V mnoha současných analýzách se objevují návrhy na možná řešení evropského uspořádání, včetně vytváření nových soustátí mimo Evropskou unii i v rámci stávajícího uspořádání.
Tato druhá varianta by se dala přirovnat k neformálním koalicím politických stran, které nechtějí ztratit svou suverenitu a autentičnost, ale za účelem prosazení konkrétního cíle stanovují společný postoj a dohodnuté postupy jsou pro signatáře dohod závazné.
Takovým příkladem je bezesporu V4, kdy se Polsko, Maďarsko, Česká republika a Slovensko dohodly, že některé zahraničněpolitické otázky budou řešit společně a jednotný výstup takových dohod se budou snažit prosadit v evropském parlamentu. Myšlenka dobrá, ale praktické provedení naráží na vlivové sféry jednotlivých velmocí, či významných států Evropské unie. A tak se společné zájmy V4 nedaří prosadit. Proto je nutné se zamyslet nad tím, které státy mají k sobě historicky, národnostně, kulturně, nábožensky i politicky blízko a podle toho se pokusit vytvořit soustátí, které by bylo schopno zachovat a rozvíjet státy na základě národnostního principu.
Bezesporu se nabízí otázka obnovení Československa. Pochopitelně by se muselo jednat o jiné uspořádání společných vazeb, než jaké jsme znali v dobách po roce 1918 a 1945. O blízkosti Čechů a Slováků není pochyb, ale nejedná se jen o tyto dva národy. Jedná se i o národní blízkost států z dob zemského uspořádání zemí Koruny české – tedy: Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice, část Uher, Horní a Dolní Rakousko, Štýrsko, Korutany, Tyroly a Kraňsko.
Je však nutné chápat současné hranice států v Evropě a historický územní vývoj. Potom by takové soustátí mohlo vypadat následovně: Československo, Polsko / Slezsko, Rakousko a Maďarsko, plus přidružené státy. Pod společným názvem, např. Středoevropské státy, by mohlo toto soustátí hrát významnou roli a stabilizační prvek v Evropě. (Pojem „přidružené státy“ je v mezinárodním právu terminus technicus.) Odstranilo by se nerovné postavení těchto zemí v současné Evropské unii a hrozba jejího rozpadu a ponechání těchto regionů na pospas imperiálním zájmům velmocí, které by prostřednictví neziskových organizací a nadnárodních korporací usilovaly o suverenitu a národní charakter takto oslabených území.
Nešlo by tedy o tupé rozbití Evropské unie, ale o vytvoření lepších podmínek pro spolupráci evropských států a zbytku světa. K tomu je však nutné vyprodukovat ze středu společností uvedených států politické reprezentace, které by usilovaly o suverenitu a národní zájmy svých zemí a zastávaly by zájmy takovéhoto soustátí. To by mělo být zájmem především občanské společnosti. Každá země, která kdy chtěla vyjít z postavení kolonie, pro to ale musela něco udělat. Minimem jsou partnerské dohody se sousedy. ANS má proto ve svém programu akcentovánu zahraniční politiku na bázi bilaterálních smluv.
Evropská unie, jejíž jsme momentálně součástí, není legitimní organizací sdružující státy dle principu suverenity občana a rovnosti národů - jako například OSN. EU vznikla jako společenství uhlí a oceli. To znamená, že je to od začátku útvar odvozený od potřeb ekonomické moci! EU byla vždy rozšiřována pouze v rámci zájmů této ekonomické moci – tedy nadnárodního kapitálu. Jen a jen TOTO je celý smysl vytváření tzv. nadstátních struktur - tedy tažení proti kompetencím jednotlivých států, protože státy překáží nikým nevolené ekonomické moci nadnárodního kapitálu.
Český stát často upadá pod cizí nadvládu. Ukazuje to celá naše historie. Historické partnerství se Slovenskem bylo východiskem ze začarovaného kruhu. Československá republika byla optimálním útvarem pro zajištění skutečné nezávislosti obou členů tehdejšího státu.
Po roce 1989 se začal hroutit mezinárodní evropský řád, který byl nastolen po 1. a 2. světové válce. Versaillská smlouva - podepsaná v roce 1919 - podle které byla uspořádána Evropa a jejíž text byl vyhlášen ve Sbírce zákonů tehdejší Československé republiky, padla rozpadem Jugoslávie a rozdělením Československa. Jaltská konference, na které byla v roce 1945 přijata Deklarace o svobodné Evropě, padla rozpadem SSSR a sjednocením Německa. Systém Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975 a dále) - o geopolitickém rozdělení Evropy na západní a východní blok – padl tím, že autonomní oblast Kosovo byla některými světovými mocnostmi uznána jako stát. To znamená, že v Evropě již neplatí žádný akt mezinárodního práva, ale pouze právo silnějšího.
Avšak na mezinárodním ekonomickém Petrohradském fóru (červen 2019), kde bylo 17 tisíc zástupců ze 75 zemí celého světa (ovšem představitelé ČR ho zcela nelogicky ignorovali) byl avizován odstup od liberalismu a parazitického kapitalismu a bylo akcentováno „vytváření programu stabilního rozvoje“. Dále bylo všemi konstatováno, že ve světě se nyní vytváří zásadně nová realita: podpora potenciálů národních ekonomik. Mimochodem k tomu samému závěru došli také odborníci světoznámého think thanku Římský klub!
Stát je systém strukturního řízení pro blaho jeho vlastních obyvatel. Avšak to musí být na všech pozicích – na všech strukturních jednotkách – lidé, praktikující ve své práci skutečnou ochranu národních zájmů. Stát je systém pro přežití národa bez ztráty jeho kulturní identity, ale především je to systém, který umožňuje rozvoj – tedy aby si každý člověk mohl plně osvojit svůj potenciál a realizovat schopnosti, kterými může přinést prospěch celé společnosti – nejen nadnárodním korporacím. To v současné době parazitického kapitalismu, kdy je stát de facto ve vlastnictví nadnárodních korporací a rozvoj státní ekonomiky a formování politiky je řešeno pouze finančním systémem, však možné není. Jestliže mají nadnárodní korporace miliardové zisky, tak to znamená jen jediné – že jde o parazity. Zisky mají totiž zůstávat ve výrobě, státu a lidem, kteří vše vyprodukovali – a ne na kontech nadnárodních korporací!
Je nezbytné zachovat si vlastní stát a podílet se na jeho řízení prostřednictvím osobní činnosti každého z nás a formovat tak masové statistiky chování. Každý z nás se touto osobní činností – v současné době alespoň šířením informací - může efektivně podílet na vytváření nového systému řízení, který postupně povede k tomu, že v našem státě bude normální život.
Aliance národních sil předkládá tuto vizi nejvhodnějšího ukotvení České republiky v současné mezinárodně politické situaci.
Poznámka:
Země Koruny české někdy zvané České království a přidružené země nebo zjednodušeně jen České království, je název historického státního útvaru, který byl tvořen svazkem zemí pod svrchovaností českého krále. Jádro tvořily korunní české země, tj. České království, Moravské markrabství, Opavské knížectví a jednotlivá slezská knížectví, která ovšem byla s královstvím spojena jiným způsobem. Po většinu doby existence tohoto státního útvaru jeho součástí byla také celá Lužice. Korunu českou právně ustanovil Karel IV. svými bulami ze dne 7. dubna 1348. Pojem „Koruna“ představoval princip, srovnatelný s dnešní instituci státu.
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., a JUDr. Karel Hais, ALIANCE NÁRODNÍCH SIL
