Jeden z čtenářů PL mě požádal, abych se k obsahu rozhovoru vyjádřil. Jeho přání tedy plním, ale velkou radost mi to nedělá, protože, řekněme kulantně, PhDr. Radomír Malý nepatří ke špičkám ve svém oboru a diskuse s ním stěží může být přínosná. Do odborné literatury vstoupil až třicet let po ukončení studií, ve svých 54 letech, Církevními dějinami z roku 2001. Vydat za třicet let jednu odbornou publikaci považuji za chabý výsledek.

Autor je známý tím, že při obhajování katolických hodnot dává přednost i diktaturám, které tyto hodnoty chrání a prosazují, jako byl Frankův fašistický režim (jakkoli používá jiné výrazy). Odmítá vidět v církvi totalitní organizaci, jež pronásleduje kacíře a potírá protivníky inkvizičními tribunály. To jsou podle něho jen komunistické a osvícenské lži. Odborníci tento jeho názor nesdílejí. O kacířství ve středověku a o jeho umlčování existuje mnoho kvalitních a dostupných knih. Dualistickými herezemi (které Malý nazývá novomanichejskými) se zabývá třeba Milan Loos, pozdní hereze středověku zpracovali Leff a Lambert, základy výzkumu inkvizice položili Menéndez y Pelayo a Lea. Českému čtenáři můžu doporučit spisy  Griguleviče, Hrocha, Skýbové nebo Šindeláře.

Inkviziční pravomoci (vyslýchat, soudit a trestat odpadlíky od církevní ortodoxie) původně příslušely biskupům a teprve mnohem později vznikala „specializovaná“ instituce. Zlomem byl pontifikát Inocence III. na začátku 13. století. S „půvaby“inkvizice měli co do činění nejen kataři (albigenští), ale i zcela mírumilovní valdenští, kteří odmítali násilí ve všech jeho formách. Církevní otcové v osobě Waltera Mapa se jim vysmáli, mluvili-li prostými slovy o matce Kristově a nikoli o matce Boží. Valdenští přišli se srdcem na dlani na II. lyonský koncil a sklidili posměch, za nímž brzy přišlo pronásledování, mučení a popravy.  

Když Alexander Patschowsky vydal zachované zlomky inkvizičních protokolů z předhusitských Čech, užasl jsem, že snad tenkrát nebylo dne, kdyby u nás inkvizice tzv. kacíře s pomocí „světského ramene“ nemučila, netýrala a nepopravovala. Proti valdenským vedli páni z Hradce docela regulérní křížovou výpravu (1338-1340). Není náhoda, že ohniska valdenství a pozdějšího táborství se do značné míry překrývají. Intenzitou inkvizičního teroru Čechy následují v Evropě hned za Languedocem.

Husité, ve kterých Radomír Malý vidí sadisty, způsobili, že v naší zemi jako v první zemi Evropy revoluce porazila inkvizici, inkvizitor musel z Prahy utéci a valdenští, všude pronásledovaní, mohli pocítit závan svobody. Velký českobratrský teolog a historik Amedeo Molnár dokonce napsal, že vzniklo něco jako táborsko-valdenská internacionála.

A Hus, kterého Malý nazývá bludařem? Pominu fakt, že Komenský mluvil o tom, že je třeba potírat bludy, ne bludaře. Hus nebyl žádný bludař. Hus je nejen pro mne příkladem člověka, který dokázal, že je možné žít podle vlastních, morálně náročných zásad. A v tom je jeho největší odkaz i výzva pro dnešek. 

Z katolické strany věnoval Janu Husovi mnoho pozornosti benediktinský mnich a profesor univerzity v Lovani Paul De Vooght. Jeho kniha Hereze Jana Husa z roku 1960 (v dvousvazkové podobě, i s pozdějšími studiemi, vyšla znovu 1975) měla svého času velký ohlas. Oddělil husitství a Husa a ukázal, že Hus byl odsouzen lidmi, kteří morálně i lidsky zdaleka nebyli na jeho úrovni.   

Když bylo evidentní, že pokračující vzájemné nábožensky motivované násilí nikam nevede, česká reformace vyústila v ideu tolerance. Tolerancí ale neoplýval papežský nuncius, který pociťoval odpor k tomu, že v jedné rodině je třeba pět vyznání a všichni se snesou.

Když mluví pan Malý o zásadě cuius regio, eius religio (koho je vláda, toho i náboženství), zřejmě nepostřehl, že v českých zemích německé říšské zákony neplatily. Od roku 1485 byl kutnohorskými dohodami ustanoven mezi kališníky a katolíky konfesijní mír.  Husitská revoluce úplně změnila klima společnosti a vytvořila základ pro budoucí toleranci.  Vzniklo tzv. království dvojího lidu- katolíků a kališníků.  A Rudolfův Majestát z roku 1609 garantoval svobodu vyznání všem, včetně poddaných. Nikde jinde v Evropě nic takového neexistovalo a já jsem pyšný na to, jak otevřená byla tehdejší česká společnost. Příkladem výjimečně otevřené předbělohorské společnosti je např. fakt, že se bývalý nevolník Martin Bacháček z Nauměřic stal rektorem Karlovy univerzity.  Po Bílé hoře, která nastolila kastovní společnost, bylo něco takového nemyslitelné.

Malý dále v rozhovoru tvrdí, že to byli protestanté, kdo zahájil germanizaci českých zemí. Marně si lámu hlavu, jak k něčemu takovému přišel. Idea jazykového národa vznikla v husitských Čechách (viz. např. německý historik Ferdinand Seibt) a předbělohorské Čechy přijaly jazykový zákon (1615). Germanizace začala až v 18. století působením centralizovaného habsburského státu, který zastával prokatolické pozice. Částečně byla i důsledkem strašlivého vylidnění českého prostoru za třicetileté války, kdy nastal nový příliv kolonistů z německých zemí.  Před Bílou horou byl český živel přitažlivý i pro některou šlechtu, která pocházela z německého prostředí, považovala se za Čechy a cítila česky ( třeba hrabě Thurn). 

Čeští protestanté měli evropský rozhled, jak dokazují i knihovny českých šlechticů před Bílou horou (třeba bibliotéka pánů ze Zástřizel nebo Budovcova knihovna). Čeští bratří čile korespondovali se štrasburským reformátorem Bucerem nebo s Calvinovým nástupcem Bezou ze Ženevy.  Ohlas tehdy nejmodernějších politických koncepcí autorů, jako byli Philip de Mornay nebo Johannes Althusius, najdeme v Konfederačních aktech ( jakási „ústava“ předbělohorských Čech z roku 1619) a v pracích Jana Smiřického ze Smiřic. 

Jsem dalek toho, abych přehlížel, že i v protestantských zemích byly výbuchy netolerance a dokonce i protičarodějnické běsnění ( ovšem neblaze proslulá kniha Sprengera a Institorise  Malleus maleficarum – Kladivo na čarodějnice-  je bytostně katolický výtvor). Přesto byl protestantismus příznivější moderním politickým myšlenkám a svobodě vědy než poměry, které u nás nastolil pobělohorský katolicismus ( srovnej k tomu mou knihu Hledali spravedlivější svět, I, Praha 2000). A to přes vědecké a intelektuální výkony velmi vzdělaných mužů jako byli třeba Caramuel de Lobkowicz, Roderigo de Arriaga či Marek Marci z Kronlandu. 

O zásluhách katolických kněží o národ se nepřu, jsou nepopiratelné (Dobrovský, Presl, Augustin Smetana atd.) Stejně nepopiratelné je ovšem i to, že prostí kněží byli často na straně francouzské revoluce, kterou Radomír Malý nesnáší, a jejíž jakobínskou diktaturu klade na roveň nacistické a stalinské.

O co se nechci hádat, je otázka prvních křížových výprav.  Opravdu nemá smysl dělat z muslimů napadené obětní beránky. Kam vede zpolitizování této věci, ukazuje nedávný francouzský spor kolem Guggenheimovy knihy Aristote au mont de Saint Michel (Aristoteles na hoře svatého Michala). V ní autor tvrdí, že Evropa nepotřebovala zprostředkování Aristotela Araby, protože si ho objevila svými cestami (překlady řeckých spisů z knihoven Byzantské říše, dočasně dobyté  IV.křížovou výpravou 1204).  V tomto sporu byl Guggenheim napaden i takovými odborníky na středověké myšlení, jako je Alain de Libera, a musel se dokonce bránit vůči obvinění z xenofobie. Já osobně si ve shodě s ním taky myslím, že recepce Aristotela z arabského prostředí (třeba prostřednictvím překladatelské školy v Toledu) je jen jeden ze zdrojů a že rozhodující je evropská potřeba aristotelské racionality. Důkazem může být na Arabech zcela nezávislá přejímka Aristotela Davidem z Dinantu, kde velkou roli hrály řecké rukopisy z jižní Itálie a Cařihradu.  Nemá také smysl přeceňovat celkový přínos Arabů, když třeba celý správní systém arabské říše je dán návazností na sasánovskou Persii a Byzanc.  Po Al-Ghazzálím měl arabský aristotelismus už jen omezené možnosti. Třeba Ibn Rušd (Averroes) žije v kulturním povědomí hlavně díky nám, Evropanům, kteří jsme ho začlenili do svého diskursu. O tom všem více v mé právě dokončené knize o středověké filosofii.  Ale vidíte na vlastní oči, kam vede zpolitizování středověkých dějin.   

Na stejná fakta dějin má pan Malý různé názory a já bych se ho rád zeptal, který z jeho názorů vlastně platí. V knize o církevních dějinách z roku 2001 mluví o zločinech křižáků (třeba při dobytí Jeruzaléma), inkvizitora Torquemadu vidí jako psychopata se sadistickými rysy, inkvizici označuje za předchůdce nacistických a stalinských služeb, odsuzuje násilí na albigenských, mluví i o tom, že každá diktatura je proti evangeliu.

O čtyři roky později mění své názory o sto osmdesát stupňů. V brožuře Je dovoleno bránit inkvizici? nepíše o křížových výpravách, ale naznačuje, že to vlastně byly svaté výpravy (sacrae expeditiones), jak o nich mluví papež Paschalis II. Dále tvrdí, že kacíři si svým tvrdošíjným postojem mohou za svůj osud sami a inkvizice je obviňována neprávem. Zdůrazňuje, že církev podporovala vědu a humanitu. Tvrdí, že inkvizice v podstatě zabraňovala násilí. Nějací Bobligové sice byli, ale co na tom (tady poznamenávám, že Velké Losiny, kde působil Kryštof Lautner, nebyly etnicky české. Buďme vděčni našim českým předkům, že v jazykově českém prostředí se podobné excesy prakticky nevyskytovaly). Radomír Malý se tedy změnil. Dokonce hájí i potřebnost diktatury, prosazuje-li katolické hodnoty. Který z postojů tedy zastáváte, pane Malý?   

Absurditu postojů pana Malého ilustruje židovský vtip (snad někteří čtenáři, kteří židovské vtipy neradi, prominou):  Kohn stojí v srpnu 1968 u památníku s tankem 23 a vidí, jak si to ulicí valí jiný sovětský tank, který tentokrát přijel s úplně jiným posláním. Užaslý Kohn se střídavě dívá na jeden, na druhý, na jeden, na druhý, a pak se zeptá: „Tak který z těch tanků vlastně platí?“

Na závěr si nemůžu odpustit jednu poznámku-  uvědomuje si pan Malý, že podobnými elaboráty, jakým je ten v PL, dělá římskokatolické církvi medvědí službu? Pokud svůj rozhovor pojal jako obhajobu této církve, jeho úsilí těžko zaznamená nějaký větší úspěch. Vylepšování poničené reputace římskokatolické církve vyžaduje mnohem sofistikovanější způsoby a přístup. Jako příklad promyšlené koncepce bych mohl uvést dílo liberálního rakouského katolíka Friedricha Heera Duchovní dějiny Evropy.