Při ústupových manévrech před odporem Asociace měst a obcí, ministerstva pro místní rozvoj, zkrátka kdekoho, došlo MPSV už tak daleko, že opustilo myšlenku vnutit všem městům a vesnicím povinnost postarat se o své sociálně postižené. Vzít na sebe břemeno takové odpovědnosti nechává na dobrovolnosti. Když se některá radnice rozhodne, že s tím nechce nic mít, zastoupí ji tak zvaný Státní fond sociálního bydlení. Podle návrhů MPSV zachrání situaci tam, kde se k tomu nebude mít obec, osvědčené neziskovky. Ty neziskovky, které nám už tak vytahují z kapsy každoročně miliardy. MPSV chce zkrátka i nadále vodit příjemce sociální pomoci za ručičku. Bude o ně pečovat houf sluníčkářských aktivistů. Ti jim obstarají byt, zajistí sociální příspěvek na zaplacení nájmu… pochopitelně z našich kapes… možná jim i utřou nos. Tam, kde vhodné byty nebudou, postaví se nové … vždyť na to máme. Opečovávaný příjemce naší solidarity ani nepohne malíčkem.
Mám jinou představu, než všeobjímající péči obcí anebo neziskovek - klient si sám shání byt na volném trhu s nájemným bydlením. Zabijí se dvě mouchy jednou ranou – obstarání bytu a vedení jeho uživatele k samostatnosti.
Naprosto zásadní podmínkou je zrušení tak zvaného doplatku na bydlení. Ze zákona musí být odstraněn i jakýkoliv pokus zakamuflovat tento tunel do státního rozpočtu jiným označením, například jako „příspěvek na ubytovny“. Zůstane jenom státní sociální příspěvek ve výši místně obvyklého nájemného. Tím se eliminuje byznys s chudobou. Ubytovnám v rukách vydřiduchů musí zazvonit umíráček. Zrušit je třeba také institut zvláštního příjemce. Tedy praxi, kdy peníze na nájemné neprojde rukama uživateli bytu, ale dostane je rovnou nájemce. Uživatel potom vnímá ubytování tak, že ho má zadarmo. Podle toho se v moha případech k bytu chová.
Státní sociální příspěvek na bydlení je vůbec třeba využít také jako nástroj sociální rehabilitace a integrace; především u sociálně vyloučených. Nevyhnutelné je jejich rozptýlení, aby nevznikala ghetta – to může ohlídat výhradně obec. Je to v jejím výsostném zájmu.
Státní sociální příspěvek by měl být také nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti. Měl by být poskytován přednostně tam, kde je práce. Říká se tomu motivace k mobilitě pracovní síly, respektive migrace v rámci pracovního trhu.
Mé úvahy se – to musím podtrhnout – netýkají seniorů, zdravotně postižených, matek samoživitelek, mladých lidí, kterým je třeba pomoct při vstupu do profesního i osobního života. Tam je naše solidarita samozřejmá a bezpodmínečná. Mé úvahy se týkají zdravého jedince v produktivním věku, který raději, než z práce, žije ze sociálních dávek – parazituje na společenské solidaritě. U něj je nutné podmínit vyplácení státního sociálního příspěvku na bydlení ochotou přijmout zaměstnání, veřejně prospěšnou práci, anebo veřejnou službu. Dokážu si přestavit regresivní vyplácení státního sociálního příspěvku na bydlení – nepracuješ tři měsíce a odmítáš zaměstnání? Dostaneš na nájem o 15 procent méně. Za další tři měsíce si to zopakujeme. To už nebudeš mít ani na garsonku… dostaneš ještě šanci v ubytovně a potom už zbývá jenom azylový dům … Do konceptu sociálního bydlení je zkrátka třeba zapracovat princip zásluhovosti.
Všechny verze zákonů o sociálním bydlení, které MPSV předložilo, počítají s poměrně rozsáhlou výstavbou nových sociálních bytů. Proč, když je na trhu s komerčním nájemným volných bytů dost? Já bych doporučoval stavět nové jenom ve výjimečných případech. Jestli chce stát za každou cenu vyjít vstříc stavařské lobby, potom ať nám postaví třeba národní fotbalový stadion, nebo jiný nesmysl.
To je jenom pár podnětů k diskusi o zákonu, na který se už tak dlouho čeká a kvůli kterému neziskovky v blahém očekávání dokonce pořádají nátlakové akce jejich aktivistů, jako například nocování ve spacáku před Úřadem vlády . Myslím, že jim Vánoce nepřichystáme. Tolik hlasů v Poslanecké sněmovně zase sociální demokracie nemá.
Zdeněk Soukup /ANO/, poslanec, člen Výboru pro sociální politiku
