velmi si vážím Vašeho pozvání zde vystoupit. Říkám to i s vědomím toho, že je mé dnešní vystoupení na této svatováclavské pouti v mé prezidentské funkci posledním.
Pro všechny předchozí projevy zde, ve Staré Boleslavi, mi bylo inspirací, že jde o svátek, který má rozměr nejen církevní, ale i občanský, rozměr nejen historický, ale i současný a význam nejen pro každého jednoho z nás, ale i pro stát jako celek. Tyto polohy od sebe nelze oddělit, pokud chceme porozumět sami sobě, svým kořenům, své současnosti.
Zřejmě největší ohlas mělo mé vystoupení loňské, v němž jsem se zastával obrany „stále rychleji se rozpadajícího hodnotového systému, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili“.
V tom se za uplynulý rok nic podstatného nezměnilo. Stále jsme svědky každodenních útoků „pokrokářů“ všeho druhu na dlouhou dobu utvářené (a osvědčené) společenské hodnoty a ctnosti. Toto tradiční hodnotové schéma se rozkládá. Sílí snahy o úplné odpoutání se od hodnotového řádu, který vytvořil Evropu, jak ji známe dnes a dal lidem žijícím v evropských zemích pevné zakotvení jejich životů. Evropa se kvůli tomu propadá stále hlouběji do ekonomické, politické a společenské krize způsobené chybným a navíc neskromným a nepokorným sociálně-inženýrským integračním experimentem. Dále zesilují tendence k regulacím a řízení našich životů ve všech možných i nemožných směrech a k oslabování lidské vůle a zodpovědnosti.
Omezování občanských práv a svobod svým rozsahem přerůstá do útoku na samu podstatu demokratického zřízení. Není to jen důsledkem málo prozíravé politiky multikulturalismu a málo domýšleného otevírání hranic pro příliv emigrantů z celého světa. Je to v první řadě projevem naší vlastní slabosti, našeho nedoceňování kořenů, hodnot a tradic, na nichž naše evropská civilizace vyrostla. Ty jsme měli za úkol opatrovat a předat generacím dalším. Právě v tom, v dnešní ideové a občanské apatii, v modernistickém či spíše postmodernistickém a postdemokratickém přitakávání všemožným výstřelkům a radikálním politickým proudům vidím hlavní příčiny současného nedobrého stavu Evropy a v jejím rámci také našeho státu.
Je povinností nás všech, kterým tyto věci nejsou lhostejné – a tak to jistě cítí i církve, zvláště pak církev největší, katolická – abychom těmto tendencím nebránili pouze mlčky či jen uvnitř svých společenství, ale abychom daleko hlasitěji a silněji než dosud vystupovali na obranu našich společných tradic a duchovního a mravního rozměru naší národní existence. Je to v zájmu vnitřní jednoty našeho národa, našeho státu a jeho prosperity.
V příštím roce si budeme připomínat 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Dá nám to příležitost uvědomit si i to, že se na našem území vliv Západu a vliv Východu vždy organicky propojoval a že z těchto dvou prvků vyrůstalo osobité vnímání naší identity. Právě to patří k našim tradicím a v různých aktuálních politických módách bychom na tento aspekt naší státnosti neměli zapomínat.
Měli bychom být vždycky sví. Měli bychom vědět, co chceme, co je pro nás dobré, co odpovídá našim životním národním zájmům. Jen tak se nestaneme korouhvičkou zmítanou zájmy jiných. I tuto národní a státní důstojnost bychom si měli uvědomovat, připomínat, bránit ji – jak navenek, tak v sobě.
V tom spočívá – podle mého přesvědčení – hlavní odkaz dnešního svátku české státnosti, kvůli kterému jsme se ve Staré Boleslavi sešli. Jsem rád, že zde mohu být přítomen – s Vámi se všemi, kteří jste přišli až sem a prostřednictvím rozhlasu a televize i s naší veřejností.
Děkuji Vám za pozornost, kterou jste této mé úvaze věnovali.
Václav Klaus, Stará Boleslav, 28. září 2012
