Po válce se zapojil do procesu výstavby nové armády. Snažil se, aby byla zachována kontinuita s republikánskou tradicí Benešovy a Masarykovy republiky. Jenže místo svobody přišel Alexej Čepička. Ludvík Svoboda se málem stal obětí procesů, ale nakonec postih dostal mírnější podobu: byl přeřazen na místo účetního do JZD ve Starém Hroznětíně. Jen díky zásahu Sovětů se mohl vrátit zpátky do hry. Mohl pak učit na vysoké škole, účastnit se veřejného života a věnovat se publikační činnosti. V knize Karla Kaplana o "lidovém aparátčíku" Novotném najdeme řadu zajímavých informací o tehdejších Svobodových postojích. Jeho volba do čela státu v roce 1968 měla uklidnit Sověty, ale svým skromným a klidným vystupováním si brzy získal lidovou popularitu.

Tu si posílil i tím, že odmítl jmenovat takzvanou dělnicko-rolnickou vládu a že odletěl do Moskvy zachránit zajaté československé politiky. Můj dlouholetý spolupracovník Vladimír Janků, vynikající znalec mezinárodní politiky, pracoval ve Svobodově kanceláři a byl s ním i během osudových jednání v Moskvě (zajímavé je, že ho nikdo z příslušné komise pro vývoj let 1967-1970 nekontaktoval).

I díky němu toho vím o Svobodovi hodně a všechny ty informace dávají obraz silné, charakterní a neokázalé osobnosti. Vybavuji si, jak pod nesrovnatelně menšími tlaky ustupoval Václav Havel. Proto se útokům pisálků na Svobodu, které se stále častěji vynořují, musím jenom smát.  Že na své funkci lpěl? Bral ji jako svou životní satisfakci. Ano, disidentům v čele s Václavem Havlem v roce 1972 neodpověděl. O důvodech toho mám své mínění, ale spekulovat nechci.

Lidé se nemýlili, když v Ludvíku Svobodovi viděli to, co Gustávu Husákovi chybělo.

Na jeho poslední cestě se s ním přišly rozloučit tisíce občanů. Když vezli na lafetě jeho tělo, davy lidí mu spontánně vzdávaly hold. Byl jsem mezi nimi. Od Masarykovy doby nebyl žádný prezident oceněn tak spontánně. Ta úcta nás obyčejných občanů byla nelíčená. Žádný z jeho nástupců v čele státu jí nedosáhl a nedosáhne.