Méně důležitá, ale nikoliv nepodstatná, je věcná stránka tohoto případu. Český vzdělávací systém má výbornou tradici, v průměru je kvalitní, jistě není potřeba přebírat kdeco ze zahraničí. Naši žáci a studenti dostanou v průměru dobré vzdělání, se kterým i v zahraničí nakonec uspějí. Všimněte si ale, kolikrát jsem použil slovo „průměr“. Slabinou našeho vzdělávacího systému je totiž práce s těmi žáky, kteří se z různých důvodů z průměru vymykají. Na jedné straně s neúspěšnými, na druhé straně s těmi, kteří jsou mimořádně nadaní a talentovaní. Výborný vzdělávací systém se od pouze dobrého liší právě v tom, jak pracuje s talenty. Řada studií a analýz dlouhodobě ukazuje, že to neumíme, nedostatečně využíváme potenciál, který naše děti mají, nepodporujeme více individuální přístup a nadané žáky ponecháváme bez povšimnutí. Ztrácíme tím všichni.

Rozumný stát jedná tak, že když nedokáže sám zařídit něco, na čem záleží, podpoří společenské iniciativy, které tuto nedostatečnou funkci státu nahradí. S talentovanými žáky pracujeme málo, zde je někdo, kdo jim nabízí další cestu, navíc napojenou na prestižní školy a organizace. Co může být snazšího, výhodnějšího a efektivnějšího než takovou iniciativu podpořit? Za málo peněz hodně muziky, jak se říká.

Argument, že podpora nadaných dětí touto formou je v rozporu z principem rovnosti ve vzdělání, sotva obstojí. Rovnost ve vzdělání neznamená, jak si to mylně mohou vykládat socialističtí ideologové, že ze škol budou vycházet stejní žáci, něco jako stejné výrobky z tovární linky. Rovností se ve vzdělávání naopak zpravidla rozumí rovnost šancí. Jestliže nadaný žák nemá dostatečnou možnost rozvíjet svůj talent, zatímco méně nadaný takovou možnost díky škole má, můžeme oprávněně hovořit o nerovnosti. Poukazování na princip rovnosti je ze strany ministerstva jen výmluva. Obávám se, aby za změnou rozhodnutí nebyla směsice dobře známých důvodů: je to cizí, soukromé, elitní, tak je to prostě podezřelé. Problém je, že dobré vzdělání je vždy otevřené, stojí peníze, je výběrové a rozvíjí naši individualitu, tedy i různost. Myslím, že by se s tím na MŠMT měli smířit.

Pokud vedení ministerstva školství projevuje takovou starost o rovnost, pak zde máme jeden exemplární případ nerovnosti, s nímž může něco udělat jen stát. V České republice jsou velké rozdíly ve výsledcích žáků mezi jednotlivými kraji. Kupříkladu rozdíl mezi základními školami v krajích s nejlepšími a nejhoršími výsledky odpovídá až jednomu a půl roku školní docházky. Tomu napomáhá i nerovnost ve financování, kdy na jednoho žáka téhož ročníku (a oboru) dostávají školy podle jednotlivých krajů zcela rozdílné finanční prostředky. Pokud s tím rychle něco neuděláme, začnou se nám nůžky kvality vzdělávání mezi jednotlivými kraji rozevírat ještě více. Zde ministerstvo má a musí zasáhnout, protože tady dochází ke skutečné, strukturální nerovnosti šancí.

Jenomže to je politicky a manažersky těžké. Sebrat dotaci pár stovkám nadaným žákům je naopak lehké. Nelze se ale divit, že se pak ozvou ti, kterým na dobrém vzdělání našich dětí opravdu záleží. Jde totiž o mnohem více než o jeden projekt.