dovoluji si Vás oslovit s blížícími se volbami do Evropského parlamentu. Zemědělský svaz České republiky je největší zaměstnavatelskou organizací v zemědělství. Z celkového počtu pracovníků v zemědělství jich členové ZS ČR zaměstnávají přes 42%.

Jakožto zástupce profesní organizace hájící zájmy českých zemědělců si Vás dovoluji požádat o stanovisko k vašemu výhledovému působení (hlasování) v Evropském parlamentu, pakliže budete do této instituce zvolen. Vzhledem k profesnímu zaměření Zemědělského svazu a na popud naší široké členské základny nás nejvíce zajímá, jak Vy osobně se stavíte k problematice Společné zemědělské politiky, zejména pak k:

1.       úrovni financování SZP 2014- 2020 a Váš názor na budoucí směřování financování SZP

2.       zvýhodňování malých farem (viz. degresivita přímých plateb, redistributivní platba v I. pilíři SZP, degresivita LFA plateb atd),

3.       „ozelenění“ přímých plateb a výrazná orientace II. pilíře SZP na environmentální problematiku

4.       vnitřní i vnější konvergenci přímých plateb napříč teritoriem EU,

5.       vhodnost vázat přímé platby na produkci, nebo raději jít cestou tzv. úplného decouplingu.

                Odpovědi na výše uvedenou problematiku bohužel nelze vyčíst z volebního programu Vaší strany, který přirozeně do takových podrobností nezabíhá.

Ing. Martin Pýcha
předseda Zemědělského svazu České republiky

Vážení přátelé,

už je to řada let, kdy komisař Fischler z Rakouska prosadil koncepci společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy, CAP), v důsledku čehož se dotace v rámci společné zemědělské politiky odpoutaly od zemědělské produkce. Jinak řečeno, dotace jsou vázány na půdu bez ohledu na to, co se produkuje, nebo zda se vůbec něco produkuje. To je parodie na plánování. Čeští zemědělci sklízejí plody vyjednavače Pavla Teličky, bývalého eurokomisaře a nyní lídra kandidátky ANO, který našim zemědělcům a potravinářům připravil opravdu krušné časy: stačí si porovnat rozdílné podmínky našich a polských zemědělců, přičemž vyspělost polského zemědělství, které zaměstnávalo až 27% obyvatel, byla strašná.

Například v Polabí se zatravňuje kvalitní půda, na Vysočině se zaorávají brambory, protože polistopadové vlády vytvořily tak absurdní podmínky, kdy jen dva roky (!!!) byli zemědělci v plusu. Po masovém vybíjení stád (o které se postarali ideologičtí fanatici typu ministra Kubáta) nám z původního počtu krav zůstala pětina výchozího stavu. Obložnost skotu na hektar je údajně na úrovni roku 1836. Zemědělce drží nad vodou často jen produkce technických plodin, jako je řepka olejná, a tam, kde to jde, obilnářská produkce. Přestala se vyplácet živočišná produkce, kravíny a vepříny se měnily v ruiny a mlékárnám začala chybět základní surovina. Cena masa je přitom vysoká a jeho spotřeba výrazně klesla už na konci reformní dekády. Převažujícím trendem se stalo šizení kvality potravin. Není absurdní číst na nálepce informaci, že se jedná o masný výrobek se zvýšeným obsahem masa?

Na tragédii českých zemědělců se podílela zejména ideologická zaslepenost českých polistopadových politiků. Pamatuji si, že před rozbíjením funkčního zemědělství s velkými celky nás varovali i američtí odborníci ze státu Iowa (ze Zemědělské akademie), kteří říkali, že naše zemědělství potřebuje jen dvě věci: odbyrokratizovat a sjednotit technologické zázemí s finální produkcí. Ale o tom všem a tahanicích kolem zákona o půdě jsem psal už v Anatomii parlamentu I-III v roce 1992. Zákon o půdě byl ve své výsledné podobě tragédií, protože byl pojat jako restituční zákon, zatímco komunistický návrh počítal s respektováním existujících zákonů a s udržením jednoty zemědělské a potravinářské produkce, tedy agrokomplexu jako celku.

                Ale to už je minulost.  To, co nás nyní zajímá, jsou změny společné zemědělské politiky v období 2014-2020. Jsem kategoricky proti zastropování přímých plateb. Zastropování přímých plateb je výhodné pro státy, kde je nižší průměrná rozloha hospodařící jednotky. Přes rozbíjení velkých celků začátkem 90. let má Česká republika průměrnou rozlohu hospodařící jednotky podle některých statistik 77 ha, podle jiných 83 ha, zatímco Rakousko má 12 ha.  A to nemluvím o malých farmách a farmičkách na jihu Francie nebo v jihoevropských zemích. Našimi spojenci mohli být během vyjednávání podmínek paradoxně třeba Němci, protože tam od roku 1953 fungoval tzv. Vereinigungsgesetz, zákon o scelování půdy, a na východě Německa se zachovaly větší hospodařící jednotky. Proto se třeba poslanec Jahr snažil o jakýsi kompromis, který byl pro nás přijatelnější než původní návrhy.  Snahy o degresivitu přímých plateb, o redistributivní systém plateb v prvním pilíři, jakož i degersivita LFA plateb jsou formy zvýhodňování malých hospodařících jednotek, což nevyhovuje potřebám našeho zemědělství jako celku. Návrhy na ekologizaci přímých plateb jsou také módním šílenstvím a je třeba je odmítnout. Dále, přímé i nepřímé platby by měly v první řadě respektovat specifické podmínky jednotlivých zemí, a to přes veškeré snahy o jejich konvergenci na teritoriu EU jako celku.

                Za nepřijatelné pokládám i to, aby se zásadně změnilo poslání druhého pilíře. Myslím, že poměr mezi prvním a druhým pilířem by měl být zhruba 80% ku 20% s tím, že je důležité zachovat druhý pilíř jako základ krajinotvorby. Jsem ale proti jeho radikální ekologizaci a také jsem proti tomu, aby se prostředky transferovaly z druhého pilíře do pilíře prvního.

                Decoupling, tedy odpojení dotací a produkce, jsem odmítal a odmítám naprosto zásadně. Je naopak třeba motivovat zemědělce k tomu, aby evropské země měly zajištěnu potravinovou bezpečnost. Tím spíše, že některé země (jako USA) činí z potravin politickou zbraň tak, jako jiné země energii. Mají totiž možnost ovlivňovat ceny potravin na světových trzích. Argument, že dotace jsou nemorální, protože prý zbavují země třetího světa možnosti vyvážet to jediné, co mají, totiž potraviny, pokládám za absurdní. Pomoc zemím třetího světa musí jít jinou cestou a mně mnohem víc záleží na našich zemědělcích, než na zemědělcích kdesi v Africe nebo Latinské Americe.

S pozdravem Miloslav Ransdorf,

poslanec EP a kandidát do EP

8. 5. 2014