Římskokatolické církvi dělal a
dělá problém dědictví prvotní církve a prvních křesťanských staletí. První
křesťané žili v představě, že Ježíš obnovil jednotu lidstva jako
rodu, že lidé tvoří rodovou jednotu a z toho vyplývá společenství statků. Pro
rané křesťanské myslitele byl majetek (zejména ten soukromý) porušením
přirozeného práva.
To změnil až ve 13. století Tomáš Akvinský, který z majetku učinil dodatek k přirozenému právu. Dobový spor o to, zda byl Ježíš chudý, byl především sporem o to, zda má mít církev majetek. Ozvěny těchto rozepří znají čtenáři a filmoví diváci z Ecova Jména růže. Biskup Richard Fitz Ralph přišel s teorií správcovství- podle něj církev může pouze spravovat statky, které patří chudým.
Od kodifikace římského práva v 6. století se nakonec ustálilo pojetí, že vlastnictví v plném a pravém smyslu má čtyři atributy, z nichž církev splňovala jen jeden- držbu. Proto církev nemohla majetek, který spravovala, zastavovat ani prodávat. To mohl pouze panovník.
V rovině teorie měla církev s majetkem problémy, v rovině
praxe ne. Před husitskou revolucí církevní subjekty vlastnily podle některých
analýz nejméně třetinu pozemkového majetku v českém státě. Po revoluci to bylo
už slabší. Výrazně si polepšila až v během pobělohorských majetkových přesunů a
konfiskací.
V pobělohorské
době na sebe byly trůn a oltář úzce navázány, což se projevilo např.
v tom, že církev dostala od panovníka nesmírně lukrativní solný monopol
(do roku 1767). Za poplatky z něj si mohla kupovat pole a nemovitosti, ovšem i
k těm měla pouze právo držby. Ani po Bílé hoře nebyly statky (pole a nemovitosti)
v pozemkových knihách napsány na církev jako na instituci, nýbrž na jednotlivé subjekty- fary, děkanáty,
kostely, biskupství, řády.
Římskokatolická církev dále měla příjem i z poplatků za veškeré
náboženské úkony, což v praxi znamenalo třeba to, že když Žid nechal obřezat
syna, musel jí za to zaplatit.
Josef II. a jeho ministr Kounic, kteří se snažili podřídit církev státu v materiální rovině i ve vnitřním životě, moc úspěšní nebyli. To nic nemění na faktu, že právo platné v habsburské říši považovalo církevní statky za něco, co náleží státu, resp. monarchii. Církev nadále nemohla svobodně nakládat s majetkem, pronajímat jej nebo prodávat.
Pohled na církevní vlastnictví jako
neplnohodnotné převzala i rakousko- uherská správa 18. a 19. století. Tak vyznívají i
rakouské zákony z roku 1874, kdy habsburská říše už měla parlamentní
systém.
Římskokatolické
církvi to zjevně nepřekáželo, protože si k habsburské monarchii uchovávala
stále těsný vztah, který jí vydržel i během 1. světové války.
Po roce 1918
Dostáváme se ke vzniku Československé
republiky. Představitelé nového státu včetně prezidenta Masaryka
se pokusili provést odluku státu od církve. K omezení vlivu církve měla
napomoci i pozemková reforma v podobě zákona 215/1919 Sb., kterou
vymezoval záborový zákon. Reforma znamenala výrazné zmenšení šlechtických a
římskokatolických církevních velkostatků (na evangelické pozemky se záborový
zákon nevztahoval, viz. přípis ministerstva spravedlnosti ze dne 19.9.1919 č.
22236). Pro potřeby této reformy byl založen státní pozemkový úřad. Záborový
zákon byl v souladu s právním stavem věci aplikován nikoli na církev jako
celek, ale na jednotlivá biskupství,
kláštery, kapituly. Četné fary musely v souladu s ním prodat pozemky těm nájemcům,
kteří je obdělávali od roku 1901, a to za cenu, kterou určil stát. Roku 1921
byl tento zákon novelizován a bylo rozhodnuto, že při farách a kostelech musí
zůstat alespoň 8 ha půdy. Realizace
zákona o pozemkové reformě byla svěřena ministerstvu vnitra a pozemkovému
fondu. Ministerstvo vnitra měli po celou dobu trvání první republiky ve svých
rukou agrárníci. Ti využili pravomocí ministerstva vnitra a pozemkového fondu a
zákon legální cestou obešli. Ve prospěch církevních subjektů vyňali ze zákona
většinu podniků, např. pily, mlýny, a rovněž jim vrátili zhruba 30% zabrané
půdy. Zákon 215/1919 Sb. nebyl v úplnosti nikdy uskutečněn. Pokus
navázat na zákon 215/1919 Sb. následoval v zákoně 142/1947 Sb., jehož provedení
ale přerušily události po Únoru 1948. Po Únoru 1948 Kromě zákonů 215/1919 Sb. a
142/1947 Sb. jsou pro problém církevních restitucí důležité tzv. církevní zákony z roku 1949- 216/1949 Sb., 217/ 1949 Sb. a 228/1949 Sb.
Tyto zákony od základu změnily pravidla hospodářského zabezpečení jednotlivých
církví a náboženských společností. V roce 1969 státní orgány zpracovaly
obsáhlou expertizu celého problému tzv. církevních majetků, v jejímž
závěru se konstatuje, že není nutná žádná zvláštní úprava a že schůdná je cesta
řešení v jednotlivých případech ad hoc. Po listopadu 1989 Naši
veřejnost na začátku devadesátých let minulého století úplně ohromila zpráva,
že církve, náboženské řády a kláštery mohou dostat více než 200 tisíc hektarů
půdy v České republice. Když se objevily žádosti o navracení majetků,
Federální shromáždění v roce 1990 odhlasovalo, že restituce nepůjdou před 25.
únor 1948. Zároveň ale odsouhlasilo takové chyby a nesmysly, že se tomu
dodnes nechce věřit. Kupříkladu se neobtěžovalo zrušit církevní zákony
z roku 1949, které byly platné. Už při předávání 74 objektů
řeholním kongregacím roku 1990 jsem upozorňoval na to, že akt není právně
čistý, protože nebyly zrušeny církevní zákony z roku 1949. Poslanci tehdy byli
ujišťováni biskupskou konferencí, že jde o poslední majetkoprávní nárok církve. Místo toho, aby vláda předložila
promyšlenou koncepci, jak napomoci uspokojování náboženských potřeb našich
občanů, jsme bezmocnými svědky toho, jak se církev stává součástí rozsáhlého
vlastnického převratu, který u nás stále ještě probíhá. Věřící zatím viditelně
nezískali nic a velká část římských katolíků je proti takzvaným restitucím, za
nimiž se rýsuje obrovská šance pro spekulanty. S překvapením jsem zjistil, že
hlavní ekonom arcidiecéze Karel Štícha funguje v realitních
firmách, které se mají celým procesem zabývat. Článek je jen stručným výtahem rozsáhlejšího a obsahově
bohatšího pojednání, jehož text by byl jako novinový článek příliš rozsáhlý.
Proto jsem se rozhodl v PL uveřejnit jen přehled základních faktů.
Kompletní studii najdou zájemci v mých nových webových stránkách, na jejichž
zprovoznění se momentálně pracuje.
Jako zajímavost uvádím, že
přestože se stát snažil odloučit církev, v letech 1919- 1927 vzrostly výdaje na náboženskou činnost ve státním
rozpočtu sedmkrát (z 20 147 000 Kč na 141 265 354
Kč).
Církevní zákony zachovávaly
tři existující náboženské fondy- český, moravskoslezský a slovenský. Majetek
fondů tvořily tzv. reality výnosné, kde byly i pozemky, a reality bezvýnosné,
např. kostely Dozor a správa církevních záležitostí přešly na Státní úřad pro
věci církevní. Po opatřeních od 18. dubna 1950, kdy kulminoval konflikt mezi
římskokatolickou církví a státem, následovaly v Úředním listě dvě vyhlášky
Státního úřadu pro věci církevní. Vyhl. č. 351 mluvila o převzetí správy
některých majetkových podstat náboženským fondem, kdy fondům byly svěřeny
prostředky, které přestaly sloužit řeholním účelům, a vyhl. č. 352 pojednávala
o náboženském fondu, slučujícím všechny tři dosavadní. Výklad obou norem se
opíral o 171, odst. 3 Ústavy 9. května 1948. Interpretační pomůckou se tu stal
§ 2 zákona č. 217/1949 Sb., dnes zrušeného, který stanovil podmínku, že se
církevní a náboženský život má rozvíjet nejen v souladu s ústavou, ale i se
zásadami lidově demokratického zřízení.
Rozpočtové zákony v letech
1951-1953 stanovily, jak si státní orgány mohou počínat ve věci náboženských
fondů. Fondy měly zajistit - ve smyslu vl. nař. č. 219/1949 Sb.- hospodářské
zabezpečení římskokatolické církve státem. Z toho vyplývala podřízenost
zaměstnanců fondů i ministrovi kultury, do jehož působnosti spadal i Státní
úřad pro věci církevní.
Právní dotažení problému
nebylo, přes četné snahy zvláště po roce 1953, nikdy uskutečněno.
Přesto, že byl pevně stanoven
25. únor 1948, římskokatolická církev
začala klást požadavky nejen před toto datum, ale dokonce i před rok 1919,
tedy před zákon o pozemkové reformě.
Roku 1991 následovalo předání
800 objektů na základě výčtového zákona. Na seznam se dostaly chybné položky,
jako např. klášter Vyšší Brod, který spadal do malého dekretu, nebo část
komplexu Národního divadla, jejž dostaly voršilky. Dokonce tam figurovaly
budovy, které římskokatolické církvi odňal Josef II. Ani tyto
nároky zdaleka nebyly poslední, naopak, stále přicházejí nové a nové.
Po roce 1990 sehrála
římskokatolická církev významnou roli v tom, že vytvořením ekonomické
základny pro politický klerikalismus posílila konzervativní proudy v ČR a
upevnila vlastnický převrat v naší zemi.
Ve svém důsledku se tato
kalkulace obrací nejen proti zájmům občanů ČR, ale i proti jejich mnohokrát
vyjadřovanému přesvědčení. Toto zjevné
překročení mandátu by nebylo možné, pokud by existovala reálná trestní
odpovědnost politiků v České republice.