a/  je nepopiratelné, že s postupem času ubude objem lidské práce v ekonomice obecně. Bude to však z důvodu objektivního (tj. náběhu průmyslové revoluce 4.0) a nikoliv subjektivního (jako důsledku našeho vystoupení z EU), jak záměrně nesprávně tvrdí někteří lidé u nás;

b/  k další obživě našich obyvatel, kteří definitivně ztratí možnost zaměstnání, bude třeba vyplácet minimální měsíční garantovaný příjem. Ten je zatím uvažován tak, že ho budou do-stávat všichni bez rozdílu, přičemž ti „ˇšťastnější“ budou moci si ještě přivydělat prací. (stát – a tedy my všichni – budeme fakticky dotovat podnikatele při vyplácení jejich zaměstnanců, které zaměstnají i po příchodu průmyslové revoluce 4.0.. Pochopitelně nikoliv za plný plat, neboť jim to bude umožňovat obrovský převis nabídky po pracovních místech nad po-ptávkou po nich;

c/  Minimální garantovaný měsíční příjem je v různých zemích kalkulován v různé výši, a to podle jejich ekonomických možností. V případě ČR by činil podle výpočtů ekonomů za současných podmínek cca Kč 6.000,-/osobu/měsíc, což je částka zcela nepostačující, zvláště za situace, kdy by tento minimální příjem byl vyplácen i namísto důchodů seniorům či v nemoci namísto náhrady ušlé mzdy apod.. Na rozdíl od většiny jiných členských zemí EU (či ekonomicky vyspělejších zemí obecně) na zavedení minimálního garantovaného měsíčního příjmu, který by umožňoval našim občanům (důstojné) přežití v současnosti, nemáme.

d/  je zřejmé, že dalšími dovozy migrantů do ČR (při jejich subjektivní, avšak zanedlouho i objektivní nevyužitelnosti na trhu práce) se popsaná situace našich obyvatel bude jen zhoršovat.

e/  další perspektiva se rýsuje ve výrobě náhradních dílů, v některých druzích služeb, v některých zemědělských oborech. To souvisí s přechodem od globalizace na glokalizaci, kdy skončí převážení ovoce a zeleniny, které si můžeme pěstovat doma, přes polovinu světa. Bude tedy zapotřebí podpořit rozvoj družstevnictví u nás, k čemuž vyzývají mezinárodní organizace vč. OSN již od r. 2008 (např. usnesení EP z července 2013). U nás dosud marně;

f/  v této situaci máme v zásadě tyto 2 možnosti, a to:

A/  vyčkávat do doby, dokud od nás neodejdou zahraniční investoři v důsledku převedení výroby na robotizovanou formu u nich doma, a pak být jako stát postaveni do situace, kdy nebudeme mít rezervy na vyplácení ani té aktuálně kalkulované možné výše mini-mální měsíční garantované odměny nebo

B/   snažit se celou záležitost co nejdříve (ačkoliv i tak se zpožděním) řešit.

K takovému řešení nemůžeme ale přistoupit jako člen EU. Nebude nám to umožně-no, byla nám totiž předurčena úloha kolonie. To je i jeden z důvodů, proč ANS pova-žuje za nezbytné vystoupit z EU.

g/ je třeba počítat s tím, že:

•             někteří tuzemští výrobci finančně nezvládnou investice do robotizace výroby, pokud si v průběhu dosavadní činnosti nevytvářeli rezervy v potřebné výši. Buď necháme pad-nout další továrny u nás, což naše problémy jen dále prohloubí, nebo bude nezbytná po-moc našeho státu s jejich financováním (jak dále uvedeno);

•             v dalších případech bude třeba obnovit některé v minulosti nesmyslně potlačené výroby či navázat na výroby, které zde přes svým odchodem přerušili zahraniční investoři, a to s ohledem na nutnost změnit strukturu průmyslové výrob v ČR a obnovit její širší paletu. Zde bude muset sehrát svoji roli i náš stát, a to

- jak z hlediska zajištění potřebného financování k provedení potřebných strukturálních změn (kdy bude důležité hledat a nalézat i alternativní zdroje financování těchto inves-tic, tj. mimo zdroje západních bank, které nemají výraznější zájem na financování kon-kurence jejich vlastních firem u nás), tak i

- převzetí některých privátních podniků, jejichž majitelé nebudou schopni financovat in-vestice vynucené postupující průmyslovou revolucí 4.0 a bude tak hrozit ztráta nejen zbytku zaměstnanosti v některých lokalitách (regionech), nýbrž i další nárůst nároků na zdroje státního rozpočtu k vyplácení minimálního měsíčního garantovaného příjmu.

Orientace prezidenta republiky M. Zemana na „politiku všech azimut“ je proto velmi prozíravá, byť to mnozí lidé u nás pochopí (a snad i docení) teprve dodatečně.

Jaké jsou tedy naše skutečné možnosti?

A/ nedělat nic a vyčkávat (tak jako obvykle) – a tedy čekat, až nás cizí investoři „vyžerou do mrtě“ a poté opustí (kdy vznikne armáda nezaměstnaných, která se obrátí s žádostí o podporu na náš „vyžraný“ stát), který na jejich podporu (nad postaru kalkulované počty) nebu-de mít prakticky ani korunu a dostane se do těžko řešitelné situace nebo

B/ začít řešit tyto problémy s předstihem (ač se zpožděním oproti skutečné potřebě). To však znamená vystoupit z EU, a to co nejdříve. A začít pracovat na sebe.

A ještě čtyři poznámky na závěr:

•             Takové řešení bude mít zcela určitě své náklady. Oproti úsporám a ziskům docílitelným naším odchodem z EU však výrazně nižší;

•             průmyslová revoluce nemá alternativu a přijde i k nám. Ať budeme ještě členy EU (tím hůře pro nás) nebo i když ještě předtím vystoupíme.

•             dojde tak k zásadním změnám ve struktuře průmyslové výroby u nás, ve struktuře našich odběratelů. Těžko budeme dodávat subdodávky či montovat pro někoho výrobky byť s lacinou pracovní silou, když si to každý investor bude schopen zajistit doma po-mocí robotů, a to laciněji. K odchodu většiny stávajících zahraničních investorů z ČR dojde tak v každém případě;

•             dojde nutně i k zásadní diverzifikaci našich odběratelů. Zčásti vynucené okolnostmi na straně těch stávajících, zčásti pak s ohledem na změny mezinárodní politické a ekonomické situace.

Zanechme tedy lží a matení lidí a pojďme se postavit k řešení této zásadní otázky. My všichni, neboť nás všech se to bude v té či oné formě dotýkat.

Jaroslav Tichý a Vladimíra Vítová www.aliancens.cz