Michael Žantovský, tehdejší velvyslanec v USA na toto téma napsal: „Ještě v červenci 1992 většina lidí očekávala, že referendum bude. Pak se ale ukázalo, že se do něj vítězům voleb nechce, nechtěli, aby se jim do rozhodování pletli občané.“
„Druhá polovina 90. let byla pro Slovenskou republiku cestou, která ji přivedla skoro k totálnímu krachu, bankrotu bank, 20procentní nezaměstnanosti, divoké privatizaci. Důsledky pro politickou kulturu byly vážné a hluboké. A vytvořilo to precedens, že politik může rozhodovat i o věcech, na které od občanů mandát nedostal,“ sdělila veřejně bývala premiérka Slovenské republiky Iveta Radičová.
Československo vzniklo na konci první světové války a v zájmu velmocí. V 90. letech ale občané byli poprvé v situaci, kdy existovala možnost založit stát znovu a na nových principech. Kdyby tehdy bylo referendum, nebylo by o rozdělení Československa, nýbrž o jeho novém založení.
Ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., byl sice přijat v srpnu 1991, ale problémem byl Čl. 7 "Zákon Federálního shromáždění stanoví způsob provádění referenda." Ten byl také přijat zákon č. 490/1991 Sb., ale měl účinnost až od prosince 1991 a tudíž nemohly být splněny žádné lhůty - neb 1.1.1993 už Československo neexistovalo. Udělali to tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Došlo k obejití povinnosti uspořádat referendum. Právní řád zakotvoval tuto povinnost pouze v případě, že by chtěla vystoupit jednostranně ze svazku pouze jedna ze dvou částí federace. Zákonodárce ale nepočítal s možností, že by o ukončení svazku měly zájem obě části, dvoustranný dobrovolný rozchod, pro což podle tehdejší úpravy a jejího výkladu schválení referendem potřeba nebylo.
Rozpad státu tedy byl legální v tom smyslu, že vše proběhlo v souladu s platnými normami, ale k rozdělení došlo oklikou a o legitimitě nemůže být ani řeč. Legitimní by bylo jedině referendum, protože vlastníky a tvůrci státu tehdy byli jeho občané.
