Čína potřebuje rozvíjet absorpční potenciál domácího trhu (který donedávna odpovídal zhruba čtyřicetimilionové evropské zemi). Musí zvýšit kupní sílu obyvatelstva, proto zavedla dlouho odmítaný princip minimální mzdy. A dokonce podporuje stávky za zvýšení mezd ve firmách, které patří zahraničnímu kapitálu.  

Čína je dnes po Evropské unii největším světovým exportérem (v objemu exportu předstihla Německo) a na globálním růstu se podílí asi jednou polovinou. Rozhodnutí, přijatá čínskými komunisty, tak mohou mít na světové hospodářství závažnější dopad než ta, která schválí Brusel, Washington, New York či v Berlín, Paříž nebo Londýn.

Příklon k trhu a otevření se okolnímu světu umožnily Číně dosáhnout v posledních dekádách ohromujícího hospodářského růstu. Ekonomický úspěch Číny je založen na promyšleném využívání globalizace. Ale odvrácenou stranou tohoto pokroku jsou nesmírné ekologické škody, toxické látky v potravinovém řetězci, otrávená voda, nedostatek pitné vody v řadě míst východní Číny. Kvůli odlesnění se ročně ztrácí 1900 čtverečních mil orné půdy, v důsledku čehož se zvětšuje poušť. Znečištění ovzduší je tak strašné, že řada měst není vidět ani na satelitních snímcích. Já sám mám v paměti návštěvu města Xi-an, které je centrem uhelného a chemického průmyslu. Tak nedýchatelný vzduch jsem nikde nezažil.

Náročnost tvorby jednotky HDP, pokud jde o energie, je v Číně šestkrát vyšší než v rozvinutých zemích EU a dokonce třikrát vyšší než v Indii! Čemu tedy dát přednost? Ekologii, nebo spotřebě, když se ukazují meze exportu (ten činí 66% HDP) a je nutno posílit domácí trh?

Znečištění čínského vzduchu a vody zasahuje i okolní země. Lze je řešit jedině posílením regulativní role státu jak na ústřední, tak na místní úrovni. Když píšu o místní úrovni, zmíním jeden fakt: hlad po energii je tak enormní, že každý den vznikají tři uhelné doly. Jen jeden z nich je legální, uvádějí čínští odborníci.

Ekologie se stala pro přední čínské politiky prvořadým problémem. Čína má dnes dostatek prostředků k tomu, aby rychle dosáhla alespoň částečného zlepšení. Některé rány, uštědřené životnímu prostředí, se ale budou hojit dlouho. Dřív často docházelo k tomu, že vítr hnal písek z Gobi  třeba tisíc kilometrů. Na okraji Pekingu jsem na vlastní oči viděl auta zasypaná písečnou bouří. Vláda zahájila masivní zalesňování, které nejen že dalo nejen práci velkému množství lidí, ale i omezilo písečné bouře, které se dnes přeženou tak jednou za tři roky. O tom, jak se intervencí státu v hlavním městě zlepšila kvalita ovzduší, mohu podat osobní svědectví také.

Pro ekologické ozdravné kroky jsou mobilizovány velké rezervy deviz i domácích úspor, protože je třeba finančně pokrýt investice zaměřené na snižování emisí. Ale obrovský vnitřní dluh k oblasti nízké kvality životního prostředí je limitujícím faktorem pro posílení domácího trhu a spotřeby Číňanů. Existují analýzy, které ukazují, že vzestup spotřeby by mohl potíže s životním prostředím ještě umocnit- například rozvoj automobilismu. Podle čínských prognóz měla mít Čína v roce 2040 140 milionů automobilů. Některé studie ukazují, že této úrovně téměř dosáhla už dnes. Bez infrastruktury srovnatelné se Západní Evropou. Jistě, posílí to zaměstnanost, sám jsem viděl, jak se dopředu staví dálnice, po kterých nic nejezdí, v okolí města Chang-Du. Ale Čína zatím na ekologickou zátěž spojenou s automobilismem připravena není.

Čína hodně investuje do produkce elektřiny prostřednictvím obnovitelných zdrojů víc, než do stavby jaderných elektráren, v zájmu čistého vzduchu a čisté vody. Experti odhadují, že by mělo jít o dvojnásobek dnešní úrovně. To je reálné, protože čínské investice jsou už 45 % HDP. Tento úžasný objem ale nepřináší vždy odpovídající výsledky, příkladem je právě automobilový průmysl. Ekologické investice budou nezbytné i proto, že vzduch v čínských velkoměstech je dýchatelný jen s obtížemi a voda a půda jsou tak kontaminované, že to ohrožuje kvalitu potravin a  zdravotní stav populace. Z tohoto pohledu, jak ukazuje zkušenost hlavního města, je návratnost ekologických investic vysoká. Investice budou navíc zdrojem nových pracovních míst. 

Čína, která byla motorem globalizovaného kapitalismu, tak stojí před nutností změnit vlastní ekonomický model, změnit společenské preference. To může ovlivnit svět včetně Evropské unie, protože podíl Číny na světovém růstu HDP je asi 50%.

Pluralita vlastnických forem a zaměstnanost

Důkladnější státní dohled vyžadují síťová odvětví, jako jsou rozvod plynu, elektřiny a vody, jejichž činnost s životním prostředím úzce souvisí. Ponechají-li se čistě působení trhu, nastane formování takzvaných přirozených monopolů nebo oligopolů. To známe i z evropských energetických trhů. V zájmu ochrany spotřebitelů je proto nutná účinná kontrola těch silných, o čemž píšu v knize Věk nejistoty: Energie, chléb i meč.  

Číňané mají před sebou současně i úkol přebudovat státní podniky (těch je údajně 110 tisíc). Řada z nich vznikla v padesátých letech minulého století v době spolupráce s SSSR, a přes zastaralé technologie se bez nich zatím čínské hospodářství neobejde. Pragmatičtí Číňané dobře vědí, že nejde o to, jakou vlastnickou formu budou mít (zda budou státní, družstevní nebo soukromé), ale spíše jde o to, jak sloučit dolarovou (exportní) a jüanovou (domácí) ekonomiku. Reformované státní podniky by měly obstát v tržní konkurenci a nedevastovat životní prostředí, což se dnes zhusta děje. Ostatně i řada západních zemí má podniky ve státních rukách (v průměru 10%), v Singapuru více než 20%. Prosperita firmy nezávisí na vlastnické formě, ale na kvalitě řízení a na motivaci lidí. V Evropě byly celé obory spojené se státním sektorem (např. uhlí, ocel, finance).

Privatizační móda v EU byla velmi drahou chybou. Státy přišly o řadu možností, jak ovlivňovat makroekonomickou strukturu svých zemí. Jistě, to vše pod heslem rovných šancí a stejných pravidel hry a vyšší efektivity. Ale třeba příklad britských železnic ukazuje, že tomu tak není. Horší kvalita přepravy, až desetkrát vyšší nehodovost, úpadek železniční sítě a přepravy po ní. A vyšší ekologická zátěž při přesunu dopravy na silnice.

Čína dnes tedy řeší to, podle jakých zásad mají státní podniky působit a podnikat. Inspirující by mohl být československý systém SPH (který existoval do roku 1950), kdy státní podniky požívaly minimální podpory a fungovaly jako nezávislé tržní jednotky. Přes nepochybné přednosti byl bohužel odstraněn kvůli kopírování sovětského vzoru plánované ekonomiky.

             Podle Nouriela Roubiniho, významného amerického ekonoma (který si získal reputaci díky předpovědi finanční krize a její následné analýze) je pro stabilitu čínské ekonomiky hrozbou příliš pomalý přechod k růstu založenému na spotřebě domácího trhu. Zatím převažuje orientace na vývozy spojená s podceněním domácí měny a ceny pracovní síly i zdrojů.

             Další varovné hlasy přináší týdeník TIME ve své ročence 13. ledna 2014. Onen nabádavý hlas patří i u nás známému Fareedu Zakaríovi. Ta naléhavost vyznívá už z názvu textu:  »Čína to buď zvládne, nebo se zhroutí«. V podtitulu čteme: »Zvládnou to vůdci v Pekingu dříve, než bublina praskne?« Podle tohoto politického analytika je celkový dluh Číny založený na dluzách provinčních vlád neskutečných 215 % HDP. Zmíněné dluhy místních vlád činily v roce 2010 1,7 miliardy USD, v roce 2012 již 3,3 mld. USD. Vznikly křečovitou a úpornou snahou odvrátit dopady globální krize na Čínskou lidovou republiku. Centrální moc ostatně k takovým investicím vyzvala provincie už v roce 2008, v němž krize vypukla. Čína v první fázi krize ztratila 40 milionů pracovních míst a musela se vyrovnat s poklesy vývozů do USA a do EU. Vývozy ale dokázala přesměrovat, hlavně do Latinské Ameriky. Někteří čtenáři ale namítnou, že tato země má přece největší devizové rezervy na světě (především v dolarech) a je spolu s Japonskem největším věřitelem USA.

Varovně vyznívá i hlas finančního analytika Ruchira Sharmy ve Wall Street Journal.  »Čínské zadlužení nemá obdobu v kterékoli rozvojové zemi.« Připomíná, že dluhy generovaly nejen provinční vlády, ale také průmyslové a obchodní firmy. Domácnosti nejsou předmětem analýz. Čínský model je sociálně tvrdý a spoléhá na konfuciánský model soudržné rodiny. V době, kdy byl Vladimír Špidla komisařem pro zaměstnanost a sociální věci, jezdil často do ČLR a byl svědkem toho, že čínská vláda při vědomí demografických a sociálních změn nastartovala zavedení sociálního státu. I Čínu čeká podobný vývoj jako Japonsko nebo Koreu, kde tradiční rodiny dlouho nahrazovaly sociální stát, ale už na to nestačí.   

Čím hrozí volný pohyb osob?

Čínská politická reprezentace spojuje svou budoucnost s rychlou realizací ekonomických reforem. Novou cestou k udržení ekonomické dynamiky má být místo nadměrně vysokých investic vývozů růst domácí spotřeby. To je právě problém o kterém píše Nouriel Roubini, když zmiňuje pomalé tempo těchto změn. V březnu se tím zabývalo Všečínské shromáždění lidových zástupců, které většinou jen potvrzuje věci, připravené v exekutivě a stranických grémiích. Rušté analytici Chazin (ten byl asi první kdo varoval před hrozbou globální finanční krize, už v roce 2003!) a Katasonov upozornili na osudový význam nové čínské strategie, která v sobě nese určité hrozby pro sociální soudržnost.

Hlavní změny v ekonomice země nastanou, až bude prosazena větší volnost v obchodováni s půdou, která zátím nebyla plně podřízena zákonům trhu. Migraci obyvatel z venkova zatím blokuje i systém registrace domácností, jehož zrušení by přistěhovalcům do měst umožnilo získat lepší přístup k veřejným službám. Je známo, že se obyvatelé měst této ztráty srovnatelných výhod oproti venkovanům obávají. V Číně panovala dlouho určitá migrační omezení, což blokovalo dynamiku trhu pracovních sil. Uvidíme.

Co s dluhy provinčních vlád?

Před dvaceti lety se diskutovalo o daňové reformě. Daňové úniky ve zvláštních zónách představovaly až 90% a podíl centrálních daní na HDP byl jen 5,1% (Jugoslávie se začala rozpadat při podílu 5, 6%!). O tom psaly i čínské autority. Hrozilo, že stát nebude schopen plnit centrální funkce. V roce 1994 došlo ke změně daňového systému, díky němuž čínský stát posílil fiskální kontrolu a nadvládu centra nad provinciemi. Povedou dluhy provinčních vlád k tomu, že bude zapotřebí nastolit otázku finanční kontroly centra nad provinciemi znovu? Zdá se, že ano. I v této oblasti čeká čínské vedení těžký zápas. Lokální ekonomický zájem provincií a velkých měst narušuje účelné fungování čínského trhu. Ne že by konkurence byla špatná věc, ale nesmí mít destruktivní ráz.

Provinciím po změnách roku 1994 nezbylo mnoho manévrovacího prostoru, ale břemena v infrastruktuře a veřejných službách byla velká. Proto přišly úvěry, půjčky, dluhopisy a garance. Centrum může řešit problém tím, že dluhy vezme na sebe. Nevím, zda je to možné u všech, ale rozhodně ty, které bude pokládat za systémově důležité. Byl to tuším velký kritik současné Číny Erik Izraelewicz (viz  jeho kniha Čínská arogance), který napsal v Le Monde: »Peking už jedná a bude jednat stále více se svými zadluženými provinciemi stejně jako Berlín se zadluženými zeměmi eurozóny. Než bublina praskne.«

Důsledky pro světové hospodářství si raději ani nepředstavujme, Dotklo by se to i nás, v Evropské unii. Protože Čínská lidová republika představuje, jak jsem uvedl už na začátku, celých 50% růstu světového HDP. Čtenář najde o čínském růstu a jeho struktuře více informací v knize Jima O´Neilla Mapa růstu a v zasvěcené studii Lindy Yueh Čínský růst. Otřes čínské ekonomiky by znamenal celosvětový pokles HDP a pravděpodobně i růst nezaměstnanosti.