využívám své pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně zákon ze dne 5. června 2012, kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., a některé další zákony.
Mám k tomu tyto hlavní důvody:
1. Zákon, který vznikl jako poslanecká iniciativa, byl od svého počátku předmětem zásadních sporů nejen pro svůj zjevný populismus a politickou účelovost, ale i pro svoji nedomyšlenost, snadnou zneužitelnost i možnou protiústavnost. V Poslanecké sněmovně byl prosazen až na druhý pokus.
2. Proti přijetí zákona se vyjádřila vláda, na jednání Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny s ním nesouhlasil veřejný ochránce práv a zákon odmítl i Senát a to způsobem, kdy ani jeden senátor nehlasoval pro přijetí. Protože se k tomuto názoru přidávám i já, znamená to, že se tři za čtyř nejvyšších ústavních institucí České republiky stavějí proti zákonu. Tak silný odpor by sněmovna neměla ignorovat. Měla by spíše usilovat o nalezení konsensuálního řešení, které by více odpovídalo tradicím českého právního řádu.
3. Záměrem novely je zavedení až tříměsíčního zákazu pobytu v obci za některé přestupky spáchané na jejím území, např. za kapesní krádeže, rušení nočního klidu, nedovolené podávání alkoholu mladistvým či znečištění veřejného prostranství. Trest zákazu pobytu za pouhý přestupek považuji v kontextu českého práva za nepřiměřený, konkrétní ustanovení novely za nedomyšlená a neodpovídající proklamovaným záměrům navrhovatelů.
4. Přestože bylo proklamovaným záměrem navrhnout zákon tak, aby dopadal pouze na tzv. přespolní a nikoli na místní - záměrně používám tuto nelegislativní, ale všem zcela srozumitelnou terminologii - a tím alespoň částečně eliminovat absenci institutu domovského práva v českém právním řádu, jeho autoři zákon navrhli a parlament jej schválil ve znění, kdy na místní obyvatele obcí dopadat bude. Příčinou je obecně známý fakt, že obec, ve které je někdo hlášen k trvalému pobytu a ze které podle tohoto zákona nesmí být vykázán, často neodpovídá místu skutečného pobytu, místu, kde má rodinu, nebo místu, kde je zaměstnán, nebo má živnost. Dojíždět za prací a žít jinde o víkendu a jinde v pracovní části týdne je dnes běžné. V důsledku toho může mít zákaz pobytu pro takto trestané nezanedbatelné následky – může jim znemožnit rodinný život, zaměstnání či péči o vlastní nemovitost. To jsou následky, o kterých by měly rozhodovat výhradně soudy a ne zaměstnanci obecních úřadů.
5. Nepřesvědčivě jsou formulovány i výjimky z trestu zákazu pobytu. Neumím si představit, jak bude obecní úřad obce, kde má pachatel trvalý pobyt, v součinnosti s obecním úřadem obce, ve které má zakázaný pobyt, rozhodovat, zda pachateli přestupku povolí návštěvu lékaře či úřadu, a to ve lhůtě pěti dnů. Nerealizovatelné je i ustanovení, podle kterého lze pachateli po uplynutí poloviny zákazu pobytu prominout zbytek trestu, jestliže se pachatel osvědčil. Není zřejmé, podle čeho by to mohl obecní úřad obce posuzovat. Měl-li v mezidobí pachatel zakázán v obci pobyt, nemohl se vůči ní projevit jinak, než svou nepřítomností.
6. Novelu přestupkového zákona považuji za další doklad nebezpečného a stále výraznějšího trendu řešit společenské problémy jejich kriminalizací namísto odstraňováním jejich příčin. Zákazem pobytu obec svůj konkrétní problém nevyřeší, jen ho dočasně přesune k sousedům.
Jsem přesvědčen, že to jsou dosti pádné důvody k tomu, aby se sněmovna nad zákonem ještě jednou zodpovědně zamyslela.
S pozdravem
Václav Klaus
