Poslanecká sněmovna bude ve 2. čtení projednávat novelu zákona o rozšíření pravomocí pro veřejného ochránce práv. Já patřím mezi ty, kteří jsou z principiálních důvodů proti. Mám na mysli navrhovanou možnost ombudsmana obracet se na Ústavní soud se žádostí zrušit domněle sporný zákon a možnost podávat veřejné žaloby kvůli domnělé diskriminaci. Takové pravomoci jsou projevem individuálního postoje. Nemohou nahradit standardní justiční systém.
Možnost obracet se přímo na ústavní soud zavedlo při přechodu k demokracii pro ombudsmany jenom několik postkomunistických zemí. Z vyspělých parlamentních demokracií má tuto pravomoc ombudsman ve Francii a v Portugalsku. Nemá ji třeba ombudsman v kolébce demokracie ve Velké Británii ani ombudsman ve Švédsku, kde tento institut v roce 1802 vznikl. V posledně jmenovaných i ve většině dalších vyspělých zemí se ombudsman opírá o sílu své přirozené autority. A tak si myslím, že by to mělo být i u nás.
A ještě ke druhé navrhované pravomoci - k možnosti podávat za poškozené antidiskriminační žaloby. To je rarita, kterou zavedli, snad jenom na Slovensku. Proč dublovat práci policie a státního zastupitelství?
Posilování pravomocí veřejného ochránce práv pokládám za další pokus zavádět do našeho justičního systému nestandardní, nekontrolovatelné mechanismy, které posilují jakousi nikým nezvolenou individuální vůli. Když se opět podíváme do zemí, které si někdy bereme z pohledu ochrany lidských práv za vzor, vidíme, že například v SRN, která si musela projít bolestným a nakonec velmi úspěšným procesem denacifikace, zavedli institut ombudsmanů až docela nedávno. Jsou to ombudsmani oboroví, kteří shromažďují poznatky o porušování spotřebitelských anebo klientských práv. Své poznatky předávají úřadům, které je zřídily. Tak existují třeba ombudsmani pro pošty, železnice a podobně. V Itálii zřizují ombudsmany regionální úřady státní správy a samosprávy … Opět jenom pro své účely.
Zajímavé je také srovnání celého našeho konceptu ochrany lidských práv s praxí v jiných zemích. Jenom velké země, jako například Francie, Anglie a Německo mají zřízen institut veřejného ochránce práv /s menšími pravomocemi/ a vedle toho vládní úřad v čele se „slabším“ ministrem. Středně velké a menší země mají buď jedno, anebo druhé. Česká republika má silného ministra a vedle toho silného ombudsmana, kterému by měly připadnout další pravomoci. Ptám se proč?
Připravil jsem a do systému načetl pozměňovací návrh, kterým eliminuji sporné pravomoci, tedy oprávnění ombudsmana podávat návrhy k Ústavnímu soudu a podávat antidiskriminační žaloby...
Dál ve svém pozměňovacím návrhu doporučuji také vypustit ze stávajícího zákona oprávnění ochránce práv vůči zaměstnavatelům a dalším soukromým osobám. Institut ombudsmana byl totiž podle mého názoru zřízen na ochranu jedince či skupiny před úřady a veřejnými institucemi.
Ústavně právní výbor zahrnul většinu mých tezí z pozměňovacího návrhu do svého doporučujícího usnesení. V jednom případě navrhl výbor kompromisní variantu. Dává veřejnému ochránci práv možnost navrhovat zrušení údajně neústavních zákonů po projednání v petičním výboru PS. To je poměrně přijatelný kompromis.
PhDr. Zdeněk Soukup, poslanec
