě to dosahování rovnováhy, tak jak to bylo v minulosti, kombinací diplomatických a vojenských kroků, nebo kroků v oblasti obrany, nemusí být tak jednoduché nebo se nemusí tak dařit, jako se to dařilo ještě v těch desetiletích minulých. Ta situace je v tomto složitější.
A to všechno jsou argumenty pro to, proč dialog s Čínou a schopnost rozvíjet s ní spolupráci je klíčová. Naše role je, abychom i v Číně posilovali ty, kteří jsou stoupenci toho soft řešení, to znamená toho řešení, že jediná šance v takovéto poměrně rizikové situaci je, že se bude spolupracovat, že se nepůjde cestou ke konfrontaci.
Já bych jenom prosil, abyste vnímali i ten čínský terén jako terén, který není úplně jednoznačně se ubírající nějakým směrem, ale že je to prostředí, které se také nějak vyvíjí, kde se stejně, možná v nějaké jiné situaci, ptají podobně jako my. A teď jde o to, abychom v tomto prostředí nacházeli spojence, abychom společně se snažili prosazovat uspořádání, které bude dávat šanci na mírové uspořádání světa. Mír, to už se v této zemi stalo díky socialismu, skoro se z toho stalo profanované slovo, aby se to člověk skoro bál říct. Mírové uspořádání. Ale já doufám, že si zvykneme na to, že mírové uspořádání světa vůbec zprofanovaná věc není, mělo by nás to zajímat, protože to je to, oč se dnes v podstatě hraje. Věřím, že už to řadě i těch, kteří sledují politiku, dochází.
Takže když mluvím o nutnosti dialogu s Čínou, tak nemluvím o něčem, co mi připadá, že je na okraji, ale dokonce bych si přál, aby na tom existovala shoda, aby v tomto třeba politika současné vlády měla pokračování, protože já tvrdím, že zmražení vztahů a neschopnost se bavit s někým je do budoucna velice nebezpečná věc.
A dovolím si říci tady poněkolikáté, že to bylo něco, k čemu mě nabádal před lety i samotný 14. dalajláma, který mi říkal: Základní zásada je, musí se s nimi mluvit. To znamená, ta situace, kdy jsme s nimi nemluvili, byla, tvrdím, nepřirozená a ne úplně normální.
Nebylo to prostě pochopení toho, kde se nacházíme. A proto jsem jako člen vlády v roce 2014 po určité době otevřel tuto debatu na vládě a navrhoval jsem, abychom to změnili a abychom se snažili o dialog za podobných podmínek, jako ho vede celá řada dalších zemí, skoro téměř všechny země v Evropské unii a klíčové země světa.
A výsledek se samozřejmě dostavil, tedy samozřejmě ne, ale řekl bych spíš zaplaťpánbu, že bilaterální rovina, jak jsem jmenoval z těch tří, se skutečně začala prosazovat daleko výrazněji. Já sám jsem odcestoval do Pekingu v Číně v dubnu 2014, setkal jsem se tam s ministrem zahraničí panem Wang I. Dovoluji si ještě zmínil, že z tohoto rozhovoru si pamatuji, že jsem snad třetinu tohoto rozhovoru věnoval právě tématu a problematice lidských práv, ochrany důstojnosti jednotlivce a zvyšování kvality života. Já to tady nezmiňuji jenom náhodou, říkám to proto, že jsem vždy říkal, že vztahy s Čínou nemohou být pouze pragmatické a nemohou být založeny pouze na ekonomické bázi, protože jsem přesvědčen, že máme-li mluvit o dialogu, že jeho součástí musí být také něco, co bych nazval intercivilizačním dialogem, protože jestliže nám jde o to vyhnout se konfrontaci s touto rostoucí silou, jde také o to vést onen dialog, který je něco víc než jenom výměna zboží.
A proto jsem od prvního okamžiku při této první návštěvě věnoval, dovolím si tvrdit, poměrně dost, mimořádnou porci právě debatě o tom, co souvisí s ochranou jednotlivce, s ochranou nejenom v politickém smyslu, ale i v existenčních věcech, jako je ochrana oblasti sociální a ochrana jednotlivce, protože víte, jak velkým problémem je v Číně například životní prostředí.
Politická práva byla součástí debaty, ale samozřejmě i v daleko širším pojetí, protože je dost těžké vést a rozvíjet s někým obchod, pokud u něho např. podmínky jsou naprosto nesrovnatelné. To by znamenalo naprosto nekompetitivní prostředí.
Nebylo to poprvé, co jsem se s čínskými představiteli na toto téma bavil, to vás ujišťuji, protože jsem měl možnost se setkat ještě v době, kdy jsem sám nebyl v této funkci, s premiérem Wen Ťia-paaem v souvislosti s jeho návštěvou před řadou let. A tehdy jsme na podobné téma ztratili možná více než polovinu rozhovoru.
Říkám to proto, abych vás přesvědčil, že od prvního okamžiku jsem měl v úmyslu víc než jenom obchodní výměnu, na kterou se často debata scvrkává. A domnívám se, že se to povedlo, protože politický dialog a otevřená výměna názorů se staly součástí i toho, co je dohodou, která byla učiněna mezi ČR a Čínskou lidovou republikou, takže od prvního okamžiku jsme nejenom v jednáních, ale i v dokumentech, které se přijímaly, měli jako součást toho právě závazek k politickému dialogu. A to bylo potom také vtěleno do posledního dokumentu, kterým byl dokument o strategickém partnerství, toto společné prohlášení, které bylo vydáno v březnu 2016 v souvislosti s historicky první návštěvou čínského prezidenta v České republice.
Nebudu tady asi mluvit o tom, co je všechno součástí tohoto dialogu, protože tam byla především témata rozvoje spolupráce v konkrétních oblastech, jako je zdravotnictví, letectví, finančnictví, cestovní ruch, energetika a další. To je něco, co se dá najít, protože od prvního okamžiku to bylo k dispozici veřejně, všechno, co se tady společně prohlásilo. A toto prohlášení samozřejmě opět zmiňuje to, co tady nazývám politickým dialogem, např. právě otázku podpory lidských práv.
Zatímco do roku 2014 jsme se o těchto věcech mohli bavit jenom mezi sebou, od okamžiku, kdy jsme zahájili tyto rozhovory, mohli jsme to učinit součástí našeho vzájemného dialogu, což mi připadá kvalitativně jako zásadní změna k lepšímu, dovolím si říct.
A to, co pravděpodobně vyvolalo tuto debatu, byla situace, za kterou si vláda samozřejmě může sama, a to asi moc úplně hájit nemohu, protože to je věc, o které mi řeknete, že jsme si ji měli vyřešit a vyjasnit, tak se to bohužel stávalo nyní až dodatečně po tom, co se to odehrálo. A výsledkem je, že se dnes ve vládě dohodlo, že se bude ještě lépe konzultovat to, jakým způsobem se chováme v některých citlivých oblastech. To zdaleka není jenom Čína. Musím bohužel řešit různé kolize zájmu mezi státy s Českou republikou poměrně často a někdy se to ani nedostane na veřejnost, dokonce spíš se to nedostane, takže to je něco, co je pravidelná součást práce diplomacie v zahraniční politice. A v tomto případě se to stalo proto, že došlo k oficiální schůzce mezi představitelem vlády a 14. dalajlámou. A pro mě nebyla novinka, že k tomuto setkání může dojít. Problém byl v tom, že jsem měl informaci od začátku, že se to bude konat na Fóru 2000, ale že to nebude mít charakter oficiálního přijetí.
Pro Čínu to je zcela zásadní věc, protože když se podíváte na historii Číny, je to docela dlouhá a těžká historie bojů o základní jednotu a celistvost země. To není jenom součást posledních let politiky Číny. Toto je něco, co je v Číně řekněme citlivé už mnohem déle. A proto politický dialog a spolupráce je podmíněna ze strany Číny právě tím, aby se respektovala politika jedné Číny, s tím, že to znamená, že oficiální styky probíhají s oficiálními představiteli této země. A byl jsem přesvědčen, že pokud by i došlo ke kontaktu představitele vlády, ale nemělo to charakter oficiálního přijetí, nemuselo by to mít žádné dramatické důsledky.
A tady došlo spíš k něčemu, co si myslím, že bylo chybou na naší straně. A proto bylo vydáno prohlášení, které vám zřejmě připadalo netypické a neobvyklé. Nicméně byla to snaha dát čínské straně jasně najevo, že to není tak, že to, k čemu jsme se přihlásili v minulých dvou a půl letech, třech letech, by najednou neplatilo, protože respektování oficiálního charakteru vztahů a formálního charakteru toho, že se oficiálně stýkáme s oficiálními představiteli, je něco, co se obecně spíš respektuje, nebo nepamatuji si, že by v poslední době došlo k něčemu podobnému v okolí.
Vydali jsme prohlášení proto, abychom ujistili, že se v tomto nic neděje. Toto prohlášení samotné tím, co obsahuje, nemá v sobě nic jiného, než potvrzení formulací, které už byly deklarovány v minulosti a jsou veřejně přístupné. A domnívám se, že smysl byl jediný. Tady se sice mluvilo o servilitě. Pro mě to bylo spíš dát najevo, že držíme slovo a že to, co se řeklo, platí. Myslím si, že je asi těžké to vnucovat, když to někdo vidí jinak. Ale já si myslím, že to souvisí s obrazem Číny, který se v této zemi vytvořil a který mi připadá, že často je poměrně zjednodušený, třeba právě proto, že v něm není jednak ochota si uvědomit, že vztahy mezi státy jsou vždy založeny na určitém kompromisu. Je sice možné, že my vidíme 14. dalajlámu jako duchovního představitele, nicméně tady chceme s někým vést dialog a on ho vidí ještě nedávno jako představitelé snah, které byly spojeny s tendencí separovat určitou oblast Číny. A těžko asi můžeme našemu partnerovi vysvětlovat, že náš pohled je jediný správný a jediný, který i oni mají brát v potaz. Oni pocit ohrožení mají, a dialog záleží na tom, že já jejich názory beru právě vážně. Je to stejný princip, na kterém funguje tento Senát, že se musí vedle sebe respektovat různé názory, pokud se vůbec chceme i v našich komorách někam pohnout. A stejně tak to funguje i mezi státy. Pokud se chceme navzájem bavit, musíme respektovat jejich vidění věci. To neznamená, že se musíme tomu přizpůsobovat, to neznamená, že je musíme přejímat, a to neznamená, že tento výsledek není vždy určitý kompromis. Dokonce i v tomto případě bych si dovolil tvrdit, že to není úplné akceptování stanoviska. Myslím, že jsem schopen to snadno prokázat. Je to určitý kompromis, který, když se dodrží, tak dialog je možný. Podobným způsobem se musíme chovat, chceme-li rozvíjet vztahy i s řadou jiných zemí. Nemyslím si, že je šťastné v jisté chvíli kompromis frajersky vyhodit do povětří a abychom si ukázali, jak jsme principiální a zásadoví. Myslím si, že to je právě ten klam, o který tady jde.
Jsem přesvědčen, že pokud chcete s někým rozvíjet vztahy, pokud je na tom shoda, pokud si myslíte, že to má smysl, máte pro to důvody, pak je dobré držet slovo, které se přijalo. Opak pak vidím jako něco, co je nesrozumitelné a působí to nesolidně.
