Vzhledem k tomu, že z naší země plynou do Německa každý rok stovky miliard Kč, vzhledem k tomu, že jsme de facto kolonií Německa a vzhledem k tomu, že naše průměrné platy jsou díky tomu 4x menší než v Německu, skutečně nevidíme ani jediný důvod, proč odmítat požadovat po Německu naše oprávněné nároky na úhradu válečných reparací. Nota bene, když je po Německu do posledního haléře – obrazně řečeno – požadují všechny ostatní země, včetně USA. Mimochodem Velké Británii jsme za válku museli zaplatit také do posledního haléře její pomoc naší zemi – a to si Velká Británie vyúčtovala naprosto vše, včetně tkaniček do bot.
O reparacích je nutné mluvit. V souvislosti s tím i o mezinárodním právu, zejména o zásadě, že agresor je povinen zaplatit oběti agrese škody, které jí agresí vznikly.. Tento princip mezinárodního práva platí v plném rozsahu pro všechny státy. Nemůže se mu vyhnout ani Německo. Tento princip byl konkretizován v závěrech Krymské a Postupimské konference spojenců a zvláště pak v Pařížské reparační dohodě, jejímž signatářem bylo i Československo. A mimořádně důležité také je, že Československo nemuselo hodnotu konfiskovaného majetku německému obyvatelstvu odečítat ze svého reparačního účtu.
________________________________________________________________
Jako účastník protiněmecké koalice a v souladu se závěry Postupimské dohody se Československo v r. 1945 podílelo na uzavření Pařížské dohody o reparacích od Německa a o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata. V československé Sbírce zákonů byla tato dohoda publikována pod číslem 150/1947 Sb. Výše československých reparačních nároků činila částku převyšující 300 mld. Kč, vyjádřeno v dobové měně. ČSR bylo ze strany Německa vyplaceno 230,1 mil. Kč. (podle MZV). Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami tedy činily v r. 1945 částku převyšující tehdejších 300 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938) (podle JUDr. R. Krále, experta na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9. 11. 1993).
Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů. Úřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 – tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento. Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004, prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR.)
„V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř Willi Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa.
Že naše reparační nároky vůči Německu stále platí, potvrdil prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., v článku Minulost je třeba uzavřít skutečnou tečkou. Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček, DrSc.: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Právo, 1. 10. 2004)
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme.
V Praze dne 14. 8. 2017
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně ANS, kraj Vysočina
Ing. Jaroslav Tichý, 1. místopředseda ANS, Plzeňský kraj
Ing. Josef Kopa, místopředseda ANS, Olomoucký kraj
Ing. Marie Paukejová, místopředsedkyně ANS, Jihočeský kraj
Miroslav Starý, místopředseda ANS, Liberecký kraj
Ing. Michal Klusáček, předseda České strany národně sociální, Hl.m. Praha
Ing. Karel Janko, předseda České strany národně socialistické, Střední Čechy
