Děkuji. Já jenom jsem tady vlastně původně předložil návrh, který mi připadal jednoduchý, ve kterém jsem navrhoval, aby se přijalo opatření, kterým by se zamezilo tomu, aby někdo volil dvakrát v evropských volbách, a aby za to, kdy když to někdo poruší, byla příslušná sankce. Takže to, co tady znělo, ty připomínky si já netroufám posoudit, to učiní asi ústavně právní výbor nebo někdo, aby se posoudilo, jestli to takto lze tady vznášet, jestli jsou to přílepky apod. Takže to si myslím, že se někde posoudí, jestli to je možné takto k tomu, co já jsem navrhl, přidat. Já si tím za sebe jist nejsem.
A na to, co tady řekl pan poslanec nebo místopředseda Okamura, bych řekl jenom takovou krátkou poznámku. Já si za sebe prostě nemyslím, že fungování v orgánech evropských institucí je zároveň spojeno s nějakým odnárodňováním těch politiků, kteří tam jsou, protože já za sebe jsem mnohokrát byl v evropské Radě ministrů zahraničí, teď mám možnost jednat evropské Radě ministrů kultury a já se tam nejezdím odnárodňovat. Jsem přesvědčen, že tam, když dneska člověk sedí jednak v případě kultury, tak to je dneska suverénní oblast každého státu, tzn. ještě oproti zahraniční politice tam každý stát má možnost dělat svou politiku, žádná evropská politika v tomto neexistuje.
A druhá věc, která je ještě podstatnější, já bych tady rád připomenul, že když tam člověk jezdí, tak tam jede proto, že já jsem přesvědčen, že to je zájem toho státu. A kdo si to nemyslí, tak bych mu rád připomenul Československo v roce 1938, nebo ještě lépe Edvarda Beneše v roce 1938, který jezdil, leštil kliky a nikdo se s ním nebavil, protože žádné takové instituce tehdy neexistovaly. Jenom bych rád připomněl tu samotu Československa v roce 1938, kdy neexistoval žádný takový stůl, u kterého bychom se mohli s klíčovými zeměmi Evropy bavit. A já bych vám rád, kolegové, připomněl, že za 30 let se zahraničně politická situace ve světě výrazně zhoršila. Opakuji. Když porovnám situaci před 30 lety a dnes, tak se zahraničně politická situace výrazně zhoršila. To znamená, možnost dneska být součástí evropských institucí, kde máme možnost vytvořit úplně jiné podmínky pro obhajobu zájmů státu, než to bylo v roce 1938, je podle mě veliká věc. Možná naše šance, kterou dneska máme, a proto si myslím, že evropské instituce bychom tady neměli líčit jako odnárodňovací instituce, ale instituce, kde máme šanci díky tomu jako stát vůbec do budoucnosti obstát. A takhle bychom, si myslím, že je měli chápat.
