Tento můj pocit zklamání, respektive obhajoba a vysvětlení tohoto mého dnešního pocitu, je předmětem této knihy. Je současně i naznačením důvodu, proč byla napsána.
Nikdy jsem neměl iluze o revolucích, sametových ani jiných, dlouho už je ve mně Ortegův Zánik revolucí, ale věřil jsem v sílu systémové změny, v její sílu vést nikoli ke změně lidí, ale ke změně jejich chování. Nacisté chtěli vytvořit nového člověka, komunisté také a i po naší sametové revoluci jsme u nás vedli polemiku, jestli jsou špatní lidé, nebo systém. Ti, kteří si mysleli to první, chtěli, aby vládly elity (mysleli sami sebe), my druzí jsme chtěli demokracii a systém politických stran.
Můj výrok o zklamání není výlučně výrokem o realitě (i když v jistém smyslu je), ale ještě více je výrokem o porovnání mých tehdejších expektací a mého dnešního vnímání a hodnocení reality. A nejen to. Tento můj pocit je jistě i odrazem celkové neurózy dnešní doby a v nemalé míře i vyjádřením mé obavy z – ve společnosti převládajícího – nerespektu k evolučně vytvořenému společenskému řádu našeho západního světa a k faktorům, které ho garantují.
Obávám se, že se právě tento nerespekt stal módou či normou dneška. Čím razantněji ho dnešní elity, či spíše lidé, kteří se za elity považují, obhajují a spoluvytvářejí, tím jsou na sebe víc pyšní. Člověku, který prožil komunismus a nesmírně se radoval z jeho pádu, se ale v dnešních chvílích zdá, že se v mnohém vrací zpět do éry, kterou už jednou prožil a o které si myslel, že už je definitivně minulostí. Možná, že to byl tento příliš optimistický pocit, který předurčuje mé dnešní zklamání.
Nevím, má-li právě dnes obdobný pocit zklamání člověk Západu, zejména západní Evropy, který před dvěma desetiletími žádnou srovnatelnou, tak radikální diskontinuitu společenského systému, jaké jsme byli svědky a účastníky my, neprožil. Dokonce je vysoce pravděpodobné, že tak hlubokou změnu světa kolem sebe neprožil za celý svůj život, přinejmenším od konce druhé světové války a nacismu.
Díky tomu možná byl a je uspokojován a "uplácen" svou relativně vysokou životní úrovní. Se svým opakovaně vyzkoušeným (a proto osvědčeným), přirozeným (a zdravým) skepticismem byl zbaven iluzí, a proto byl připraven prožít v životě pouze různé dílčí, příjemné či nepříjemné, pro něho osobně radostné či neradostné, ale v každém případě pouze marginální posuny samotné podstaty společenského systému, ve kterém žije svůj život. Zvykl si na výkyvy jak směrem k více, tak i k méně svobody, jak směrem k více, tak i k méně vměšování státu do lidských životů (i do svého vlastního).
Tento člověk Západu – bez osobní, bezprostřední zkušenosti s radikálně popřenou minulostí své země – žije v jisté "nirváně" bezstarostnosti, ve které se mu zdá, že se nic zásadního stát nemůže, a proto dneškem snad ani tolik překvapen a zklamán jako já nyní není. Navíc se dívá poněkud méně ostře, což mu nemohu zazlívat. Před dvaceti lety si asi – na rozdíl od nás – žádné velké expektace nevytvořil, a proto také u něho v dnešní době žádný výrazný expectations-reality gap nemusel vzniknout. My jsme takové expektace měli. Proto má pro nás tento "gap", tato mezera, negativní znaménko. A to nás – troufám si říci oprávněně či alespoň pochopitelně – zneklidňuje.
Před dvaceti lety jsme pozorovali a na vlastní kůži pociťovali, že přímo před našima očima a s naší osobní účastí (a snad i dílčí zásluhou) probíhá radikální a navíc v podstatě nesporně pozitivní posun na ose nesvoboda – svoboda, stát – trh. Chtěli jsme více svobody a méně státu a tento posun tehdy v realitě skutečně probíhal. Nebyla to naše pouhá iluze. A tehdy, stejně jako dnes, se nám maximum svobody a minimum intervencí státu zdálo být pro lidský život věcí zcela rozhodující.
Nic dalšího jsme – ve veřejném prostoru našich životů – nechtěli a nechceme. Na rozdíl od socialistů všech barev a "vyznání" (z nichž někteří sami sebe klamou tím, že se nazývají zcela jinak) jsme neměli žádné ambice dosahovat konkrétních věcných cílů. Nechtěli jsme větší nivelizaci příjmů, pozitivní diskriminaci, méně emisí CO2, kratší pracovní týden a delší dovolenou, větší či menší islamizaci světa a ani další podobné věci. Ty měly být výsledkem svobodné společenské interakce, nikoli před závorku vytknutým cílem. V tom ostatně vidím zásadní odlišnost mezi námi a socialisty všeho druhu.
Současně jsme si – trochu naivně – mysleli, že jsou některé ze změn, které u nás tehdy probíhaly, v podstatě už nezvratitelné. Věřili jsme v onen pověstný – jak říkají ekonomové – "efekt západky" (ratchet effect). Ten ale asi platí jen v opačném směru, horší stav může nastat vždycky. Uplynulých 20 let platnost tohoto efektu v pozitivním smyslu či směru určitě nepotvrdilo.
Zdrojem našeho tehdejšího optimismu pravděpodobně bylo i to, že naše "sametová revoluce" probíhala ve chvílích – z historického pohledu unikátní – éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, jakkoli se tato éra už blížila ke svému konci. Jejich nástupci už dělali v politice něco úplně jiného. Že to byla doba vzácná a unikátní, lidé jako já tehdy – i pohledem z komunistického Československa – věděli. Že bude tak rychle zapomenuta a zdiskreditována, nikoli. Že bude o mimořádné osobnosti Margaret Thatcherové natočen jeden jediný film, který ji navíc ukazuje v její – ze zdravotních důvodů vzniklé – bezmocné životní situaci a nikoli v její síle, je velmi výmluvné. A smutné. Díky Reaganovi a Thatcherové, a ve světě idejí díky Hayekovi, Friedmanovi, Stiglerovi a řadě dalších myslitelů, jsme podlehli omylu, že byl kapitalismus – alespoň na jistou dobu – znovu uhájen před stále se opakující ortegovskou "vzpourou davů", vlastně před světovým socialismem, i na Západě.
Teď už takový pocit mnozí nemáme, alespoň já určitě ne. Z kapitalismu a svobody je bohužel opět, téměř neviditelně a potichu, ale zato každodenně ukrajováno. Podobný pocit musel mít v roce 1996 můj přítel, pařížský profesor ekonomie Pascal Salin, jeden z prezidentů Montpelerinské společnosti, když ve Vídni – která už dnes o rakouské škole neví téměř nic – ve své "presidential address" velmi předvídavě řekl: "we are not the winners of the present time".
V roce 1996 se mi naše prohrávání tak zřetelné jako dnes ještě nezdálo. U nás stále ještě probíhaly evidentní změny k lepšímu, i když se už blížil jejich konec spojený s ukončováním našich radikálních reforem a s počínajícím povinným přizpůsobováním se podmínkám Evropské unie. Povinným, chtěli-li jsme do EU vstoupit. Znamenalo to začátek našeho putování opačným směrem. V dnešní EU tento názor téměř nikdo nechce slyšet, naši socialisté a environmentalisté také ne, ale je to bohužel tak. Naše přibližování se k EU znamenalo a znamená odvracení se od kapitalismu.
Naše tehdejší změny však byly evidentní, všemi – mnohými s nadšením, menším počtem našich spoluobčanů s odporem – pociťované a v každém případě snadno dokumentovatelné. Neuvěřitelně rychle byl nastolen systém politické svobody a parlamentní demokracie, který vystřídal předcházející nesvobodný autoritativní, v jistých obdobích totalitní politický režim. V ekonomice začal dominovat trh místo plánování a současně s tím soukromé vlastnictví místo vlastnictví státního. Nastala všeobecná liberalizace, deregulace, desubsidizace, a to nejen v ekonomické oblasti. Ve všech svých rolích u nás stát radikálně ustoupil do pozadí, svobodný jedinec se naopak dostal do popředí. Zdálo se nám také, že sice určitě ne k revoluci, ale alespoň k jisté pozitivní změně tendencí dochází i ve "starém dobrém" kapitalismu. Že po půl století měknutí kapitalismu dochází k jeho byť mírnému, přesto však tolik potřebnému "tvrdnutí".
Teď, na počátku druhé dekády 21. století, je situace mimo veškerou pochybnost jiná, alespoň z úhlu, ze kterého se na svět dívám já. Nabízejí se proto logické otázky: Měli jsme před dvaceti lety nemístné a neoprávněné iluze? Viděli jsme svět špatně? Byli jsme naivní a hloupí? Mýlili jsme se ve svých očekáváních? A pokud ano, týká se to jenom nás, kteří jsme se právě vymaňovali z žití v komunistické společnosti, nebo všech? Na otázky tohoto typu bychom si měli odpovídat s plnou vážností. A bez předsudků a bez papouškování zjednodušených ideologických schémat.
Nemůže být sporu o tom, že jsme se mýlit mohli, a asi jsme se i v lecčems mýlili, ale nebylo to proto, že bychom v éře komunismu, při pouhém "nakukování" přes železnou oponu, tedy bez skutečného, autentického prožitku žití na Západě, měli o Západě, zejména o západní Evropě, přílišné iluze a že by naše špatné nebo nepřesné čtení tehdejší reality vyplývalo z toho, že bychom měli na očích nasazeny jakési zcela nepatřičné "růžové brýle".
Troufám si tvrdit, že alespoň u mne to spíše byla silná a optimistická víra v dlouhodobě působící sílu principů svobodného světa, v sílu trhu, v sílu idejí svobody, i v naši schopnost tyto ideje prosazovat, jakmile padne komunistický totalitní systém. Myslím si proto, že by bylo nepřesné říci, že lidé jako já problémy Západu a z nich plynoucí rizika tehdejší doby neviděli, respektive že nebyli schopni předvídat jejich možný budoucí, jak teď vidíme, v lecčems nedobrý vývoj.
Na rozdíl od mnoha našich povrchních a konjunkturálních kritiků komunismu, kterých se najednou – po pádu komunismu – urodilo nečekaně velké množství, mám pocit, že nám komunismus sice mnoho vzal, ale že nám dal i příležitost leccos pochopit. Na jaře roku 1980 – tedy v relativně beznadějné éře Husákova komunismu – jsem si do svého zápisníku poznamenal slova německého evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera, která o životě v éře nacismu napsal těsně před svou násilnou smrtí v koncentračním táboře Flossenburg v roce 1943: "Ztracený čas je nenaplněný, prázdný čas. Minulá léta taková určitě nebyla. Nesmírně mnoho bylo ztraceno, ale čas ztracen nebyl."
Věřím, že jsme ani my v tomto smyslu léta komunismu úplně neztratili. Alespoň někteří z nás.
Václav Klaus, MF Dnes, 19. prosince 2012
Text z připravované knihy prezidenta republiky My, Evropa a svět, která vychází počátkem roku 2013 v nakladatelství Fragment.
