Letos je to tady ale pro mne stejné i jiné. Jiné v tom, že je to návštěva v mé prezidentské funkci poslední.

My, kteří sem každoročně přicházíme, přicházíme proto, aby nebylo zapomenuto. Aby nebylo zapomenuto ne ve smyslu paměti historiků, kteří se datem 17. listopadu budou ve svých uzavřených seskupeních jistě profesionálně zabývat i v budoucnosti. Mně jde spíše o to, aby to, co se zde odehrálo 17. listopadu 1939 a to, co se v celé naší zemi odehrávalo v tragických letech následujících, nebylo vymazáno z paměti nehistoriků, tedy normálních lidí současných i budoucích generací a aby – díky tomu – nebylo dnes či zítra jednáno a konáno tak, jako kdyby k těmto událostem před 73 lety nedošlo.

Mám o to trochu strach. Zneklidňuje mne to, co vidím dnes a denně kolem sebe. Zdá se mi, že se nacházíme v éře, kterou bych nazval érou zapomínání a érou gest.

Soudobá tzv. informační společnost, což považuji za zvláště absurdní název, protože bych ji spíše nazval neinformovanou společností, s její apoteózou internetu a tzv. sociálních sítí nás ohlušuje záplavou nestrukturovaných, navíc často více méně irelevantních dat či informací. Když jsme současně poztráceli, resp. nechali si poškodit a zneuctít naše tradiční hodnotové a myšlenkové vzorce, nemáme tyto informace kam ukládat a jak je řadit a vyhodnocovat. Tímto způsobem vznikla rychle průjezdná informační dálnice směřující k nebezpečnému zapomínání.

Tzv. politická korektnost a spokojování se s verbálními, snadno vyslovovatelnými omluvami vede ke vzniku společnosti gest, nikoli společnosti autentických postojů. Tleskáno je gestům a slovům, nikoli činům a zásadovému, konsistentnímu chování a jednání.

K událostem 17. listopadu 1939 jsem se zde už mnohokráte pokoušel říci něco relevantního a dnes určitě nepřicházím s nějakou novou průlomovou myšlenkou, neboť takové nejsou. To tragické, co se stalo, se stalo. Tvrdohlavě však musíme trvat na tom, aby tato událost a všechny ty, které po ní následovaly, byla měřena správným metrem. A k tomu je nutné

- nezapomínat na časovou a příčinnou souvislost jednotlivých událostí tehdejší doby a
- odlišovat excesy a činy jednotlivců od konání státu, od oficiální státní politiky a od ideologie, která tyto činy vyvolává a ospravedlňuje.

V těchto měřítcích je to, co se na tomto místě stalo před 73 lety a všechno to, co následovalo v letech dalších, kdy jsme nebyli samostatným státem, ale pouhým Protektorátem Čechy a Morava, poměrně snadné hodnotit. Žádná omluva pro tento čin není a nikdy být nemůže.  

Václav Klaus, před budovou Hlávkovy koleje, Praha, 17. listopadu 2012.