A přesto můžeme neupadnout! V hospicích máme důvod k naději. A zkušenost s ní. Jak by asi svět hleděl a řešil ekonomické obtíže, válku a násilí, pokud by měl naše oči a zkušenost? Kdy dáváme pacientům „jen“ 3 sliby - nebudou trpět nesnesitelnou bolestí, za každých okolností bude respektována jejich lidská důstojnost a v posledních chvílích nezůstanou sami. Toto lidské minimum může být inspirací k léčbě neduhů širší společnosti. Kdyby s hospicovými hodnotami souzněli mocní, věřím, že by nebylo ani války na Ukrajině. Neustoupíme z nich a nakazíme jimi svět! Že to nejde? Jde. Jen vytrvat. Už je to odzkoušené: „Nejdřív vás ignorují. Pak se vám smějí. Potom s vámi bojují. A nakonec vyhrajete!“ (Mahátma Gándhí, +1948)
Ještě existuje další nástroj. Vybavují se mi slova svébytné folkové šansoniérky, jež nejraději zpívá písně trpících národů, Máši Kubátové. Ta mohou být zamyšlením a lékem na výše zmíněné obavy. Každého z nás.
Až najdeš lásku, co neslouží tobě, ale ty jí,
až přijmeš pouto, které váže a přece neubíjí,
až v samotě dohoří tvůj ve mně vznícený stín,
tak potom mě musí být o tebe víc, a ne o sebe míň.
PhDr. Et. Mgr. Robert Huneš, MBA.
ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích
prezident Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče ČR
Článek vyšel na osobním blogu Roberta Huneše. Dostupný ZDE.