Prezident Zeman, který projekt zaštítil, zůstal věrný svému stylu, jenž je založený na vnějším efektu a minimu skutečných myšlenek. Zmínil se o rozbředlosti paktu růstu a stability, na kterou má být lékem fiskální pakt.
              Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu a jeden z kandidátů na post šéfa Evropské komise, horoval pro další ekonomickou a fiskální integraci Evropy- Evropy federální.
              Bohuslav Sobotka zůstal u oslavného a nicneříkajícího promlouvání, stejně jako jeho straničtí kolegové v čele obou komor parlamentu, Milan Štěch ze Senátu PČR a Jan Hamáček z Poslanecké sněmovny PČR.
              Pro ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka skončilo 20. století, plné utrpení a válek, symbolicky v roce 2004 rozšířením EU. Je prý příznačné, že si toto výročí připomínáme zároveň se stým výročím vypuknutí I. světové války, která konflikty dvacátého století zahájila. Zaorálek vyjádřil přesvědčení, že EU je cestou prosperující a stabilní mírové Evropy. Neopomněl se zmínit o Ukrajině, kde se prý bojuje o evropské hodnoty.
            Oldřich Vlasák z ODS, jeden ze čtrnácti místopředsedů Evropského parlamentu, odmítl federální vize Evropy a položil důraz na mezistátní ekonomickou spolupráci.
            Projev Štefana Füleho byl rozporný. Na jedné straně zopakoval své postoje k Ukrajině, ale na druhé se souhlasně vyjádřil o Putinově projektu jednotného humanitárního a ekonomického prostoru od Lisabonu po Vladivostok. Jeho úvahy o vícevrstevnaté Evropě připomínaly myšlenku o vícerychlostní Evropě, které mezi evropskými politiky kolují už od doby Françoise Mitterranda.
           Jacques Rupnik zaujal svým poukazem na změnu mentální mapy Evropy. Místo překonaného rozporu a dělení na Západ a Východ tu máme nyní rozdíl a rozpor mezi Severem a Jihem. Tím skončil oddíl o vizi budoucí Evropy.

                Panel o Evropě bez bariér ovládli ekonomové. Jediný kompetentní ministr Sobotkovy vlády Jan Mládek ví, kde jsou ekonomická rizika evropské integrace, léta o nich píše a také mluví (na svém družstvu Fontes rerum).
              Mario Monti, bývalý mimořádně silný a vlivný komisař EU pro oblast vnitřního trhu, mluvil o průmyslové obnově Evropy (proslul tím, že zkrotil pohlcovací choutky Microsoftu a tím dal najevo, že se s EU musí počítat jako se spoluhráčem a protihráčem USA).
             Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, je dlouhodobě zastáncem myšlenky, že se styl našich podniků musí změnit. Musí jednat globálně a účinně kooperovat na světových trzích.
            Vladimír Dlouhý hrál jako vždy roli světově angažovaného muže. Tvrdil, že přes mnohé ztráty, které náš průmysl utrpěl po převratu, máme pořád ještě pozoruhodnou průmyslovou sílu, kterou je ale třeba lépe využívat.

             Rozpačitě vyznívaly úvahy v panelu o budoucnosti kohezní a regionální politiky EU. Věra Jourová, ministryně pro místní rozvoj, svůj úsek zná. Ale už vystoupení Normundse Popense, generálního ředitele z Generálního ředitelství pro regionální a městskou politiku, ukázalo, jak se dramaticky mění podmínky. Místo plošného pokrytí přichází i zde na řadu cílené financování. Poněkud okrajově působily jinak poučené výstupy Jana Mühlfeita, evropského předsedy společnosti Microsoft, a Miroslava Zámečníka, velmi dobře známého ekonoma, člena NERVu.  O závěrečné slovo se postaral Tomáš Prouza, státní tajemník pro evropské záležitosti, který usiloval o optimistické vyznění akce. Pořadem citlivě provázel moderátor Martin Veselovský.

                Panelisté mi prominou, že jsem onu oficiální akci odbyl tak krátce. Mne spíše zajímá, co přinesla EU českým občanům. Tři čtvrtiny voličů podpořily v referendu vstup naší republiky do EU, dnes jejich podpora kolísá mezi čtvrtinou až třetinou. A to přesto, že v současnosti běží na 16 000 projektů, které jsou kryty z evropských peněz. Například centra základního výzkumu by bez evropských prostředků nemohla vůbec fungovat. Nově se otevřely programy (třeba LIFE), které mohou pomoci tam, kde se v péči o životní prostředí prosazují inovativní přístupy. Nedávno jsem měl v této věci dvě jednání se zástupci generálního ředitelství pro životní prostředí.  

              Do evropské kasy dáváme 35-40 mld. korun ročně a teoreticky bychom mohli dostávat až čtyřnásobek (tvrdí se ovšem, že v praxi nikdo nedostal více než 2,4 násobek). Ale ptejme se- kdo může za to, že úspěšnost našich projektů je údajně pouhých 39%?  Například Maďaři soustavně vykazovali (nevím, zda zcela oprávněně) přes 90%. Polsko dostává každý rok celkem  50 miliard eur. Víte, jak to změnilo názor polských občanů na EU?

                U nás se nadává na evropskou byrokracii. Ano, je přebujelá a těžkopádná. Naším problémem ale není EU. Naším problémem je pět českých ministerstev, která mají spravovat, ale řádně nespravují, evropské peníze. Jedná se o ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo zemědělství, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo financí má od počátku supervizi. Takže ministr Kalousek nemluvil pravdu, když ve sporu s kraji popíral selhání svého ministerstva financí.  Já sám jsem se pokoušel zabránit v několika mně známých případech zneužívání evropských prostředků. Policejní šetření a šetření OLAFu (evropská protikorupční služba) trvalo čtyři roky a doufám, že snad už brzy budu moci seznámit veřejnost s výsledky vyšetřování.