„Vlastenci všech zemí, spojte se.“
Blahopřeji i současné předsedkyni Front National, jedné z dcer Jean-Marie Le Pena.
Víte však sami velmi dobře, že si nikdy nehledím jen povrchu, nedbám na vnější odznaky moci a vždy jdu ke kořeni problémů tak, aby bylo možné je správně definovat a podle toho také postupovat při jejich řešení. Tento přístup, i když je někdy trochu zdlouhavější a na pochopení trochu obtížnější je jediný možný.
Již bájní antičtí hrdinové museli nejprve vykácet les, zorat pole, obdělat půdu, zasít, pečovat o rostlinky a teprve poté mohli sklízet. Právě tak jako bájný zakladatel rodu Přemyslovců, kteří vybudovali český stát a zajistili nám důstojné místo v dějinách, Přemysl. Jeho přídomek nebyl také jiný než Oráč. To zdůrazňuje tu nejtěžší a nejdůležitější práci, která by měla být také nejvíce uznávána a pamatována.
Tak jako bájní hrdinové i za současnou sklizní, kterou všichni nazývají úspěchem je tvrdá práce zakladatele Front National, jeho boj trvající desítky let, při které neváhal nasadit i svůj život. A je jedno, jestli jako příslušník Cizinecké legie v Indočíně, Suezu, v Alžíru, člen Výboru veřejného blaha nebo Organizace tajné armády (Organisation d‘armée secrète, OAS).
Z jeho nezdolnosti a odvahy prokazované po desítky let vyrostla nakonec Front National. Především je však nutné konstatovat naprostou neměnnost názorů. Jeho strana uspěla ve volbách do zastupitelstev obecních i regionálních, ve volbách do Evropského parlamentu. Dvakrát se Jean-Marie dostal do druhého kola přímých prezidentských voleb.
Je třeba ovšem konstatovat, že se mohl opírat celou dobu o věrnou členskou základnu, která se nenechala zviklat žádnými útoky vládnoucí garnitury a jejích mediálních poskoků. Má výhodu svého národa, který bojoval, krvácel, vítězil i prohrával, avšak nikdy neztratil odvahu a hrdost. Je jedno jestli je to Karel Veliký nebo Jeanne d´Arc. Spolubojovníci z Indočíny i další generace, které bojišti Indočíny prošly, jako třeba Alain Delon, bojovníci z Alžíru a další a další jsou všechno lidé, kteří se především vyznačují věrnosti a ctí zocelenou ve společném boji.
Jean-Marie Le Pen si vybojoval své nezapomenutelné místo v Pantheonu francouzského národa. Ovšem musím zároveň konstatovat, že jeho politická práce měla lepší podmínky a mohl se opírat o lepší materiál.
Jaká je však ve světle úspěchu našich francouzských přátel naše společnost, náš národ.
Nechci být příliš kritický, a proto uvádím některé naše národní rysy, které vedle těch francouzských vyznívají poněkud zvláštně.
Je pravda, že nebýt našich hrdinů, kteří nás proslavili v bojích pod praporem Československých legií, Tří králů bojujících proti nacistické okupaci, našich letců, kteří se vyznamenali v letecké bitvě o Anglii, hrdinů od Tobruku, nemáme příliš bohaté bojové tradice. Další generace po druhé světové válce již nemohly své bratrství posvětit krví na bojišti. Někdo řekne, že to je dobře, alespoň jsme nemuseli nikde nasazovat život a umírat. To je sice pravda, ale tato výhoda se mění v nevýhodu, jakmile po nás chtějí nejen dějiny, ale každodenní život projev odvahy a odhodlání. Potom je vždy snadnější říci, raději se přikrčíme a počkáme, až se ta bouřka přežene. Zachráníme si život a až uvidíme, kdo vyhrál, tak se přidáme k vítězné straně. Tak uvažujeme a jednáme poprvé a řekneme si, že se to již příště nebude opakovat. Jelikož nás ale život vystavuje zkouškám odvahy a odhodlání celkem často, z jednou se stane snadno podruhé, potřetí a již je to zvyk, který má železnou košili a nepustí nás. Tak můžeme celý život prožít, sice bez nebezpečí a v závětří, ale také bez jediného činu, na který bychom mohli být hrdi a který by nás alespoň trochu posunul směrem k nesmrtelnosti. Když se Achilles ptal před odplutím na výpravu proti Tróji, zda se má nebo nemá účastnit, dostal tuto odpověď: „Když zůstaneš doma, budeš mít ženu, plno dětí a prožiješ dlouhý a spokojený život. Avšak až zemřou tvoje děti a děti tvých dětí nebude již na celém světě nikdo, kdo by znal tvé jméno. Když vypluješ, zemřeš v boji. Ale získáš tím to nejcennější, nesmrtelnost a ještě po stovkách let budou všichni lidé znát tvé jméno“. Matka mu neřekla, co ona skutečně chce, aby si mohl sám vybrat svoji cestu. Vybral si dobře.
S rysem opatrnosti až zbabělosti, který velmi dobře vystihl Josef Škvorecký ve Zbabělcích, se ovšem pojí i psychická, názorová i citová nevyzrálost a nestálost našeho národa.
Čekání na to, která strana barikády bude ta správná a vítězná a ke které se tedy přidat potom vede k neustálému lavírování po větru, převlékání kabátu, putování od jedné politické strany ke druhé, uctívání tu jedné tu druhé domnělé osobnosti. Dochází tak až ke směšným situacím. Politik se jednou pyšně prochází po boku německého kancléře a podepisuje přístupové dokumenty pro vstup naší země do Evropské unie. Nedlouho na to, když je již pozdě na alespoň trochu hrdinský čin, třeba říci obyčejné – ne, se tentýž politik chlubí svým euroskepticismem a brojí proti tomu, co sám prosadil a schválil.
Jiný spoluobčan, zabývající se politologií, mne pomlouval a nálepkoval jako nacistu, fašistu, rasistu, již si ani nevzpomenu na všechna ta hanlivá jména, která mi dal. Rozhodně populista bylo to nejmírnější. Po desítce let, tentýž politolog pravděpodobně prozřel a začal vykládat, že není možné někoho nálepkovat jako populistu nebo mu spílat do rasistů jenom proto, že má názory odlišné od těch oficiálních.
Další, který byl mezitím za pomlouvačnou kampaň proti mně odměněn místem v poslanecké lavici, psal před lety, „jestli něco provedl tak ať ho zavřou, jestli ne, tak ať ho zavřou také, za to, co hlásá.“ Dnes obhajuje nejhorší zločin proti národu, vlastizradu, kterou páchá jeho majitel.
Když zde byl Jean-Marie na mé pozvání před parlamentními volbami, většina tehdejších a bohužel i současných politiků mu nemohla přijít na jméno. Dokonce zatajili, na čí pozvání tady Le Pen byl. I když jsme si při tiskové konferenci na ruzyňském letišti ve VIP salonku sedli tak, abychom se co nejvíce překrývali rameny, všechny televize mně uřízly, takže vůbec nebylo vidět, vedle koho Jean-Marie vlastně sedí. A podobné ubohé trapnosti. Poté jej napadali a ostouzeli hůře než jeho největší nepřátelé ve Francii. Nyní by si málem strhali hlasivky při chvalozpěvech na jeho dceru. Pořád je to ta stejná strana, kterou vybudoval její otec a na tom nezmění nic ani údajně méně radikální vystupování nynější předsedkyně. Otázka je, byla by Marine úspěšnou političkou, a získala by hlasy bez celoživotního díla jejího otce? Troufám si tvrdit, že pokud by založila vlastní stranu, měla jiné jméno než Le Pen a pokusila se s ní uspět v politické soutěži, nikdy by se v průzkumech veřejného mínění ani neobjevila. Není to výrazná osobnost, v tomto je však plně srovnatelná s českou politickou scénou.
Veškeré úspěchy politiků jsou dány především věrností a stálostí národa. Jednou lepenovec, navždy lepenovec. U nás ale platí, kam vítr, tam plášť. Proto také, když by už nezbylo nic jiného, než mi dát za pravdu, ten projevený souhlas alespoň znehodnotit voláním po novém Sládkovi, nebo po české Marianě. Naši spoluobčané tak již byli v uplynulých letech, kdy jsem se odmlčel, zpočátku socdemovci, poté veverkovci, anovci, okamurovci a všechno možné.
Důvěřivost až dětinská, ač jinak téměř každý občan České republiky ví i z dávné minulosti, že média lžou na objednávku momentálně vládnoucí garnitury.
V Paříži i tady u nás jsme se mnohokrát zasmáli s Jean-Marie tomu, jak ubohá je vládnoucí garnitura, jak omezenou má fantazii a především jak jednotliví „národní“ politici jsou řízeni z jednoho centra a dostávají jednotnou brožuru s pokyny, jak pomlouvat vlastenecké politiky.
Předseda Front National byl pomlouván a ostouzen nejhrubším způsobem. Mimo jiné byl obviňován z proplácení falešných faktur a tunelování Front National. Nepřipomínají vám tyto pomluvy něco? Jistě to samé, co bylo použito proti mně. Jean-Marie měl však tu výhodu, že se tím jeho příznivci nenechali ani v nejmenší zviklat. Přestože Francouzi nemají takové zkušenosti jako my s mediálními kampaněmi ostouzejícími opozici, neuvěřili a prostě na tyto pomluvy nebrali ohled a v nejbližších prezidentských volbách mu dali ještě více hlasů.
Oproti tomu, zkušená veřejnost v České republice znovu a znovu uvěří pomluvám z médií, které vždy pošpiní a již nikdy neřeknou, jak celá kauza vlastně dopadla a zda se prokázala vina nebo nevina. A nejen to, že uvěří čemukoliv, ještě si takové pomluvy pamatují celý život. Sice mnozí spoluobčané nevědí, co měli včera ke snídani, ale to, co se odehrálo před čtvrtstoletím, tomu věří, jakoby to viděli na vlastní oči dnes ráno. Ač mnozí žádnou osobní zkušenost nemají, jsou ochotni přísahat, že na vlastní kůži zažili to, co přitom znají pouze z televizního zpravodajství.
Tato důvěřivost vede mimo jiné k tomu, že se mnoho našich spoluobčanů pravidelně přelévá k novým a novým politickým subjektům. A nejenom občané, ale sami politici, pro které se již vžil standardní název politický turista. A že jich je v dnešním parlamentu požehnaně. Málokterý současný ministr, poslanec nebo senátor, je v té politické straně, ve které svoji politickou dráhu začínal.
Naprosto nekritický obdiv ke všemu, co je cizí. Pohrdání vlastním národem, vlastními spoluobčany a zbožňování všeho importovaného.
Ema Destinnová byla světově proslulou operní pěvkyní. Po koncertech v New Yorku muži odění tehdy ve fracích a s cylindry na hlavách vypřahali koně z jejího kočáru, aby se do něj mohli zapřáhnout sami. Neprozřetelně se vrátila do tehdy sice Rakouska-Uherska, ale do Prahy. Tady byla hned umlčena, pomlouvána, a jelikož kvůli tehdejší situaci jí nebylo povoleno znovu vycestovat, umírala zapomenuta na českém venkově. Zbytečně zmařený talent jen pro malost spoluobčanů. Takový je postoj k vlastním spoluobčanům, kteří dokázali vyniknout.
Hlavně aby někdo z domácích příliš nevyrostl, závist se o to ovšem stará dosti účinně. Proto je také zapotřebí zvát cizí a jim svěřovat vládu nad našimi osudy.
Úplně aktuálními příklady jsou dovozy od našeho bratrského národa, se kterým jsme dříve žili dokonce v jedné republice. Nemáme svoje lidi dostatečně zkušené a vzdělané, kterým bychom mohli svěřit ministerská křesla a proto si musíme najít někoho zvenčí, údajně vynikajícího, ale především bohatého, protože když je bohatý on, tak se jistě o nás postará.
Nemáme žádného vlastního občana, který by se mohl postavit do čela našeho hlavního města. Proto tam musíme dosadit někoho, kdo je občanem České republiky dva týdny i s cestou.
Předpokládám, že se mi nikdo nediví, když si povzdechnu, „a s tím mám vítězit?“
Chtěl bych však i po tomto rozboru naší národní povahy anebo právě proto říci, že udělám vše co je v mých silách, abych splnil svoje sliby a dovedl vlastenecké síly k vítězství nad staronovou politickou garniturou, která vede náš národ do záhuby v zájmu svých sobeckých, kořistnických cílů.
