Projekt Markéty a Inky Urbanových je jednoduchý, ale tak působivý, že dojímá. Markéta nafotila osmdesátileté, často i devadesátileté lidi tak, jak by si to přáli.

Vystihla jejich příběh, životní situaci. Inka si s nimi povídala a zaznamenala jejich příběhy. Proletářka, medailistka, šibal... křehké, upřímné a silné medailony vypovídají příběhy lidí. Je to skutečně síla.

Pět měsíců práce, pomoc paní ředitelky Jitky Semencové a všech kdo v domově pracují. Člověk by čekal lidský příjemný amatérismus. To, co dámy Urbanovy předvedly je však velké umění. Možná ani nepotřebuje vysvětlení a poslání, mluví samo. Výstava bude putovat po kraji a doputuje i do sněmovny. Všem doporučuji a dávám sto bodů ze sta.

Juraj Surinčák „68“ Pracan

Narodil se 9.11.1947 v Košicích. V Domově důchodců Velké Hamry žije jako invalidní důchodce od 16.2.1999.

První dojem z pana Juraje, musel to být „pěkný řízek“, ale když se rozpovídá o svém životě, nejradši bych ho pohladila, protože on je pořád malý kluk s ideály, který to neměl v životě vůbec lehké. Narodil se v samém cípu východního Slovenska mamince, která ho nechala v péči svým rodičům a odešla do Jablonce nad Nisou za prací, tady si našla nového partnera a měla s ním dalšího syna Pavla. Matka Juraje i bratr stále na Jablonecku žijí, ale vztahy s nimi nemá Juraj dobré. V 70.letech přišel do Jizerských hor a u matky chvíli bydlel, jenže její manžel nesnášel, když si dal Juraj pívo. „Jenom jedno?“ ptám se. Juraj se směje: „Sem tam víc. Tak jsem sbalil kufr a donesl ho do fabriky, do Liazu v Rýnovicích. Bydlel jsem chvíli v šatně, pak na ubytovně, kamarád mě vzal k sobě do Rychnova, pomáhal jsem mu, pak další kamarád mě vzal do baráku na Maršovice, pak jsem se dostal sem, už šestnáct let, tady jsem rád.“

Sedíme s panem Jurou v jídelně, smějeme se a plánujeme, jak by se nejlépe mohl fotografovat, když vtom začne kroužit kolem nás dáma. Zbystřím, protože paní Milena Tomíšková, jak se dozvídám, vypadá trošku uraženě, jako kdyby žárlila, ale přisedne si k nám. „To je moje kamarádka, slíbil jsem, že za ní přijdu,“ říká mi, pak se otočí na paní Milenu: „Musím tady vzpomínat, jak to bylo, víš, pak půjdeme.“ Paní Tomíšková pochází z Moravy, měla tři děti, ale manžel ji opustil, takže starost o ně nesla celý život na svých bedrech. Je vidět, že to mezi ní a panem Jurajem jiskří. Vy jste nebyl ženatý, musel jste být švihák, holky vás určitě uháněly?

„Holky na mě letěly, já za nima moc ne. Na svatby u nás jsem chodil rád, černý sako, růže na klopě, svateb bylo hodně.“ Ideální nápad na fotku, co říkáte? Vy jako ženich a paní Tomíšková jako nevěsta, co vy na to? Juraj se směje, paní Tomíšková, jako správná žena, má obavy, jak bude na fotkách vypadat, že se nerada fotí. Poté se netrpělivě se slovy, že ráda šmejdí a nemůže sedět, vydá na chodbu, než se za chvíli vrátí, pan Surinčák se ke mně nakloní a šeptá mi: „Ona povídá, já něco povím, urazí se, pak zas přijde, beru to, jak to je. Včera jsem byl na procházce, tys tam byl dlouho, už nechci s tebou mluvit, ale zas přijde,“ ale to už se paní Milena vrací a Juraj ji vyzývá, ať si sedne, že budeme spolu vzpomínat.

Jaké bylo dětství Slováka Juraje Surinčáka? „Bydlel jsem u babičky a dědy, babička byla maminka maminky. Bydleli jsme v Starině a Dare, malé vesničky, pak je zbourali a je tam přehrada…“ Juraj se podívá z okna a krajina Velkých Hamrů se mění ve slovenskou přírodu. „Chodil jsem do kopců, do lesa, koukat na zajíce a srny, to mě bavilo. V neděli tak ve dvě jsem vzal džbánek a šel do lesa na maliny, borůvky taky, nechtělo se mi chodit po dvorku, vždycky jsem si našel zábavu.

Mám rád koně, jezdil jsem na něm. Měli jsme políčko, tam jsme měli mrkev, okurky, celer, všechno možný. Taky dvě krávy, slepice a kachny. Maso bylo k obědu tak jednou v neděli za tři týdny. Jedli jsme chleba, margarin, k tomu meltu, brambory, zelí, fazole. Taky čtyřicet dní jsme drželi půst, byly Velikonoce, všichni přišli ke kostelu a přinesli slaninu, pomeranče, farář to posvětil a jedlo se a slavilo. Byla zábava.“ Pane Juraji, jaké byly Vánoce? „Na Štědrý den jsme si sedli ke stolu tak v půl páté šesté, nejdřív ale všichni museli do chlíva. Ve světnici na zemi byla sláma, i na stole, naházeli jsme ořechy, zůstalo to tam dva dny, pak jsme uklidili. Upekl se chleba, namazal se s medem, jedla kapustnica, uprostřed stolu křížek a obrázek Ježíška, modlilo se a zpívalo. Byl s námi i strejda, syn babičky, on byl učitel, učil ve městě, tak jezdil jen na neděle, Vánoce. Taky stromeček byl a všude svíčky. Když byl jsem malý, dostal jsem malé autíčko, když větší bačkory, ponožky, teplé boty.“ Juraj se nepřestává dívat z okna: „Taky mě bavilo sáňkovat, jo, sáňkování super. Jednou jsem měl lyže, narazil jsem na kořen a zlomil lyži. Fotbal jsme hráli, na kole jsem jezdil, pak boural, nebyl jsem dobrý jezdec, jen jsem se chtěl zabavit, kolo jsem dal pak pryč.“ Juraj vzpomíná roztomile i na školní léta: „Měl jsem slabou paměť, večer v sedm jsem se naučil, ráno v osm nevím nic. Chodil jsem do třídy, pak znovu a zas znovu, řekli – Vás už dohromady nikdo nedá. Vyšel jsem v pátý třídě. Pak jsem vozil materiál, uhlí, v lese dělal dřevo, vozil hnůj, vždycky práce tak čtrnáct dní a pak jiná. Bavily mě zábavy. Na vesnici bylo asi sedm cigánů, hráli na cimbál a housle. Sešlo se v sále, topilo se v kamnech, chodily i babičky poslouchat, jak hráli, některý babičky i tancovaly.“

Juraj vrací pohled od okna na mě a ocitá se v současnosti: „I tady máme zábavy, mám je rád, dali mi i mikrofon, já radši zpívám sám pro sebe s ostatními. Chtěl jsem hrát na harmoniku, stála sedm tisíc, tak jsem ji nekoupil.“ Juraj je prostě milovníkem hudby, písniček, je rád mezi lidmi. Ptala jsem se ho, jací byli jeho prarodiče Gelovi, kteří ho místo matky vychovávali až do dospělosti, kdy odešel do Jablonce. Dědečka vůbec nezmiňuje, ale vztah s babičkou měl hezký a často na ni vzpomíná, babička ho také přivedla k víře, která Juraje provází celým životem, ale před lidmi o tom nechce moc mluvit, jen tak zlehka přiznává o modlení: „Tróšku, občas jsem to udělal, aby se neřeklo.“ Začne se zase šibalsky smát a vypráví, jak byl s babičkou v kostele a začal si pískat písničku, od té doby už do kostela nesměl. Kostely má rád, rád poslouchá varhany, byl v kostele ve Velkých Hamrech, páter Ajchler ho vzal nedávno i do kostela v Polsku, protože si to Juraj přál, také ho pochválil za zpěv, že by v kostele mohl i zpívat. A Juraji naskočí do očí jiskřička malého kluka, který je šťastný, když ho někdo pochválí. Veselých jiskřiček v jeho modrých očích přibývá, když se spolu loučíme s tím, že povídání bylo príma a že se oba těšíme, až se bude fotografovat, sice přitom nebude hrát živá hudba, ale zábava, kterou má Jura rád, to rozhodně bude.

Paní Tomíšková si fotografování rozmyslela, ale obratem se našla jiná nevěsta, paní Vlasta Kučerová, narozena 17.1.1954 v Chomutově. Akci pojala s humorem, rozesmála přitom všechny kolem, až se sbíhalo celé patro domova, co se koná za zábavu. Vlastička se na výstavu velice těšila, bohužel se jí již nedočkala. Zemřela 7.5.2015 ve věku 61 let. V domově žila dlouhých dvanáct let. Smála se, zpívala, každý den byla radostně naladěna a příjemné rozpoložení rozdávala všem okolo. Vzpomínky na ni a krásné fotografie zůstávají. Paní Vlasta se při pravidelných bohoslužbách vždy modlila za všechny obyvatele a personál domova, za hamrovský domov. Vlastičko, děkujeme ti a přejeme věčný klid.

Eliška Šefrová „90“ Kronikářka

Motto: Celý život něco sbírám. Příběhy i věci, které mají své osudy.

Narodila se 2.8.1925 ve Smržovce jako Lamačová. V Domově důchodců pracovala jako pečovatelka.

Jestli je někdo dáma, tak to je teta Ela, která slaví v srpnu devadesátiny. Na Ele je vidět, že byla krásná žena, byla, ona stále je! Kdyby měla v mládí možnosti, určitě by směle mohla naskočit na dráhu modelky. Celý život Elu zajímá historie, kultura, umění, zeměpis i cestopis. Tento koníček se však v jejím případě snoubí s rozkošným označením „šubrtka“. Ela je úžasná, má schované nádherné kousky! Ten, kdo nemá vášně vytvářet muzeum či neprahne po uchovávání minulosti, asi tuto vlastnost nepochopí, naopak ten, kdo svědectví minulosti miluje, je doslova z Eliščiných trofejí „urvaný“. Nejenže Ela ovládá rodokmen naší rodiny do 17.století doplněný různými rodinnými příběhy, mimo jiných i tím, že její dědeček vyrostl na Hrubém Rohozci a byl možná levoboček zámeckého pána, ale má schované různé relikvie, od fotografií, dokumentů a předmětů včetně. Tu vyndá ze skříně nádherný slaměný klobouk a k němu dvě fotografie – Ela v tomto klobouku v roce 1938 ve vlaku do Vídně a novinový článek, kde v totožném klobouku pózuje evropská herečka. Pak si ještě vzpomene na další zajímavost. Přinese šaty, které nosila v 60.letech, a k nim přidá titulku časopisu z nedávné doby, kdy v úplně stejných šatech se na vás směje zpěvačka Marta Jandová. Má zdokumentované události, které se odehrály během jejího života, a to zejména ve Smržovce, kde se narodila, a ve Velkých Hamrech, kam se vdala a kde i před třiceti lety pracovala v právě otevřeném domově důchodců jako pečovatelka. Na začátky hamrovského domova důchodců vzpomíná: „Byla jsem už v důchodu, poprosili mě, abych ušila do celé budovy záclony, to bylo metrů! A taky ubrusy do kuchyně, byly kostičkované. Vrchní sestra mi pak nabídla, jestli nechci v domově pracovat jako pečovatelka, souhlasila jsem a zůstala rok a půl.“ Následuje vyjmenování celého personálu z té doby a také různé příběhy žen, které v začátcích v domově pracovaly. Ele to nejen stále sluší, ale i paměť má v tomto směru dokonalou. Dnes Eliška žije v sousední budově penzionu pro důchodce a je stále soběstačná, o přihlášce do domova přemýšlí, ale trápí ji to, že by se musela rozloučit s věcmi a dokumenty, které má ráda a s nimiž tráví většinu svého času. Má stále přehled a zajímá se o spoustu věcí. Před dvanácti lety parta nadšenců vybudovala ve Smržovce Muzeum místní historie, Eliška Šefrová se stala velkou inspirátorkou a dodavatelkou informací a materiálů. Dodnes si pamatuje čísla popisná ve městě a jejich obyvatele za První republiky i po válce. Její vzpomínky jsou součástí i knihy Smržovka – Pohledy do minulosti dávné i nedávné a často doprovází i tematické výstavy, které muzeum pořádá.

V roce 2013 takto přispěla svými postřehy k úspěšnosti expozice Očista těla i duše: „Je to zajímavé, že se vzpomíná na různá řemesla, pracovní a společenský život, na různé události, ale o takových věcech se moc nemluví. Myslím, že osobní hygiena byla jiná v bohatých rodinách a jiná v těch chudých. Ve Smržovce bylo několik továrníků a exportérů, kteří měli vily a jiný způsob života, takže si myslím, že u nich se na hygienu dbalo více. Já jsem patřila do té druhé skupiny. Jako dítě jsem si asi tolik neuvědomovala, že by něco mělo být jinak. Vím jen, že bratr Ota se už v dospělosti zlobil na rodiče, že u nás zanedbali čištění zubů. Je pravda, že si vůbec nevzpomínám, že bychom si zuby čistili a navštěvovali nějakého zubaře. Narodila jsem se v domě č.p.859 v Luční ulici, do domu byla zavedena voda až po 2.světové válce, a to jen do sklepa, kde se vždycky natočila do kbelíku a nosila nahoru do kuchyně, kde se nejprve musela ohřát na kamnech. Předtím jsme ze studny, která byla před domem, čepovali vodu pomocí pumpy. Dnes už klasické pumpy nikde po městě nevidíte, ale dříve je mělo u domu mnoho lidí. Když jsem byla starší, celé léto jsem si vždycky naplnila lavor a myla se venku ve studené vodě, i vlasy! Dědeček se mi obdivoval, jaký jsem otužilec, já jsem radši vydržela studenou vodu, než bych byla špinavá. Nepamatuji se ani na žádná jiná toaletní mýdla, než bylo Schichtovo mýdlo s jelenem, tím se i pralo. Mytí a praní probíhalo u nás jako v jiných rodinách, do místnosti se jednou týdně dala vana, ve které se postupně vykoupali všichni členové domácnosti, od nejmenšího po nejstaršího. Do vody se pak namočilo prádlo, které se máchalo v potoce pod domem. Rodiče se před dětmi nikdy neukazovali nazí, o intimních věcech se nehovořilo. Zpětně si ale vybavuju věci, které mi jako dítěti nedocházely. Po tolika letech těžko říct, co jsem si tenkrát myslela. Vzpomínám, že maminka a tety namáčely a praly takové jakoby hadry, které pak sušily, aby nebyly na očích, některé maminky i v té době zamykaly půdu, aby se děti nepídily, k čemu slouží tohle prádlo, jednalo se o dámské vložky. Já si pamatuji, že „za nás“ už byly vložky vatové, nosily se takové speciální kalhotky na knoflíčky, jednak se daly zapnout po straně a na pupku se na knoflíček dala připevnit vložka. I o intimním životě rodičů se nikdo nebavil. Moje babička občas hlídala příbuzného Ládíčka, který nám ostatním dětem vyprávěl, že koukal na maminku a tatínka v posteli, jak se tam mrskaj´. Já si zas vzpomínám, že můj táta zřejmě používal prezervativ, vymýval si takové gumy, které měl ve skleničce na nočním stolku, takže si myslím, že to byly kondomy asi na nějaké opakované použití. Bylo to zkrátka všelijaký. Jako děti jsme ani nechodily k holiči, v Luční ulici bydlel i holič Šouta v domě č.p. 326, jestli se nepletu, táta mu vždycky řekl a on nás přišel domů ostříhat. Myslím si, že opravdu hygiena i zdraví bylo otázkou movitosti, když nebylo peněz ani na doktora, nemohlo být ani na jiné věci. Vedle brášky Pepíka a Otakara jsem měla ještě Honzíčka, ten v deseti letech umřel na záškrt. Vím, že naši neměli peníze na léky, tak se dávalo na různé rady. Kousek od nás bydlel lidový léčitel Mazač, poradil dávat Honzíkovi slanečky, protože při záškrtu se nemocný dusí, tak aby sůl uvolnila dýchání. Byla to hloupost a bylo to moc smutné… A ještě něco ke kosmetice, za mých mladých let se nepoužívala skoro vůbec, já jsem ani po ní netoužila. Jen si pamatuju, že mi moje teta Anna Vlková, která byla švadlenou, věnovala pudřenku, zdravíčko, které už sama nepotřebovala. Měla jsem vlastně výhodu, malovátka jsem nepotřebovala celý život, tak mi nechyběla.“ Ani není divu, že kosmetika Ele nechyběla, byla štíhlá, tmavé dlouhé vlnité vlasy, velké temné oči, šarm a smysl pro krásu i stylové oblékání. Vrátím se ale k dokumentačnímu daru Elišky Šefrové, je mojí pratetou a po celý život jsme spolu v kontaktu, tudíž i moje rodina byla překvapená, že má teta založenou složku, v ní fotografie, manželovy kreslené vtipy od jeho začátků a různé články z novin o Petrovi z doby sáňkařské i kreslířské, které nemáme v archivu ani my. S manželem jsme spolu skoro třicet pět let, s tetou se zná vlastně také tak a vždycky si s ní rozuměl, proto byl rád, že se mohl do našeho projektu zapojit a vyfotit se s dámou. A co patří k elegantní vamp ženě? Kožich, klobouk a brýle! A co náleží k sáňkaři? Přeci sáně! Takže akce před objektivem se sama nabízí. Připravte se, sýýýýr!

Helena Šikolová „91“ „Medailistka“

Motto: V životě se musí pořád něčemu věřit.

Narodila se 6.4.1924 ve Zlíně jako Hubáčková. V Domově důchodců Velké Hamry od 8.6.2009

Ve svém bytečku plném rodinných fotografií mě neočekávala devadesátiletá babička, ale dáma. Upravená, nalíčená, obarvené vlasy, v krásné halence, ozdobená šperky. „Dáma!“, srdečně se zasměje, „to nejsem!“ Ale hned přiznává, že se celý život ráda oblékala a nedovolila by si ráno vyjít neupravená. „Každých čtrnáct dní má kadeřnici, podívejte, jak už mám hrozné vlasy.“ Máte hezkou barvu a účes úplně v pohodě, chválím ji a úplně se stydím, že jsem přišla trochu s rozcuchem a nenamalovaná, paní Hela se zase rozesměje, je moc milá a doplňuje informaci k barvě jejich vlasů: „Měla jsem taky rezavé vlasy a říkali mi, že mi sluší, že mi sluší všechno, úplně rezavé,“ směje se dál. Mají pravdu, protože paní Šikolová mi ukazuje fotky, které dokazují, že prostě krásná dáma byla a stále ve svém věku je, za péči o sebe by si zasloužila medaili.

A medailí by měla dostat víc. „Podívejte, to je můj manžel,“ rozpláče se. „Jirka umřel na rakovinu, bylo mu 37. Pořád ho vidím, jak leží v nemocnici. Byla jsem na pokraji, myslela jsem, že si něco udělám.“ Je mi moc líto, že je paní Šikolová smutná a jsem ráda, že pokračuje veseleji ve vzpomínkách o svých třech dětech: „ Měla jsem štěstí, děti se kolem mě semkly, sama jsem je vychovala, byli moc hodní a jsou pořád hodní. Jirka a Pepík za mnou jezdí, jenom Helenu vidím málo, ona má ty děti, vnoučata… Stýská se mi, zavřu oči a myslím si, že su doma, nešla bych nikde,…“ pláče. „Říkám dětem, že mňa hodili do chudobince,“ mění se pláč ve smířlivý úsměv. Je to tady hezké, jsou tu hodní všichni, akorát některé povídají víc, jiné míň, jakou mají povahu,“ hodnotí paní Šikolová personál. „Od pondělí do pátka vyrábíme v dílně věci, dávají mi zvláštní lepení. Skamarádím se s každým, možu si i popovídat, chodím ven, odpoledne vyletím ven, vezmu tento stroj,“ ukáže na chodítko, „už nemožu na nohy. Děti by mňa vzali domů, ale tady to,“ znovu ukáže na chodítko,“ se nevejde do auta, je to těžké…“

Pláče. „Večer zavřu oči a chtěla bych být doma… Podívejte, co mi udělala ta nejmladší.“ Paní Hela ukazuje rodokmen, jména s podobenkami dětí a vnoučat s jejich partnery a také řádka pravnoučat. Paní Hela je z dárku dojatá: „Řekněte, je to krásný dárek a ona je mladá a napadlo jí něco takového udělat. Musela s tem být velká práce. Mám tu celú rodinu, koukám na ně, jsou tu všichni se mnú.“

Při prohlížení rodokmenu by dozajista i člověk neznalý sportovního světa zbystřil, koho v rodině zakladatelka rodu má: Dcera Helena Šikolová Balatková dosáhla největšího úspěchu na Zimních olympijských hrách 1972, kde na trati 5 km vybojovala bronzovou medaili. Vnučka Helena Balatková Erbenová reprezentovala v běhu na lyžích na Zimních olympijských hrách 2002 a 2006, v roce 2012 se stala mistryní Evropy v terénním a v zimním triatlonu, o rok později mistryní světa a vítězkou Světového poháru v terénním triatlonu. Běhu na lyžích se vrcholově věnovaly vnučky Petra a Kateřina. Kateřina Balatková Bauerová je manželkou Lukáše Bauera, několikanásobného medailisty ze Zimních olympijských her a dalších vrcholových soutěží v běhu na lyžích. V galerii fotografií paní Šikolové nechybí, samozřejmě, je otcem i dvou pravnoučat paní Heleny. Paní Hela mi ukazuje i pohled z olympiády v Soči, který jí Lukáš poslal a vypráví, jak v nedávných dnech sledovala v televizi senzační zisk jeho stříbrného kovu na mistrovství světa v běhu na lyžích na 50 km. Zajímá mě, kde se vzal sportovní talent v běžeckých disciplínách u nich v rodině. „Já myslím, že po mně. Běhala jsem, šlo mi to, jak umřel manžel, už nebyl čas. Měla jsem starost o děti, chodila do práce a ve volném čase se věnovala novoveskému fotbalu, kluci byli jako moje děti, uklízela jsem v klubovně, starala se o ně, chodila na zápasy, při vzpomínce paní Šikolová hned ožije, ptám se jí tedy, jestli sleduje fotbal a jiné sporty v televizi, samozřejmě klasické lyžovaní je jasné, zajímá mě, ke které půlce fanoušků v Čechách se počítá, Slavie, nebo Sparta? „Ó, jsem Sparťan, na fotbal se dívám, hokej moc nemusím, fotbalu rozumím, vím, kde je branka a vím, že se do ní musí dát gól.“ Smějeme se na plno obě, protože paní Šikolová by měla dostat medaili i za humor a skvělý nadhled.

Sblížily jsme se a paní Šikolová mi povídá: „Dáme si vínko?“ Teď ráno v deset, jsem trochu zaskočená, ale nechci kazit radost. Paní Hela vyndává z lednice lahev červeného vína, v níž jsou asi dvě deci. Přiťukneme si na zdraví a na setkání, víno je slaďoučké, moc dobré. „Já mám vínko ráda, jsem z Napajedel z kraje vína.“ Já jsem myslela, že spíš slivovice? „Slivovice se u nás pálila taky, tu nemám ráda, nepila jsem jí, ale červené vínko si dám. Kolem Zlína mám hodně příbuzných, tak mi sem tam posílají. Byla jsem ze sedmi dětí, příbuzných je hodně.“ Paní Šikolová začne zpívat „Vínečko bílé, jsi od mej milej“. „Já ráda zpívám moravské písničky, jako malá jsem chodila i kvůli zpěvu ráda do kostela, včera večer jsem si zkoušela vzpomenout na moji oblíbenou Chválost, dejme, Moravané nejsvětější matce Páně, Maria…“ Je jasné, že nyní zpívá malá Helenka Hubáčková, nádherně odzpívá velkou část písně, já si ji nestačím zapsat, když dozpívá, ptám se dospělé Heleny Šikolové, zda spolu zvládneme ještě jednou a já bych si slova napsala. Ale to už nám nejde, paní Šikolová se směje, že už má krátkou paměť, že už to nějak nejde, ujišťuji ji, že naopak, je skvělá. Za zpěv by si také medaili zasloužila. Mám radost, že se zase hezky směje. „Kdybych neměla ten vozík, ráda bych ještě k nám na Moravu jela, už to nejde. Dívejte, tam, fotka.“ To je rodina? „Rekreanti, sousedi z Nové Vsi, po nich se mi taky stýská. Rádi zpívají, jsou na zahradě, opékají buřty a volají na mě přes plot: Helenko, zpíváme, chybíš nám. To sú moji kamarádi, když přijedu k domů k Heleně, tak se s nimi vidím. Domů přijdu málo.“

Smích střídá smutek. Jaké bylo vaše dětství? Snažím se naši řeč stočit na jiné téma. „Dětství a mládí jsem měla pěkné. Maminka s tatínkem byli chudí, bydleli jsme v nájemním domku, narodila jsem se druhá ze sedmi dětí. Sedum a dost. To tak bylo, kolem nás bylo hodně rodin, kde bylo sedm dětí.“ Povedlo se, paní Hela se směje svému poznatku a pokračuje: „Pracovala jsem v Napajedlích ve fabrice, taky ve Zlíně u Bati. Baťu nepamatuju, ale zažila jsem staré pracovníky, kteří na něj vzpomínali. Živila jsem se vždycky rukama, ráda jsem pracovala, drží mě to ještě teď, pořád ráda pracuju a jsem s lidma.“ Jak jste se ocitla v Jizerských horách?

„Moje sestra byla v Jablonci a já jsem přijela za ní a seznámila jsem se manželem na tancovačce, nemožu na něho zapomenout, je to hrozné, jak mladý umřel.“ Slzy se nedají zastavit. Odkud manžel pocházel? „Z Těpeř, byl úředník a pracoval v Jablonexu, dokonce nás poslali do Etiopie prodávat bižuterii. Bydleli jsme v Adis Abebě, v nóbl domě. Už jsme měli všechny tři děti, ale Helenka s Pepíkem zůstali u manželových rodičů a my jsme odjeli jen s nejmladším Jirkou. Manžel během pobytu onemocněl, museli jsme se vrátit už za půl roku. Pak už to bylo hrozné, když umíral, ještě že jsem měla takové hodné děti, všechno jsme zvládli a jsem na ně pyšná, jak jsem je vychovala. Kluci jezdí za mnú často, ale Helenku vidím málo.“ Mám nápad, co kdybych se s vaší dcerou zkusila domluvit, že by se přijela fotit s vámi, mohli jste se zvěčnit i s její olympijskou medailí, kdyby chtěla.“ Paní Šikolová doslova zajásá: „To domluvte, ať přijede, aspoň se spolu zase uvidíme a já budu mít s ní fotku.“ A to je pravda, fotografií je v útulném bytě mnoho, jen dcera sportovkyně chybí.