dovolte, abych Vás přivítal v historickém Španělském sále Pražského hradu na Vašem dnešním setkání, kterému jsem poskytl svou záštitu. Jsem rád, že zde mohu přivítat zahraniční hosty, kteří sem k nám přijeli, aby se spolu s odborníky z České republiky zabývali energetickou politiku a rozsáhlými změnami, které v současnosti probíhají v plynárenství a v evropské plynárenské infrastruktuře. Dovolte mi, abych promluvil jako neodborník na problematiku plynárenství.

Energetika je tématem diskutovaným, v mnohém i módním. Je i tématem často zneužívaným – politiky, byznysem i nejrůznějšími zájmovými skupinami a organizacemi. Je odvětvím, v němž se více než kdekoli jinde mísí rovina odborná, politická, zahraničně-politická, ale i navýsost ideologická. Vlády mají tendenci považovat energetické suroviny za „suroviny strategické“ a za klíčový faktor energetické bezpečnosti svých zemí, a proto se toky energií a jejich ceny neřídí jen ekonomickými hledisky. To je samozřejmě veliká chyba.

Je smutnou zkušeností, že je energetika jednou z nejvíce regulovaných oblastí hospodářského života. Je to odvětví, ve kterém se možná více než kde jinde politikům zdá, že je v něm role státu nezastupitelná, že tento sektor ekonomiky nelze ponechat trhu a že je nutné podřídit ho právě jim – moudrým politikům.

Omyly tohoto typu se neobjevují poprvé. Zkušenosti z jiných oblastí a z jiných historických okamžiků zejména nám, kteří jsme prožili komunismus, napovídají, že snaha nahradit, opravovat, vylepšovat trh vždy vedla k mnohem horším výsledkům než respektování neosobních sil trhu. Díky regulacím, intervencím státu, existenci státních monopolů a regulovaných cen se ekonomikou šíří falešné cenové signály, ekonomické subjekty činí mylná či neoptimální rozhodnutí, a je tak snižována efektivnost nejen energetického trhu, ale i celého hospodářství.

Ačkoliv se zdá, že v posledních dvou dekádách došlo v oblasti energetiky a dalších síťových odvětví k výraznému deregulačnímu posunu, neměli bychom se s dnešním stavem smiřovat. Odstraňování starých regulací, bariér a zásahů je v Evropské unii nahrazováno vznikem regulací nových – sice méně viditelných a méně přímých, ale v konečném důsledku horších, způsobujících často ještě větší distorze a náklady než v minulosti. Ty evropskou ekonomiku evidentně brzdí.

Patří k nim nejrůznější dotace, subvence, legislativní nařízení, boj s neexistujícím globálním oteplováním, velmi sporný systém přidělování emisních povolenek (který se skutečnými tržními mechanismy nemá nic společného a je pouhou falešnou hrou na trh), ale i kvóty na výrobu energie z obnovitelných zdrojů a ideologicky motivovaný tlak na útlum jaderné energie. Musím k tomu přiřadit i  zcela nesmyslný mýtus o rychlém vyčerpávání tradičních energetických zdrojů, ambice zajistit tzv. energetickou bezpečnost prostřednictvím maximální soběstačnosti, úsilí o „udržitelný“ a „bezpečný“ energetický mix, který je ve skutečnosti zcela iracionální a nesmírně nákladný a který má i konkrétní a změřitelný odraz v cenách energií pro konečné spotřebitele. Tomu všemu je třeba se intenzivně bránit.

Platí a bude platit, že energetické potřeby moderní společnosti budou stoupat. Technický pokrok v oblasti energetiky je však ohromný a lidstvu jistě umožní využívat nové alternativy výroby energie. Dnes je to např. otázka tzv. břidlicového plynu. Renesance nepochybně čeká i jadernou energetiku.

Přírodní katastrofa, ke které došlo v loňském roce v japonské Fukušimě, nebyla katastrofou jadernou, což je třeba znovu a znovu opakovat. Jistě je legitimní diskutovat o jaderné bezpečnosti, jistě je správné trvat na tom, že není možné stavět elektrárny – a to jakéhokoli typu – v lokalitách, které jsou seizmicky nestabilní. Je však omylem používat přírodní katastrofu ve Fukušimě jako argument proti jaderným elektrárnám jinde ve světě za situace, kdy v řadě zemí nemohou být tyto elektrárny nahrazeny jiným stabilním zdrojem. Pro některé evropské země, včetně České republiky, je a bude jaderná energetika nenahraditelným zdrojem energie. Čím větší nejistoty kolem budování nových jaderných elektráren vytvoříme, tím finančně nákladnější bude budování nových elektráren.

Věřím, že i Vy - zástupci plynárenství – jste si vědomi toho, že nelze bojovat proti extrémnímu zvýhodňování jedněch, tzv. „alternativních“ zdrojů a zároveň žádat opatření, která zvýhodňují zdroje jiné (byť mnohem stabilnější a efektivnější), ale trh jako takový neméně poškozující. Toto zvýhodňování sice může některým firmám poskytovat velmi lukrativní příležitosti, ale je tím do celého trhu vnášena další nejistota a velká rizika. Rozhodování, kam by soukromé firmy měly směřovat své investice, by – i v energetice – mělo zůstat předmětem rozhodování soukromých firem na bázi tržních signálů. Není na politicích, aby říkali firmám, co mají vyrábět, jaké vstupy používat a za kolik prodávat. Centrálně plánovanou ekonomiku jsme v této zemi po roce 1989 úspěšně nahradili ekonomikou tržní a nestalo se tak proto, abychom podporovali její znovuzavádění na celoevropské úrovni. V předvčerejším Wall Street Journal píše ředitel Milkenova Institutu, že se v roce 2008 zdálo, že zásoby zemního plynu v USA stačí jen na následujících 12 let. Tomu odpovídaly ceny, které se pohybovaly od 12 do 14 USD za krychlovou „stopu“ (feet). Tato vysoká cena motivovala k výrazné technologické změně. Výsledkem je, že za čtyři roky klesla cena na 2
USD a že se zásoby zemního plynu v USA odhadují na 100 let. A tak je to se vším.

Energetika získala v poslední době nálepku „globálního problému“, který údajně vyžaduje „globální řešení“, tedy rozhodování nikoli na úrovni vlád jednotlivých zemí, ale na celokontinentální nebo dokonce celosvětové úrovni. Tuto argumentaci je třeba jednoznačně odmítnout. Vede ke spoustě tragických chyb – jako je paušální rozhodování o procentních podílech obnovitelných zdrojů v jednotlivých zemích, které nebere a nemůže brát v úvahu potřeby a možnosti těchto zemí.

O energetickém mixu zemí musí primárně rozhodovat tržní mechanismy, nikoli summity státníků, které dohadují právně vymahatelné závazky ke snižování teploty celé planety o několik stupňů Celsia. Fotovoltaické a větrné elektrárny díky tomu vyrostly na místech, kde je možné vyrábět energii pouze díky rozsáhlému subvencování, nikoli díky výhodným slunečním nebo větrným podmínkám. Řada vlád si už dnes snad začíná uvědomovat, jak neefektivní je tato politika. Pod tlakem „zelené“ lobby se v ní však dále pokračuje, bez ohledu na náklady, bez ohledu na to, že to mnohé státy stahuje ještě hlouběji do dluhové pasti.

Dnešní pražská konference však není setkáním státníků, nemá ambici měřit globální teplotu či přidělovat kvóty, ale má ambici diskutovat o budoucnosti energetiky a plynárenského průmyslu z pohledu konkrétních firem, které působí v různých částech světa. Věřím, že se jeho výsledkem stanou nové projekty, které nebudou muset být závislé na jakýchkoli státních nebo evropských dotacích a jejichž důsledkem nebude navyšování cen energie pro konečné spotřebitele.

Návrat k větší racionalitě v oblasti energetiky je pro dlouhodobý ekonomický růst a úspěch nejen naší země naprosto nezbytný. V české ekonomice je tradičně silně zastoupen průmysl. To z ní – v porovnání s  ekonomikami jinými – činí ekonomiku tzv. energeticky náročnou. Nechceme-li český průmysl pohřbít vysokými cenami energií, musíme se rozloučit s nerealistickými sny o vysokém podílu tzv. obnovitelných zdrojů energie na její celkové spotřebě. Musíme přestat tyto nerentabilní zdroje dotovat a díky jejich vysokým cenám zatěžovat spotřebitele – jak podniky, tak domácnosti.

Trh energetiky, a plynu o to více, je spojen s nemalými riziky a nejistotami. Je na politicích, aby tyto nejistoty nezvyšovali a aby vytvářeli stabilní a konkurenční prostředí na základě jasných pravidel. Energetický trh to potřebuje více, než jakékoli jiné odvětví.

Pohybovat se na tomto trhu rozhodně není snadnou oblastí podnikání. Přeji Vám, abyste se i v těchto složitých podmínkách dokázali dobře orientovat a dělat racionální ekonomická rozhodnutí. Byl bych rád, kdyby k tomu přispělo i toto setkání. Přeji mu plný úspěch. Zejména všem zahraničním hostům pak přeji příjemný pobyt v Praze a na Pražském hradě.

Václav Klaus, Energy Gas Storage Summit, Praha, Španělský sál Pražského hradu, 24. května 2012

Publikováno v Hospodářských novinách dne 25. května 2012.