Obrazovka v letadle mi ukazuje, že je let dlouhý něco přes 7000 kilometrů a že trvá devět a půl hodiny. Letos letíme jižnější trasou, daleko od Islandu a Grónska, takže z okénka letadla nemohu kontrolovat, jak Islanďané překonávají svou nedávnou bankovní krizi a jak v Grónsku tají ledovce. Let je to nekonečný, ale dá se za tu dobu leccos udělat. Přistáli jsme na známém místě vojenské letecké základny Andrews a přejeli jsme do neméně známého hotelu Mayflower v samotném centru hlavního města. Je hezké, že každý rok dostanu stejný pokoj, asi abych tam nebloudil.
S programem začínáme hned. Ještě v pondělí odpoledne se konalo moje vystoupení v Competitive Enterprise Institute, který před třemi lety vydal anglickou verzi mé „Modré, nikoli zelené planety“. Chtěli slyšet mé názory na téma „Je svoboda v západním světě i dnes zaručena?“ (je anglicky na www.klaus.cz) a já jim říkám, že není a že cítím její velké, západním světem, tedy světem, který nemá zkušenost s komunismem, velmi podceňované ohrožení. Publikum se mnou do značné míry souhlasí.
Po této akci jedeme přes celý Washington do překrásné rezidence našeho velvyslance – letos je prvně v této roli Petr Gandalovič – na večeři se zástupci velvyslanectví. Je příjemný washingtonský večer, teplejší než u nás. Dozvídáme se první „drby“ o atmosféře v dnešních USA, zneklidněných obavou (je zajímavé, jak je to blízké slovu Obamou) z navracející se ekonomické recese. Na večeři je přítomen – pro mne velmi překvapivě – i pražský arcibiskup Dominik Duka, což dává příležitost pro moc pěkný neformální rozhovor.
Do hotelu se dostáváme po deváté hodině večerní, což je u nás tři ráno. Byl to dlouhý den. Nemilosrdně odmítám velvyslanectvím připravenou návštěvu ve špičkovém jazzovém klubu Blues Alley, kde už jsem byl několikrát.
Úterý je věnováno americkému Kongresu, dvěma významným akademickým institucím a přeletu do New Yorku, ale začíná to už v 7.35 živým rozhovorem pro místní „public radio“. Tématem je Evropa, nikoli Amerika.
Na Capitolu začínáme pracovní snídaní se skupinou členů Senátu Kongresu USA, vedenými senátorem Inhofem. Snídaně je v sálu, pojmenovaném po Lyndon B. Johnsonovi, americkém prezidentovi, který nepatří mezi mé hrdiny – ani svou „Great Society“ (myšleno velkým rozsahem státu), ani svým keynesiánstvím, ani vietnamskou válkou. Senátor Inhofe je ovšem jedním z hlavních amerických bojovníků s doktrínou globálního oteplování (ve svých 77 letech) a vždycky si máme co říci. Významnou osobností Kongresu je i přítomný senátor Sessions (ze státu Alabama).
Odjíždíme do Hudson Institute, známého washingtonského think-tanku, který nedávno oslavil 50 let své existence. V poslední době ho svou knihou „Sovereignty or Submission“ asi nejvíce proslavil John Fonte (viz můj doporučující text na přebalu jeho knihy, který lze nalézt na www.klaus.cz) se svou knihou na téma „global governance“. V úsilí o přechod od internacionálního do transnacionálního a supranacionálního světa vidí Fonte „sebevraždu liberální demokracie“. Vidím to velmi obdobně.
Po položení květin k Památníku obětem komunismu přejíždíme do dalšího známého amerického institutu Heritage Foundation, kde mám v rámci oběda projev na téma „EU potřebuje fundamentální transformaci, nikoli kosmetické změny“, což je má – pro leckoho u nás známá – kritika nikoli výlučně EU, ale i kritika blokace jakékoli vážné diskuse uvnitř EU.
Jedeme známými ulicemi zpátky do Kongresu a tím končí prvních 24 hodin v USA. Znovu musím říci, že zářijové počasí můžeme Washingtonu závidět.
Václav Klaus, 20. září 2011
Publikováno v deníku Právo dne 21. září 2011.
