Hlavní řečníci byli tři – bývalá francouzská ministryně pro Evropu, dnes předsedkyně zahraničního výboru francouzského parlamentu, Élisabeth Guigou, bývalý britský ministr financí z éry Margaret Thatcher Nigel Lawson a já.
Chtělo by se mi psát o kráse tohoto koutu jižní Francie, o konferenci v krásném hotelu 100 metrů od kasina v Monte Carlu, o večeři pro řečníky na luxusní jachtě, o garden party nad mořem i o fungujícím turistickém prostředí (přes všechny bruselské regulace), ale téma současnosti je jiné: evropské problémy, britské referendum, arogance bruselské vrchnosti (slovo věrchuška by ale bylo lepší), beznaděj britských politiků, nenávist většiny evropských novinářů, atd.
Zděsil mne sobotní rozhovor s britským ministrem spravedlnosti Govem, kandidujícím na předsedu Konzervativní strany, v němž říká: tuto pozici jsem nikdy nechtěl, nemám na ni ani grandeur (snad velikost), ani charisma, ale nemohu se nepokusit! Takto se na post předsedy vlády mocné (kdysi) a hrdé (snad i dnes) Británie nedá. Na stálé otázky, co bude s Británií po odchodu z EU, odpovědět neumí. Přitom by stačila lakonická odpověď Nigela Lawsona v Monte Carlu: „Alternativou k členství v EU je nebýt členem EU“.
Já na konferenci říkal, že musí vzniknout alternativní organizace, společenství, unie, ale že musí vzniknout zdola, ne shora, že se musíme přesunout od mentality elit k mentalitě normálních lidí (common people). Ale že to vyžaduje revoluci, doufejme, že sametovou. Udržel jsem se a ve Francii neřekl, že bych nechtěl tu jejich, před více než 200 lety. Ta Evropu nenastartovala správným směrem.
Madam Guigou (věčná členka francouzských vlád už od Mitteranda) říkala, že i ona chce jinou Evropu, než je ta dnešní. Ta nová prý musí být schopna řešit „výzvy globalizovaného světa“. Replikoval jsem, že chci stejnou Evropu jako dnes, ale jinou Evropskou unii, která by řešila ty problémy, které dnešní EU napáchala. Moc mi nerozuměla. Byl jsem pro ni málo vděčný za tu úžasnou věc, že jsme – myšleno Česká republika – v EU. Prý zapomínám, že jsme vstupem do EU získali i evropské hodnoty.
To jsem označil za neuvěřitelnou aroganci. Trval jsem na tom, že jsme v Evropě byli vždycky a že „EU není ani majitelem, ani hlídačem evropských hodnot“, i když si to Schulz, Juncker, Tusk a všichni příslušníci lidského druhu zvaného „homo bruxellarum“ asi myslí.
Celá akce byla hodně švýcarská. Důležité bylo vystoupení šéfredaktora týdeníku Weltwoche Rogera Köppela, který v této debatě poznamenal, že „EU je ničitelem evropských hodnot“. Rozdával nám tam poslední číslo Weltwoche s jeho pobrexitovským úvodníkem: „skláním se před Brity, chtěli vrátit svobodu a demokracii. Je to návrat k sobě samým. EU ztroskotala, už je to jen ‚ein Auslaufmodell‘ (model, který se už dál nevyrábí, nebo snad zastaralý model). Bolestné je to zejména pro Němce, pro ně je EU náhražkou „Vaterlandu“, díky EU se mohou prezentovat jako Evropané. A to brexit narušil.“
To jsou slova šéfredaktora. Neméně zajímavé jsou úryvky z dopisů čtenářů: „Brexit znamená svobodu a svoboda není zadarmo. Často se za ni bojovalo“. Nebo jiný: „politika, která považuje svobodu za nejvyšší hodnotu, je jediná, která má smysl“. Německý čtenář z Leimen nečetl můj projev, ale říká totéž: „přišla hodina pravdy. Evropská unie, tento konstrukt ministrů a jejich mužů v pozadí (německy Dunkelmänner) – byrokratů a lobbyistů – musí být rozbořen a znovu vybudován zdola nahoru“. Jiný čtenář píše, že britské referendum byla „vítězstvím demokracie nad byrokracií“.
Ve stejném časopise byl publikován na základě dat Eurostatu (tedy žádná privátní instituce) článek porovnávající ekonomické ukazatele a ekonomickou svobodu. Vím, že je to leckdy nepřesné, ale tendence to ukazuje. Ve velikosti zadlužení státu má Česká republika osmé nejnižší zadlužení z 28 zemí EU. Nejhorší jsou Řecko, Itálie, Portugalsko, Kypr a Belgie.
V míře nezaměstnanosti jsme první. Hned za námi Německo a Malta. Nejhorší jsou Řecko, Španělsko a Chorvatsko (Slovensko je 7. nejhorší, hned za ním je Francie!).
Podmínka Maastrichtské smlouvy, že v roce nesmí být deficit státního rozpočtu vyšší než 3 % byla v celé EU v letech 1999-2015 porušena celkem 165krát. Porušilo ji 17x Řecko (každý rok), 15x Portugalsko, 12x Francie, 11x Velká Británie (ČR čtyřikrát).
Zajímavá je i míra ekonomické svobody ze 178 zemí světa. První je Hongkong, druhý Singapur, čtvrté Švýcarsko. Česká republika na místě 21 (Německo 17). Pro zajímavost Rakousko 28, Polsko 39, Slovensko 56, Francie 75, Itálie 86, Řecko 138.
Nevidím důvod jásat, ale měli bychom tato čísla také znát. Tentokráte jsem nepsal žádné zápisky z cest, i když by si to jižní Francie zasloužila. Pozoruhodné je to, jak – na první (a krátký) pohled – jižní Francie funguje, ač je až 75. na žebříčku ekonomické svobody. Že by to bylo tím, že Francouzi žádnou regulaci neberou moc vážně? Nebo tolik pomáhá to krásné počasí a moře? Nevím, ekonom ve mně musí říkat, že to na přírodních podmínkách nemůže stát. Asi to ale chce delší pobyt.
