Nejdůležitější problémy spočívají totiž v samotné charakteristice současnosti, jejích nejistot a především stále větší propasti mezi vládnoucími klany a zbytkem populace.
Nejprve drobné přirovnání s rozhodováním na úrovni základní buňky společnosti, kterou předpokládám je i na počátku třetího tisíciletí klasická rodina. Abychom zůstali v českých luzích a hájích představme si rodinu, která se domluví na výletu do Prachovských skal. Rozhodnutí bylo přijato v rodinném referendu, takže část rodiny by raději někam jinam, nebo vůbec na výlet nejela. Jelikož ale nedokázala rozhodnutí zvrátit uchýlí se její jednotliví členové k sabotování výsledku referenda. Poslouží prarodiče, zdržování při odjezdu, neustálé výmluvy na nutnost zastavit tam i onde. Pokud by v rodině fungovaly stejné mechanismy jako v Evropské unii, tak by se nikdy nikam na výlet rodina nevypravila.
Stejná situace jako na úrovni rodiny panuje v současnosti i na úrovni jednotlivých národních států tvořících Evropskou unii.
V každém státě se najde dostatek hlasitých zastánců referenda, tedy přímé demokracie. Někteří politici si na této otázce budují celoživotní zajištění, jiní mění názory podle toho, jak se mění názory většiny. V podstatě ale můžeme konstatovat, že podpora referenda převládá. Nejde však jen o to referendum uzákonit, a rozhodně nejde o to dohadovat se kolik podpisů je třeba k vyhlášení referenda a o jakých otázkách mohou občané sami rozhodovat. V tomto případě by si měli současní bojovníci za referendum vzít příklad z návrhu poslanců SPR-RSČ v polovině devadesátých let minulého století. Ten předpokládal, že podpisů je třeba naprosté minimum a že nelze nijak podstatně omezovat rozhodování občanů, kteří mají právo se vyjadřovat ke všem problémům.
Od počátku tohoto století žádný takový komplexní návrh již předložen nebyl. Žádný však dostatečně neupravil vymahatelnost výsledku referenda, tedy zajištění jeho realizace. Pokud bychom my chtěli rozhodovat o vystoupení z Evropské unie dostali bychom se nyní do ještě svízelnější situace, než ve které je Velká Británie.
Není zajištěna vymahatelnost výsledku referenda, a to nejen nedostatečnou právní úpravou, ale především podivně zvrácenou polarizací společnosti. Polarizací, které je naprosto nevyvážená. Když použijeme zcela formální a nepříliš přesné rozdělení společnosti a politického spektra na levicovou a pravicovou část, potom ta levá část má jednoznačnou převahu. Do levé části můžeme zahrnout nejen levicově smýšlející, ale i bez jakéhokoliv názoru lavírující osoby hledající co největší prospěch na úkor ostatních, včetně těch, kdo podporují budování utopické multikulturní společnosti a vítají okupaci země. Na pravé straně jsou bezesporu lidé, kteří spoléhají sami na sebe, upřednostňují svobodu před sociální výpomocí a jsou vlastenci. Takto můžeme zhruba rozdělit jenom samotné občany, protože co se týká politických stran, poslanců a senátorů, tam nelze hovořit o nějaké politickém názoru a programu. Ti všichni totiž jenom sledují svoje sobecké cíle spočívající v napojení na státní rozpočet. Názory a program upravují soustavně podle změn názorů a nálad občanů, potenciálních voličů. U všech parlamentních a většiny neparlamentních stran je podstatou činnosti jenom získat osobní výhody a vysoké finanční zajištění, nic jiného.
Jestliže levicová vláda s charakteristikou uvedenou v předchozím odstavci, jakkoliv rozhodne, pravicová část populace se rozhodnutí podřídí. Respektuje princip většinového rozhodování. V opačné situaci se projevuje asymetrie současného polarizovaného vědomí společnosti. Jakékoliv rozhodnutí pravicové vlády je napadáno všemi možnými prostředky tak, aby bylo znemožněno rozhodnutí realizovat.
Stejná situace by nastala v případě výsledku referenda o vystoupení z Evropské unie. Pokud by občané rozhodli o setrvání, bylo by toto rozhodnutí přijato v naprosté klidu. Pokud by však občané rozhodli o vystoupení, levá část společnosti by se demonstracemi, protesty všeho druhu, žalobami realizaci výsledku sabotovala.
Ovšem nejde jenom o referendum o vystoupení z Evropské unie. Je obrovské množství problémů o jejichž řešení by měli rozhodovat sami občané formou přímé demokracie. Každé takové rozhodnutí by však bylo podobným způsobem sabotováno. Všichni současní halasní propagátoři přímé demokracie, kteří si z tohoto tématu udělali výnosnou živnost tento základní problém vůbec nechápou.
Jestliže tedy prosazujeme skutečně široké možnosti přímé demokracie a rozhodování o co nejširším spektru otázek, musíme zajistit stejně důsledně i vymahatelnost výsledku, jinak je každý zákon o referendu naprosto zbytečným cárem papíru. Jako odstrašující příklad by mělo sloužit podivné ani ano, ani ne, které se nyní odehrává ve Velké Británii.
