Švýcarská kauza - autorizovaný rozhovor pro Lidové noviny

LN: Kdybych za vámi teď přišel, že mám ve Švýcarsku účet a chci od vás pomoc s výběrem miliard korun, jak byste reagoval? Poučil jste se z příběhu, který vás potkal?

Za prvé bych chtěl vědět, o jaký typ účtu jde, protože ve Švýcarsku je fatální rozdíl mezi běžným komerčním účtem a takzvaným privátním účtem. Privátní účet patří mezi assets neboli aktiva té banky, a když privátní majitel odkáže peníze a už za života někoho neurčí disponentem toho účtu, je to obrovský problém. Ten dědic sice bude vlastníkem, bude mít  třeba na základě rozhodnutí soudu dědictví – v tomto případě je to 15 procent měsíčního výnosu renty – a přesto se k tomu vůbec nemusí dostat. To je klíčová a důležitá věc, o jaký typ účtu jde. Já jsem samozřejmě prostudoval dokumenty, ale chtěl bych vědět víc o celé kauze. Dokumenty, které jsem viděl, jsou pravé, stejně jako rozhodnutí o dědictví a rozhodnutí soudu, které bylo ověřeno švýcarským notářem.  Pochybnosti snad jsou jen u jednoho dokumentu, kde jsou prohřešky vůči spisovné němčině.

LN: Kdo a kdy vás oslovil, abyste pomohl získat z banky peníze pro osobu jménem Vladimír Huněk?

Oslovil mě jeho manažer, pan Peter Guzmický, který mi ukázal celou sadu dokumentů. Zeptal se mě, co bych dělal, kdybych dostal plnou moc, zda bych byl ochoten v té věci vystoupit. Mohl jsem se přesvědčit, že od roku 2006 s tím člověkem nikdo z banky nekomunikoval. Pan Guzmický měl s sebou originály. Když jsem se s jeho skupinou sešel před tím vlastním jednáním dne 3. prosince, těsně před onou plánovanou schůzkou v bance, dostal jsem kopie těchto listin.

LN: Jak dlouho před akcí vás oslovili?

To nebylo dlouho před návštěvou banky, zhruba tak týden

LN: Tlačili na vás?

Ne. Říkali, že je tu určité nebezpečí z prodlení. Protože ten člověk se naposledy 23. listopadu 2015 pokusil kontaktovat banku a byl vyhozen.

LN: Přímo pan Huněk?

Ano. A pak se pokusil o sebevraždu a ležel v nemocnici.

LN: A to pro vás byl impuls?

Samozřejmě, není normální, aby lidé páchali pokusy o sebevraždu kvůli bankám. I když švýcarské banky jsou problém. Asi znáte příběh, kdy americký právník Ed Fagan donutil švýcarské banky dlouhodobou kampaní, aby musely přeci jen nějaké peníze vyplatit židovským dědicům.  Já se s ním srovnávat nechci a nemohu,ale na internetu jsem narazil na diskusi, kdy nedávné zveřejnění  2600 spících účtů bylo dáváno do souvislosti s mou misí.

LN: Když za vámi pan Guzmický přišel, znal jste ho?

Ne, to bylo na doporučení jedné mé známé. Musím říci, že jsem pouze věděl, že ten pán byl čtyřikrát zvolen starostou obce Ivánka pri Nitre. A vzhledem k tomu, že na Slovensku je přímá volba starostů, jsem si řekl, že asi měl důvěru lidí. Pro mě to bylo doporučení.

LN: Kdo je ta vaše známá?

Je z České republiky, ale nechci říkat její jméno, je zbytečné zatahovat další lidi do mediální masáže.

LN: Nebylo vám divné, že vám chtějí dát tu plnou moc? Mohl tam přeci jít i pan Guzmický.

Oni to zkoušeli. Mě si vybrali z důvodu, že jsem pro řadu lidí plno věcí vyřídil a angažoval jsem se v jejich prospěch Druhá věc je, že se o mně ví, že moje němčina je naprosto plynná. Mám ji na stejné úrovni jako český jazyk.

LN: Neměl jste pocit, že chtějí zneužít vaše postavení europoslance?

Chci zdůraznit, že jsem žádné materiální výhody nehledal a nežádal. Jediné, o co bych býval byl stál – vyprávěl mi, že byl diabetik jako já, a že kmenovými buňkami se z toho dostal, to je věc, která mě lákala. Ale nemluvili jsme o žádných materiálních stimulech.

LN: Dělal jste to zadarmo?

Samozřejmě.

LN: Kolik peněz na tom účtu mělo být?

Vy mi to nebudete věřit, ale příjem z těch patnácti procent měsíčního výnosu renty je 2 miliony 700 tisíc eur. A 5. listopadu 2015, ze což byl  poslední výpis, který jsem viděl, tam bylo skoro 352 milionů eur.

LN: Nebylo vám divné, že si na takovouhle částku vlastník nenajal velkou advokátní kancelář, která má ve Švýcarsku zastoupení?

To on má.

LN: Tak co chtěli po vás? Politickou podporu?

Já jsem dostal plnou moc, abych klienta zastupoval při jednáních. Účelem schůzky bylo navázat komunikaci, protože devět let žádná neprobíhala. Snažil se o ni písemně, snažil se o schůzky. Na Slovensku má právníka pana Gogu, má právníka ve Švýcarsku – nic nebylo platné. Řekli si, že já jsem člověk, kterého těžko z banky  mohou vyhodit, protože jsem europoslanec. A já jsem nechtěl nic jiného, než aby se komunikace navázala. Obrátil jsem se na recepční, poslala nás do prvního patra. Kromě recepční s námi nikdo z banky nekomunikoval, my jsme chtěli někoho kompetentního, kdo by se k té věci vyjádřil, řekl, jak máme postupovat.

Když nikdo nepřicházel, pak jsme chtěli písemné vyjádření , že s námi nechtějí komunikovat, a my poté  opustíme budovu banky. A to si myslím, že je nabídka, která je naprosto v pořádku. Místo toho se v médiích objevilo, jak jsem byl agresivní. Já trvám na tom, aby byly zveřejněny kamerové záznamy, protože pak se ukáže, kdo mluví pravdu a kdo lže.

LN: Nezkoušel jste do té banky nejdřív zavolat? Nebo využít bankovního ombudsmana?

To nejde. Oni to zkoušeli všelijak. Já sázím na osobní jednání, písemnou i telefonickou komunikaci zkoušeli lidé od pana Huňka mnohokrát.

LN: To víte? Nemohli vám v tom lhát?

Nelhali. Ale mám podezření, že ten právník Zumsteg ze Švýcarska, který nebyl přítomný, mohl mít důvěrnou komunikaci s bankou.

LN: Vy si myslíte, že ta banka prostě nechce ty peníze vydat? Víte, že tam opravdu jsou?

Viděl jsem výpisy z účtu.

LN: Nechal jste si je ověřit? Jestli na vás prostě skupinka tří Slováků neušila boudu.

Já si to nemyslím. Viděl jsem těch výpisů víc. Byla tam zajímavá věc, že výpis z 5. listopadu na sobě měl napsáno, že je z 50. listopadu. Víte, co je to kurvítko? To mohlo být ono.

LN: Byly ty výpisy potvrzeny notářsky?

Velká část dokumentů ověření měla, výpisy ne, ale chodily pravidelně měsíčně panu Huňkovi domů, a nikdy se nedostal ani k jednomu euru. On nezdědil fyzické majetky, ale patnáct procent výnosu měsíčně z renty.

LN: Takže jste viděl dokumenty, uvěřil jste, a co bylo dál?

Pro mě bylo důležité, že ten doklad o dědictví byl předán prostřednictvím ministerstva zahraničí České republiky. Za druhé tu bylo soudní rozhodnutí. A navíc i jeden soud v České republice tyto dokumenty uznal za pravé.

LN: Který?

Nějaký na Moravě, mám to v počítači.

LN: A věděl jste, že pan Huněk byl souzen za podvody?

To já vím, ale netýkalo se to této kauzy.

LN: Věděl jste to už tehdy, když jste do té banky šel?

Vy jste jiná generace, ale já jsem už několikrát citoval příběh Masaryka a Hilsnera. Ten byl obviněn z rituální vraždy a většina české veřejnosti věřila, že je vinen. A Masaryk říkal: není, v této konkrétní věci není. Hilsner nebyl žádný morální světlonoš, ale v této konkrétní věci byl v právu a nevinný. Toto je podobné, a já jsem přesvědčen, že je to v pořádku.

LN: Dohodl jste se tedy s tou skupinou Slováků, že vyrazíte do banky?

Ano, přijel jsem přímo z Bruselu, ještě jsme měli večer hlasování, jel jsem celou noc. Setkali jsme se v jedné kavárně, pak jsme šli na místo.

LN: Proplatili vám aspoň benzín?

Ne, vše jsem platil sám. Já mám diesel, superba.

LN: V minulosti jste měl napjatou finanční situaci. A teď jedete zadarmo do Švýcarska, bydlíte v Marriottu…

Já jsem tam nebydlel, pouze jsem tam zaparkoval auto. Přijel jsem, zaparkoval, a pak jsem šel  na Bahnhoffstrasse, kde je ta kavárna a tam sídlí i příslušná banka.

LN: Takže na kávě jste si předali papíry a šli na  recepci?

Ano, a tam jsme chtěli někoho kompetentního, nežádali jsme nikoho konkrétního. Čekali jsme, nic se nedělo, až pak přišel nějaký člověk ze security a začal řvát, že nám banka nařizuje, abychom opustili budovu. Já jsem tomu člověku řekl, ať se chová slušně a nekřičí. A za druhé tlumočník pana Guzmického nerozuměl jeho švýcarské němčině, tak jsem žádal, ať mluví německy. On začal vřeštět, že švýcarská němčina je normální, opáčil jsem, že však není úředním jazykem. Tak začal mluvit německy, a mezi námi, moc mu to nešlo.

LN: Proč si ta slovenská skupinka nenajala tlumočníka, který by rozuměl?

Pan Guzmický měl tlumočníka, překládal panu Guzmickému, co jsem vyjednával. Mohu říci, že já tlumočníka nepotřebuji, to je u řady jazyků moje výhoda v Evropském parlamentu. Každopádně pak jsme se přetahovali, že oni zavolají policii. Přišla, vysvětlil jsem jim to. Policisté byli chápaví, ale říkali, že si musím uvědomit, že oni musejí plnit rozkazy.

LN: Banka snad nedává rozkazy policii.

Povolala je a oni přišli, kantonální policisté.

LN: Jak to hned ale věděli, že se jedná o zrovna tento konkrétní účet?

To stálo na plné moci od pana právníka Gogy. Zumsteg nepřišel. Měl přijít, ale nepřišel – ani do kavárny, ani do banky. Vysvětloval jsem policii, že mám plnou moc, že tam nejsem z plezíru. Vysvětloval jsem, že klient se pokusil o sebevraždu. Pak nám řekli, že někdo snad přijde. A pak nás poslali do nějaké místnosti, kde měla být schůzka, ale tam byl velitel ochranky z banky, a začal zase vřeštět. Řekl jsem mu, ať zachováme klid, že chceme jenom navázat komunikaci. Opáčil, že ta může být jen písemná. Na to jsem odpověděl, že o tu se klient pokoušel devět let. Já ji nezkoušel, protože byla celou dobu naprosto bezúčelná. Trvali na tom, že se chtějí podívat na ty dokumenty, dal jsem jim tedy kopie. Chtěli originály, pan Guzmický je vyndal z aktovky. Pak řekli, že by je chtěla prostudovat kriminální policie, a jestli bychom byli tak laskaví a jeli s nimi.

LN: Dali vám pouta?

Zatím ne. Jeli jsme všichni s tím, že tam se ověří pravost dokumentů. Jenomže když jsme tam přijeli, řekli nám, že jsme zatčeni a musíme odevzdat všechny věci. Pak už s pouty mě odvezli do policejního vězení, kde jsem byl dvě noci a tři dny.

LN: Na stanici jste tedy jel s tím, že se ověří pravost dokumentů?

Myslel jsem, že začíná nějaká spolupráce.

LN: Vy jste o to požádal policii?

Ne, to byl jejich návrh. Podle mě byli od počátku dohodnuti s bankou. Sdělili mi ústně  obvinění, což je podle švýcarských zákonů podmínka uvalení do vazby nebo vyšetřování. Já jsem byl obviněn, že jsem falšoval bankovní dokumenty. Tomu jsem se smál a směji se dodnes. Jak bych je mohl falšovat, i kdybych chtěl a uměl to, když jsem kopie dokumentů dostal bezprostředně před návštěvou banky. To je nesmysl. Vyšetřovatel mluvil o tom, že se to musí prověřit. Druhý den jsem se setkal s komisařem Neiningerem a ten obvinění opakoval. Když viděl, že jsem nemohl nic falšovat, dodal, že je trestné i předkládat falešné dokumenty.

LN: Ukázal vám, jak byly zfalšované?

Ne. Já jsem ale neměl důvod předpokládat, že je něco falšované, a ani jsem neměl šanci ty dokumenty někomu z banky předat, když jsem mluvil jen s recepční. Policie zabavila kopie i originály těch listin. I plnou moc. Ani jedna z těch věcí, kterou mi předhazovali, nemůže obstát.

LN: Co jste dělal ty tři dny ve vazbě? To bylo tolik výslechů?

Nikdo nevěděl, jak to je. Přivedli mi vězeňského lékaře, který si zapsal mé léky, ale neměl k dispozici noční inzulin, policista ho nebyl schopen najít v mém voze zaparkovaném u hotelu Marriott. První noc jsem si chtěl píchnout alespoň denní inzulín, několikrát jsem zvonil  a nedali mi ho. Nebo mi v noci vyletěl tlak, zvonil jsem třikrát, a nikdo nepřišel.

LN: Vy jste měl sdílenou celu?

Byl jsem na cele s kosovským Albáncem, který se jmenuje Izjadin Rexhepi. Když jsem se ho ptal, proč tam je, říkal, že mu skončila platnost pobytových dokumentů (isteklo vreme). Dostal tři měsíce a třináct set franků pokuty. Žádný vrah nebo zloděj. Dvacet let tam pracoval jako omítkář, ale německy moc neuměl, tak jsme mluvili srbsky.

LN: Nad čím jste přemýšlel?

Uvědomil jsem si, že moc švýcarských bank je obrovská a ta suma tak velká, že udělají cokoli, aby s ní mohli nadále nakládat.

LN: Ani jednou vás nenapadlo, že vás napálili?

Ne, ani když to říká pan prezident. Já jsem nenaletěl.

LN: Váš kolega Jiří Dolejš říkal, že jste „chodící knihovna, ale praktický popleta“.

To je možné říci o každé osobě, včetně Jiřího Dolejše.

LN: Přidělili vám právníka?

Toho jsem odmítl, stejně jako tlumočníka, toho nemám opravdu zapotřebí. Nejkorektněji se ke mně choval státní zástupce dr. Fischbacher. Zatímco všichni předtím mi nedovolili, abych zavolal své rodině, do kanceláře, straně nebo na velvyslanectví, on první mi to umožnil. A druhý den pak jsem jel rovnou do Prahy s tím, že je mým pevným rozhodnutím Švýcarsko už nikdy nenavštívit.

LN: Teď už máte právníka?

Mám, ale nebudu říkat jeho jméno, nepotřebuji, aby se do toho cirkusu dostali další lidé. Myslím, že mi radí dobře, radí, abych držel komunikační disciplínu. Doufám, že se tímto rozhovorem proti tomu neprohřeším.

LN: Strana pak nechala na ÚV hlasovat o přerušení vašeho členství, jak jste to vnímal?

Proč bych měl dávat za pravdu novinářům, kteří o mně říkali  nehorázná svinstva? Jako třeba, že jsem si tam přišel s kufrem a chtěl jsem hotovost. Taková pitomost – uvědomujete si, kolik je 352 milionů eur váhově? To je 3,8 tuny, na to bych musel mít aspoň avii. Psaly se také nesmysly o židovských nebo nacistických penězích.

LN: Je to dáno částečně tím, že kde nejsou informace, nastupuje spekulace.

Jak já jsem mohl něco sdělit, když mi sebrali telefon? Vzali mi všechno, nesměl jsem telefonovat. Jak jsem měl někomu něco říci? Neměl jsem šanci. Zavolal jsem své kanceláři a rodině až po jednání na státním zastupitelství, pan Fischbacher mi mezi čtyřma očima řekl, že nemá právní důvody, aby mě držel ve vazbě. Podepsal jsem protokol a jel jsem domů. Druhý den jsem měl jít na migrační úřad, ale  ta návštěva už se nekonala, pustili mě normálně přes vrátnici. Potřeboval jsem udělat dvě věci: dát se fyzicky trochu dohromady, sehnat si denní a noční inzulín, a zároveň jsem pak udělal překlad toho protokolu do češtiny, aby ho mělo vedení KSČM a můj právník. A udělal jsem  také tiskové prohlášení.

LN: A pak jste se šel  12. 12. bránit na ÚV. Cítil jste, že vedení stojí za vámi?

Neměl jsem vůbec žádný pocit. Ani vedení strany neřeklo, že všechna ta obvinění jsou pitomost. Byli evidentně zaskočení, nevěděli, co mají dělat, a některé výroky, třeba Jiřího Maštálky, mě zklamaly. Ale to je koneckonců jedno. Já jsem chtěl, aby proběhlo hlasování o přerušení mého členství, protože z toho pro mě plyne velmi zásadní informace.

LN: To hlasování chtěl i předseda Vojtěch Filip. Překvapilo vás to?

Ne.

LN: Vy máte dlouhodobější neshody?

Nemohu hovořit o neshodách, mohu jen říci, že naše komunikace je  bohužel velmi úsporná.

LN: Proč to tak je?

Protože oba vidíme roli KSČM odlišně. Z mého pohledu je KSČM nyní součástí establishmentu.

LN: Z pohledu demokratických pravidel nebo byznysu?

Nebudeme mluvit o demokratických pravidlech, protože to, co se děje v České republice, je výsměch normálním lidem. To je režim, který na obyčejné občany kašle, nevšímá si toho, co by lidé chtěli. Lidé jsou z politických stran frustrovaní, a pak se objeví něco jako hnutí ANO, které tvrdí, že není politická strana, ale má všechny jejich zlozvyky.

LN: A co byste tedy navrhoval?

Tady musí být strana, která se bude snažit o něco jiného, než co dělají strany vládnoucí od roku 1989. Česká politika se zredukovala jenom na kontrolu penězotoků z veřejných zdrojů a na využití moci pro  vysloveně privátní účely. A podle mého názoru tomu zcela parazitnímu systému současná KSČM neklade dostatečný odpor.

LN: Teď bude stranický sjezd, kdo by se takové reformy měl ujmout?

Já jsem  kdysi dávno zformuloval tři body, co by měla strana dělat. Za prvé musí být samosprávná a solidární. To znamená, že už se nikdy nesmí stát to, že by politická orientace byla majetkem vyvolené skupinky lidí. Druhá věc je, že strana by měla svou převahu nad okolím zakládat na informovanosti nejenom politiků, ale i řadových členů. To se v žádném ohledu neděje. Třetí věc: strany jsou handicapované tím, že přes ideologické programy je deformovaná jejich reakce na společenské problémy. Strany musí být vázány na hnutí, například ženské hnutí, hnutí spotřebitelů nebo ekologické hnutí, mírové hnutí atd.  S těmito hnutími musí levicová strana spolupracovat, vytvářejí jí zpětnou vazbu. Zatím jsme pro to udělali málo. Tedy shrnu ty tři body: samosprávná strana, informační strana, strana-hnutí. Podstatné je i reflektovat problémy dnešní doby. Podle Lawrence Summerse vyspělé západní společnosti nemají růstový potenciál, jediná šance na růst je generovat spekulativní bubliny, které pak zase splasknou. Tady jsou moderní technologie, které nejsou využity a nasazeny, prostě proto, že by ohrozily až 85 % pracovních míst. Společenská struktura by se zhroutila. Nejmodernější technologie ukazují směrem, který sahá za rámec privátního zisku. Ten nechceme vyloučit, ale nesmí být jediný a určující, musí se vytvářet pracovní místa ve prospěch lidí. Dnes je  tu situace, která je rozporem mezi produktivními silami a produktivními vztahy. Vztahy ve společnosti jsou založené čistě na privátním zisku a brání nástupu progresivních moderních technologií. A to je věc, kterou levicová strana musí reflektovat, a opřít se o názory lidí. V radikálnosti postojů nás začíná občanská společnost předbíhat. Závratně roste propast mezi chudobou a bohatstvím.  A samozřejmě, je tu riziko, že moderní informační technologie budou zneužity proti lidem, nedemokraticky, k manipulaci a špiclování  občanů.

LN: Kdo by se těch myšlenek měl na sjezdu ale ujmout? Vy kandidovat nechcete.

Možná Josef Skála je člověk, který by byl schopen tuto vizi naplňovat.

LN: Má šanci urvat hlasy? Pomůžete mu s vnitrostranickou diplomacií?

Ohlas je pozoruhodně velký a do sjezdu je ještě čas. Rozhodně z hlediska vzdělanosti a osobnostního formátu stojí Josef Skála výš než Vojtěch Filip.

LN: Je to deset let, co byl Vojtěch Filip zvolen – podle vás nastal čas na někoho jiného?

Neupírám mu politickou obratnost, ale myslím si, že ano. Rozhodnou delegáti sjezdu.

LN: Mezi vašimi zastánci jsem narazil na názor, že celá švýcarská kauza je temným spiknutím za to, jaké máte zahraničně-politické postoje.

Hodně lidí z takzvané pražské kavárny mě nemá rádo a nenávidí mě kvůli mým názorům na Ukrajinu, Sýrii, církevní restituce, TTIP a řadě dalších věcí.

LN: Tak zařídila curyšskou kauzu?

Ne, to si nemyslím, tak daleko moc pražské kavárny nesahá. Ale tu mediální masáž, tu mediální smršť zařídila.

LN: Pro vás je to pořád příběh o zlé bance, která podvádí klienty?

Kdybych věděl, že se jedná o privátní účet, zvolil bych jiný postup, ale to je na jinou debatu. Privátní účty jsou velký problém a švýcarský systém se tím od Evropské unie totálně odlišuje.

LN: Budete sám nějak pátrat, abyste případ dotáhl do konce?

To nechte na mně. Nějaké kroky dělám, ale klíčové je, co udělá švýcarská strana. Pro mě je důležité, abych se očistil od té špíny, kterou na mě nakydala česká nezávislá média.

LN: Máte pozvání na další výslech? Budete tam muset asi na policii.

To nevím, zatím se nikdo neozval. To je na nich a já neřídím ani švýcarskou policii, ani státní zastupitelství.

LN: Z bank teď asi bude instituce, kterou nebudete mít zrovna rád?

Já to vidím jinak. Řekl to tuším Stiglitz, nositel Nobelovy ceny – že náš svět neovládají gangsters, ale banksters. Samozřejmě, to jsme viděli i teď na případu řecké krize, kdy tamní exministr financí Janis Varufakis řekl, že Pražské jaro zastavily tanky a Athénské jaro zastavily banky.

LN: Měl jste pocit, že jste se potýkal s banksters?

Po pravdě řečeno, s bankéři té banky jsem vůbec jednat nemohl. Byla tu jen recepční a security. Ale  jsou to jistě pro každého velmi tvrdí protivníci.

LN: Porazíte je?

Mám menší cíle. Chci obhájit sebe sama a prokázat svou nevinu, to je pro mě klíčové. Nic kriminálního jsem neudělal. 

Ondřej Koutník, Lidové noviny