Během doby prezidentování Reagana, Bushe staršího, Clintona a Bushe mladšího (tedy téměř třicet let) se tvrdilo, že je třeba provozovat trickle down strategy- strategii prosakování směrem dolů. To znamená snižovat daně bohatým, kterým tak zůstane víc peněz k investování, čímž se bohatství přenese i směrem dolů. Chudým se ale daně snižovat nebudou a ekonomický tlak je donutí, aby více pracovali.

V důsledku této strategie reálné příjmy amerických dělníků (rovněž dělníků v řadě evropských zemí) stagnovaly na úrovni 70.let. Byli proto nuceni získat další příjmy, sehnat druhé zaměstnání, vzít si levný úvěr (zadlužit se), zaměstnat se museli i ostatní rodinní příslušníci (pokud práci vůbec našli). Tím si udrželi úroveň spotřeby, k čemuž jim pomohly také dovozy levného zboží ze zemí jako je Čína. Ale prosakování bohatství směrem dolů se kupodivu nekonalo. Daňové úspory totiž bohatí většinou neinvestovali. Tyto peníze skončily buď  v daňových  rájích, nebo v luxusní spotřebě. Zásada, kterou razil Richard Nixon, „if the horses are fat, even the sparrows can eat“ (jsou-li koně tlustí, i vrabci se mohou najíst), v praxi nefungovala. Lidé totiž nejsou ani koně, ani vrabci.

Celému světu byla v této době vzorem americká ekonomika ( tzn. od počátku 80.let do roku 2008, kdy vypukla globální finanční a ekonomická krize). Vznikalo tu až 600 000 nových firem ročně (hodně jich také brzy zanikalo). Co na tom, že růst HDP měl v novém ohledu fiktivní ráz a přikrýval rostoucí vnitřní dluh. 

Roku 2008 přišla krize, která obnažila nedostatky amerického kapitalismu. Barack Obama slíbil změnu,“ které můžete věřit“ (the change you can believe in), ale ekonomickou politiku jeho týmu dělali a dělají Clintonovi lidé, jako je Lawrence (Larry) Summers. Ten například za Clintona ostře bránil jakékoli regulaci trhů s finančními deriváty, což přispělo k rozpoutání současné ničivé krize.

Součástí „amerického snu“, který se stal národním mýtem už v 19. století, byla sociální mobilita, tedy to, že se člověk může vypracovat od dna společnosti nahoru. Dnes už to neplatí. Řada sociologických a ekonomických studií poukazuje na to, že se USA od „amerického snu“ vzdálily. Že to, do jakého prostředí se člověk narodí, rozhoduje stále více o jeho dalším osudu.

V současnosti byla publikována řada analýz, které srovnávají sociální mobilitu v jednotlivých zemích. Ukázalo se, že silný sociální stát není překážkou sociální mobility, ale naopak. Nejsilnější sociální mobilitu mají severské země  Evropy jako jsou Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko, které dávají hodně prostředků na investice do člověka a na jeho kvalifikaci (Švédsko dává například na sociální výdaje 31, 3% HDP). Proto se tam lidé tolik nebojí propuštění z práce, zatímco v řadě jiných zemí je ztráta zaměstnání fatálním zásahem do života jednotlivců a celých rodin. V Německu je situace ohledně sociální mobility složitější, ještě hůře je na tom Velká Británie, ale USA jsou na tom v tomto ohledu dokonce hůř než Británie v době, kdy ji postihl thatcherismus (USA dávají na sociální výdaje jen 16,2% HDP).

Problémy se sociální mobilitou nastaly i v řadě asijských zemí, které jsou nám dávány za vzor. V Jižní Korei například dlouhodobě existoval model, který jsme znali z Japonska-  celoživotní zaměstnání, které garantovaly firmy. Velké korporace vyrostly pod ochranou státu (Daewoo, Hyundai, Samsung atd.), ale pak se „emancipovaly“ a globalizovaly. A nastolily jiný model zaměstnanosti. Ze zemí OECD dává Jižní Korea na sociální výdaje nejméně z HDP, pouhých 5, 7%. Výsledkem je strach o existenci, minimální sociální mobilita a totální podřízenost práce kapitálu. Oproti minulosti klesl zájem o studium technických oborů, protože inženýra lze snadno vyhodit. Naopak čtyři pětiny zájemců o studium preferují medicínu. Ta prý dává existenční jistotu. U nás je prestiž medicíny také vysoká, ale ze stejných důvodů existenční jistoty dlouho vedly ekonomické, právní a manažerské obory.