Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové. Bez ohledu na to, jestli aktuálně nebo permanentně je prohlašováno, že ČR je v krizi nebo nestabilitě nebo naopak si užívá konjunktury, musí zdravotnictví fungovat, jak říkají herci, show must go on. Tudíž některé věci jsou skutečně, řekl bych, existenčního nebo technického rázu. Já si myslím, že se posunujeme v tom zdravotnictví, už jsem dostatečně stár na to, abych uměl demagogicky říct, že elektronizace je příliš překotná a naše občany nějakým způsobem ohrožuje. A taky umím zcela dobře zdůvodnit i lépe, že trošku zaostáváme v řadě věcí. Tak jak se žene svět, tak se ženeme i my. Tento zákon je nutnost, předesílám, že budu hlasovat pro jeho podobu, ať už v té základní verzi nebo s některými pozměňujícími návrhy, protože katastrofou by bylo, kdybychom ten proces nějak zastavili.

Protože je to velice komplexní materiál, kde se člověk orientuje řadu dní, možná týdnu, možná i let, tak se dá samozřejmě diskutovat k jednotlivým detailům a ke všemu, ale v globálu je to zase krok dopředu. Jenom bych chtěl, protože předjímám debatu o jednom ze základních aspektů, tedy lidské svobodě, tak bych pár slov o konzumaci té svobody... Může být vnímána tak, že když lidem necháte předpokládaný souhlas nebo předpokládaný nesouhlas, tak se dostáváte z toho či onoho aspektu do nějaké kolize. Ve zdravotnictví je to prosté a jednoduché.

Posledních 30 let všechno o vás vědí zdravotní pojišťovny a stovky jejich úředníků, kteří nejsou pod žádnou přísahou apod. a k žádným zásadním průšvihům nedošlo a nikomu to až tak moc nevadilo, mně trošku... Ale úplně v jiných věcech než tady budou diskutovány. Fakt je ten, že i s elektronickým receptem jsou veškerá léková data nebo drtivá většina z nich, těch 95 %, 98, nevím, kolik to je – stejně jsou někde k dispozici, a to někdo obsluhuje. A protože se hoši umí heckerovat i do Pentagonu, tak se samozřejmě umí heckerovat do mnohem hůře zajištěných systémů ve zdravotních pojišťovnách, proč by to dělali, mají úplně jiné starosti... Zjišťovat si pracně přes něco, že někdo bere nějaký lék pomocí velmi složitých postupů, určitě nikdo nebude, už proto, že jsem si nikdy nepřečetl v novinách podrobnější diagnózu a podrobnější postup léčby než u hlavy státu, kde myslím bylo, že jde o osmimilimetrový kamínek na levé pánvičce ledvinné a dokonce s prognózou, jak bude cestovat apod. Nehrajme hru na nějakou strašnou ochranu.

Paradoxně je pro mě největším překvapením za 41 let praxe, že s únikem zdravotnických dat moc žádné průšvihy nikdy nebyly. A to už jsem našel i rozsypané chorobopisy ve výtahu nemocnice jednoho pana ředitele, který právě dbal na to, aby medici nevynášeli nějaké informace. Zažili jsme už kdeco.

Myslím si, že dominantně nic není absolutní v přírodě, ale na 99, 9 % to funguje a v celku i doktoři dodržují všechna ta pravidla důvěrností i přesto, že nám leckdo z nižších míst, paralelních míst volá, abychom řekli, jak na tom paní je, jak na tom paní není, a to už my umíme komunikovat, tak řekneme, ať se paní obrátí, že jí na to odpovíme přímo a že to nemusíme přes 6 zprostředkovatelů, protože v této republice samozřejmě každý má známé, už máme známé v celé EU, já osobně mám rezervy v jižním Portugalsku a v severním Finsku ještě. Nehrajme tu hru na to, že teď tady budeme bojovat o nějakou ochranu dat. Na druhé straně je to skutečně o konzumaci svobody. Protože člověk se rozhodne, zda chce, aby jeho zdravotní data, tedy jinými slovy tady byly pouze ty léky, zprostředkovány těm, co to mají mít na starost, tedy ne národu, ale těm, co s tím zacházejí anebo se rozhodne, že ne, rozhodne se tak svobodně, když to postavíte tak, že si všichni mají o to teprve říct, že předpokládáte nesouhlas, tak si můžeme být jisti, že z 10 mil. obyvatel, když vezmu kojence pryč, tak z 9 mil. obyvatel to z řady důvodů někdo neudělá. Už proto, že vůbec neví, že nějaký zákon je. Dostaneme se do neuvěřitelných problémů, kdy se dodatečně budou hlásit k čemusi, a tak. Je samozřejmě mnohem rozumnější, kdo vyloženě nechce, tak ať má půl roku, ať si na to řekne, a potom kdykoliv poté, protože se mu nějak znechutil systém, tak si aktivně řekne, že ne. Tím pádem ale budeme mít – a na to si musíme většina zvyknout, a na to si musí zvyknout občané, a to je konzumaci svobody, tři skupiny pacientů, kteří se svobodně rozhodli, nebo občanů nebo klientů nebo potenciálních pacientů se svobodně rozhodli. Ti jedni, že jim nevadí, aby se vědělo o tom, jaké berou léky, ti druzí, kterým zásadně vadí a nechtějí, a ti třetí, kteří řeknou, že do toho může nahlížet pouze paní doktorka Nováková odněkud z Vysočiny, nebo je pan doktor Novák, který je z Jesenicka. 

Ale pak musí počítat s tím, že když při výletu do Prahy sebou někde střelí, když jim bude špatně, když se kolem nich bude něco dít, tak tam budou ve trojím různém vztahu při veškeré rovnosti. Ten první je, že se bude vědět, co berou a jestli berou nějaké prostředky třeba proti krvácivosti nebo něco, co je skutečně aktuální pro ten případ, jiní, kteří to zásadně nebudou chtít, tudíž k tomu přistupujete jako člověk, který přicestoval z Ugandy a nevíte o něm nic, a tak ho nějak tak zachraňujete. A třetí, kde hoši asi sednou na mobil a budou se snažit vyvolat tu paní doktorku Novákovou z Vysočiny, není-li na dovolené zrovna nebo tak, a přes ni nějak něco zkusit zjišťovat. V různě urgentních situacích to jde různě snadno, dokonce i při přijetí do špitálu to nemusí být při plném vědomí, neříkám bez vědomí, ale ti lidé často jsou nepříliš in nebo jsou zmatenější nebo z důvodu věku, což cítím i já na sobě tu zmatenost počínající a když bych něco bral, tak už bych si asi přesně ani nepamatoval, co, asi bych tušil, že to jsou bílé tabletky, tak toto všechno je ve hře. A tam člověk musí nejenom dbát na svobodu nedostupnosti dat o mně, ale jinak jednat ty důsledky. Když zváží důsledky a řekne skutečně, já nechci, tak tu možnost má, ale automaticky předpokládat, že všech 10 mil. obyvatel minus kojenci sleduje naše jednání intenzivně dopad do zákona, má ho nastudovaný a přesně ví, tak to bych nepředpokládal. Myslím si, že řešení tak, jak je navrženo tím intervalem, jak to tady popsal pan ministr, je takové pragmaticky rozumné. A je v zásadě v zájmu lidí, potenciálních pacientů nebo aktuálních pacientů, a také je to o konzumaci svobody. Protože samozřejmě tu svobodu mají, vstoupí do jedné ze tří kategorií, ale samozřejmě, že relativně nejbezpečnější aspoň z hlediska toho somatického procesu medicíny budou ve skupině, kteří umožní přístup. Polobezpeční budou tam, kde to sdělí některým lékařům, ale i lékařům, kteří to potřebují, a samozřejmě v jakési znevýhodněné pozici budou tam, kde řeknou nic, nikdy, žádný pohled do záznamu. Rozumím i tomu, že když berete acylpirin v mini dávkách, tak to není informace kritická, když berete nějaký psychiatrický lék a jste třeba ve vysoce postavené funkci, kde vám celý národ věří, tak už je to zpochybňující, tomu všemu jaksi rozumím. Museli bychom se bavit, které kategorie léků potom jsou nějakým způsobem ofenzivní vůči pozici nebo roli pacienta ve vesmíru, ale globálně se na to dívejme tak, že dat ve zdravotnictví je tolik, že kupodivu o žádné heckeroviny nemá zájem a nejsou zneužívány ani u našich nejvyšších představitelů doposud, tak bych vycházel z precedenčního práva britského, který čeká, až se něco stane, tak potom na to zareaguje prvním případem a pak se podle toho řeší. My zatím vůbec neumíme řešit ty situace, které si umíme teoreticky vykonstruovat, že by se náhodou případně ve vesmíru mohly stát.

Neberu nikomu právo říct, že nemá mít vstup do záznamu, jenom tohoto člověka musím upozornit, že už dneska a předevčírem a minulý rok a před deseti lety o něm je schopen získat data minimálně stovky úředníků, zdravotních pojišťoven nebo jeho zdravotní pojišťovny, kterou si vybrali. Nemluvě o tom, v nemocnicích data neunikají, ale vstup do nemocničních informačních systémů také nemají lékaři podle přání pacienta, ale podle toho, jak se pacient pohybuje v systému. Nerad bych, abychom si tady zaváděli pokrytectví a kdyby někdo chtěl věci fundamentálně řešit, skutečně fundamentálně, tak má nejbližší desítky let docela dost práce. Tím jenom chci říct, že bychom se na zákon měli dívat jako na pokrok, ač ne stoprocentně dokonalý, ale ukažte mi jediný z našich zákonů, který po letech budete hodnotit jako absolutně dokonalý. Předpokládá se určitě, že se na něm bude pracovat. Novel zdravotních zákonů bude hodně už podle toho, jak se vyvíjí medicína, ale prosil bych o takový nějaký nadhled a rozum ve věci boje za naše osobní data, protože je fakt, že jakýkoliv akutnější zákrok v medicíně svým způsobem tu osobnost, její integritu, intimitu může narušovat a ne každý se musí cítit konformně, když z něho tečou tělesné sekrety všech typů a běhají kolem toho lidé všech typů a snaží se dostat na pracoviště toho správného typu. Je to skutečně více než o politice tady toto, o jakési lidské existenci v roce 2019. Děkuji za pozornost.