Jeho texty jsou charakteristické volným prouděním jazyka, na jeho rukopisech je znát, že své texty už málokdy upravoval. Stavěl na spontánním, bezprostředním fungování jazyka. Jako by v jazyku byla zakódována naše svoboda. A je jedno, jestli toho jazyka užívá univerzitní profesor nebo tovární dělník, nebo je-li použit v románu či v přístolním hovoru.

To, co lze vyčíst z Hrabalových textů především, je bytostný respekt k lidské důstojnosti. Vzpomínám si, jak silně na mne kdysi zapůsobila povídka Jarmilka. Lidská důstojnost je ona perlička na dně, je to něco, co je součástí struktury bytí moderního člověka. A proto může být Hrabal chápan jako ten, kdo nejvlastnějším způsobem oslavil hodnoty plebejství. Já vím, že to dnes mnoha lidem nevoní.  Doklady o oslavě plebejství bychom našli i v románu Obsluhoval jsem anglického krále, v němž bývalý číšník a hoteliér, který nakonec skončil jako cestář, stále bojuje se svými limity a omezeními a snaží posunovat své momentální hranice dál.

Hrabal uměl sáhnout hluboko do tradice lidového pohledu na svět, který stojí na dvojpólovosti všedního dne a svátku, světa práce a lidové smíchové kultury. Když mluvím o lidové smíchové kultuře, pak řadím Hrabala do linie, kam patří velcí mužové světové literatury jako Jaroslav Hašek nebo François Rabelais (vzpomeňme jen na zabijačkové a hodovní scény u Hrabala, které si svou extatičností a mýtičností nezadají s těmi Rabelaisovými). I v prostředí kladenských hutí, kde byl Hrabal ohromen eruptivností zdánlivě fádní a zmechnizované průmyslové reality, si uvědomuje, že každý den je vlastně svátek. Že střídání všedního dne a svátku není věcí kalendáře, ale že tyto dva póly života se prolínají.

Bezprostřednost a oproštěnost pohledu, za kterým se skrývá objev svobody, zprostředkovává pábitel, který má stejně čisté vnímání světa jako malé nezkažené dítě. To je patrné v trilogii Městečko u vody a nejvíc v její první části, v Postřižinách. I zde máme pábitele, strýce Pepina. Vzpomínky se mění v přítomnost a paměť v sen. Sen, který dobývá ztracenou zemi půvabu a poezie. I když v trilogii Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny je sjednocujícím motivem tohoto až mýtického vyprávění uplývající čas, Hrabal nebyl nostalgickým prozaikem a nepsal teskné prózy typu Bruna Schulze (i když jeho Skořicové krámy miloval) či Josepha Rotha (Pochod Radeckého, Kapucínská hrobka, Baron Trotta). Necítil vůči habsburské monarchii nostalgii, ale jistý despekt a výsměch (Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Byl obdivovatelem života a vyznavačem přítomnosti, jakkoliv byl schopen zpřítomňování toho, co už je jen vzpomínkou.

            Pro mne je Hrabal básníkem lidské svobody a tím, kdo přiměl i tu nejobyčejnější realitu, aby se stala poezií, která nám ozvláštňuje a zkrášluje život. A je připomínkou, že hranice životní zkušenosti a svobody lze posouvat dál a dál.