Dámy a pánové, vážení přátelé,

vítám vás na 25. kongresu Občanské demokratické strany. Vítám vás tady rád. A věřím, že jste rádi přijeli.

Možná byly kongresy, kde jste se báli, co zase na sebe řekneme, co si budeme navzájem vyčítat, v jakém stavu po něm ODS bude. Dnešní kongres je jiný. Je sice mimořádný, ale je vlastně normálnější, než některé řádné. Odpovídá kongresům zdravých pravicových stran v zahraničí. Ukáže ne to, jak jsme slabí, špatní a co si myslí Petr o Pavlovi. Ukáže to, že jsme silní, odhodlaní, sjednocení a že máme co nabídnout českým občanům. Přijeli jste sem navzdory různým překážkám. Být v pátek v Praze, to je dobré asi jen pro turisty a pro Pražany, i když je tu samozřejmě krásně. Jet ovšem v pátek do Prahy po našich silnicích na kongres politické strany a ještě si za to zaplatit, to by někomu skoro mohlo připadat jako masochismus. A přesto vás (nás) to tolik udělalo. Dobře jste pochopili, co je teď potřeba. Dobře jste porozuměli tomu, že se věci nezmění bez nás, bez naší aktivity, bez našeho přispění. Že zde máme dnes být a že na to, abychom se zde sešli, se máme a musíme v dnešní situaci složit. Že je to tak správné.

Na svoje dopisy, kterými jsem Vás zval na kongres, jsem dostal velké množství pozitivních reakcí. I od těch, kteří nemohli přijet a být tu dnes s námi. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli naději a odhodlání mnohých řadových členů Občanské demokratické strany, je to, co dělám, krásná práce.

A za všechny reakce připomenu jednu: paní Bohuslava Auředníková ze Středočeského kraje – a snad mi promine, když sice neprozradím její věk, ale řeknu, že se narodila v roce 1922 – zaplatila účastnický poplatek na kongres s tím, že se ho z důvodu věku nemůže zúčastnit, ale že aspoň tak chce podpořit ODS. Vidíte, že od našich seniorů se máme ještě hodně co učit. Paní Auředníkové děkuji a s ní zároveň děkuji všem, kteří dnes přišli nebo přijít chtěli. Na vás dnes stojí Občanská demokratická strana. No a protože jste si to dnes zaplatili, tak budu mluvit déle než obvykle. Ale nejenom to, nabízím také bonus: ti pozornější z vás, ale jenom ti pozornější, se u mého projevu občas i usmějí.

Dámy a pánové,

setkáváme se proto, abychom se navzájem setkali. Už to je hodnota. Už to má velký smysl. Setkáváme se, abychom se navzájem povzbudili. Abychom představili, co chceme prosazovat. Abychom ukázali, že jsme připraveni na volby. Aby měli lidé důvod nás volit. Aby věděli, že jim nabízíme dobrou politiku, rozumnou představu o rozvoji České republiky, že jim nabízíme řešení problémů, které je trápí. Setkáváme se zde proto, že jsme jedna stranická rodina. Jsme společenství lidí, které spojuje podobná představa o rozvoji společnosti. Díváme se stejně na lidskou svobodu, na demokracii, na stát a na společnost.

Nejsme v Občanské demokratické straně náhodou. Jsme hrdí a svobodní občané, jsme přesvědčení demokraté a jsme straníci, protože se chceme podílet na správě veřejných věcí.

Jeden známý politolog jednou řekl, že politická strana, která se zabývá hlavně sama sebou, je odsouzena k nezdaru. Není úplně vyloučeno, že jsem to řekl já.

V každém případě s tím ale souhlasím, protože je to pravda.

Fanoušky fotbalového klubu také moc nezajímá, co se děje v kabině, jak křičí kouč na tréninku a kdo dodává dresy. Rozhodující je, jaký předvádějí fotbal, jestli je hra pěkná a zda vítězí. Vítězit ale mohou jen tehdy, když hrají dobře. Všechno ostatní je nepodstatné. Přestaňme tedy zmateně pobíhat po kabině, přestaňme si nadávat na tréninku, přestaňme se zabývat tím, jakou hráči používají zubní pastu, a pojďme hrát fotbal. Nikoho naše vnitřní starosti nezajímají. A pokud ano, tak jen proto, aby nám zkazil naši hru. Pojďme konečně znovu ukazovat svoji politiku a ne své slabosti, sebelítost a sebedestrukci. Kdo naši hru chce kazit, ať odejde. Skládáme dobrý tým, máme dobré hráče, máme správnou taktiku, pojďme do toho a hrajme jako o život. Uvidíte, jak budeme vítězit, jak se nás budou soupeři obávat, jak nám budou diváci tleskat a jak půjdou fanoušci za námi. Předvádějme dobrou hru a nebojme se.

„Nebát se a nekrást“ je jeden z nejcitovanějších výroků prezidenta Masaryka. Byl použitý v tolika různých nepatřičných souvislostech, že už se skoro ani nedá vyslovit. Většinou se tím chce říci, že se nebojíme a teď ještě nemáme krást. Já to vidím naopak. V ODS se už rozhodně nekrade, není ani co, tak teď je potřeba se ještě nebát. Zvedněme hlavu, nechoďme jako ovce na porážku. Přestaňme se litovat, nenechávejme si vnutit myšlenku, že jsme špatní, že jsme selhali a že máme skrývat svoji značku. Prezident Roosevelt ve své inaugurační řeči po hospodářské krizi dobře řekl, že „jediné, čeho bychom se měli obávat, je strach sám“. Když nebudeme mít strach, není čeho se obávat. Když se zbavíme strachu, zbavíme se problémů. Tak se strachu zbavme. Strachu z minulosti, z toho, že neuspějeme, z toho, co kdo o nás zase napíše, strachu z nás samých. Nebojme se, máme pravdu. Selhali jste? Já jsem tedy neselhal.

Řídí vás nějaký kmotr? Mě ne. Ukradli jste něco? Já tedy ne.

Ti, kterých se to možná týká, jsou pryč. Tak jako krysy opouštějí potápějící se loď, tak se od nás rychle vytratili mnozí, kterým byla ODS dobrá, když se jí dařilo, a teď – když místo na naší kandidátce nezaručuje dobrý post – kandidují za jiné politické strany nebo se vydávají za nezávislé. Jsem přející člověk, těm jiným stranám je přeji. Ale vůči nám mají jediné právo: mlčet. Dnes ovšem nechci obsáhle mluvit o vnitřním životě ODS. Je tisíce jiných příležitostí, kde o tom mluvíme dnes a denně. Chci mluvit o tom, co trápí tuto společnost, co uděláme pro to, aby byla Česká republika lepším místem pro spokojený život. Chci mluvit o tom, co je naše vize prosperující země, v níž sami sobě vládnou svobodní lidé.

Ale abych uspokojil ty, které trápí naše minulost, kteří si nejsou jisti, zda jsme už překonali svou krizi, a kteří pochybují o naší současnosti a hlavně o naší budoucnosti, řeknu hned na začátek pár jasných slov o Občanské demokratické straně. Upozorňuji ale dopředu všechny, kteří se domnívají, že když si budeme stále sypat popel na hlavu, tak budeme čistší, že to není pravda. Pokud máte doma kamna nebo aspoň krb, můžete si to v praxi vyzkoušet. Možná nebudete k poznání, ale čistší taky rozhodně nebudete. Musíme se prostě umýt. Ne po pilátovsku, jenom ruce, ale celí. A to jsme udělali. A kde ne, tam to za nás provedou voliči.

Dámy a pánové, já minulost ODS změnit nemohu a nemůže to udělat nikdo z nás. Ostatně já žádnou minulost v ODS nemám, ale nejen proto mě nezajímá. Mě zajímá budoucnost. Vzpomeňte si, jaké to je, když se hádáte s manželem nebo s manželkou. Jakmile se začnete bavit o tom, co se stalo v minulosti, co kdo kdy řekl, jak se u toho tvářil, co tím myslel, jen přiléváte olej do ohně a nikdy se neshodnete. Minulost se dá interpretovat vždy různě. Hádku překonáte jen tak, že si řeknete, že se máte rádi a že společně chcete jít dál do budoucnosti. A to je jediné řešení i pro Občanskou demokratickou stranu.

Fotogalerie

A teď těch několik jasných slov k naší situaci, podle otázek, které nejčastěji dostávám. Kdo se ptá, doví se často i co nechce. Odpovím totiž přímo. Řídím se slovy Tomáše Bati, který řekl: „Přímé jednání patří mezi prvotní podmínky úspěchu. Avšak jenom dobrý člověk může jednat přímo a pouze dobrou, všem užitečnou práci je možno konati před celou veřejností. Přímé, prosté jednání budí v lidech všechny dobré instinkty. Jednáš-li otevřeně s úmyslem posloužit lidem, tvůj úspěch je neodvratný.“ Protože chci v duchu Baťova výroku „neodvratný úspěch“, musím jednat před veřejností přímo – a to taky dělám.

Nemusím nikomu tajit, že ODS prošla velkou krizí, ztrátou důvěry voličů, poškozením značky, vnitřními spory, opuštěním pravicového programu, znejistěním, co jsou hodnoty a principy, na kterých stojí její politika. ODS se nechala místy ovládat těmi, pro které je ekonomický prospěch důležitější než politika, dostala se do finančních problémů, nedokázala dobře vysvětlit, co dělá a proč to dělá. Mluvili jsme o tom otevřeně, důvody problémů ODS jsem i detailně popsal. Není ani žádným tajemstvím, že máme dluhy a že naše finanční situace je velmi špatná. Netajíme to před veřejností, mluvím o tom s vámi. Mnozí členové mi říkali, že je to poprvé, kdy s nimi někdo takto otevřeně o financování strany hovoří.

MF Dnes nemusí nic objevovat. Samozřejmě se všichni těšíme, až tam budou psát takové podrobné články o každém detailu financování jiných politických stran. Ale nejspíše čekáme marně. O některých hnutích psát nebudou a v dalších stranách nejspíše nenajdou lidi z vrcholného orgánu, kteří jim poběží sdělovat strategické informace. Mezi námi bohužel takoví jsou, což ale není chyba MF Dnes.

Dámy a pánové, všichni víte, že jsme zadluženi. Převzali jsme dluhy, nesplacené závazky po splatnosti, dluhy, které také vytvořila některá oblastní a regionální sdružení. Jen těchto nesplacených závazků bylo v lednu přes 42 mil. Kč. Soubor života na úvěr, dluhů a nesplacených pohledávek a skokového snížení příjmů je smrtící kombinace, která přes všechno snižování nákladů vede i k občasnému nedostatku provozních prostředků. Chci ale říci jasně a srozumitelně: s věřiteli se domlouváme, včetně státu, máme splátkové kalendáře, realistickou představu o financování a – a to je nejdůležitější – celkové zadlužení postupně snižujeme. Není to lehká cesta ani pro vás, ani pro nás, doplácíme na ni my všichni, kteří jsme tuto situaci nezavinili. Ale buďte si jisti, že ji zvládneme. Kdo z našich vnějších – a zbytku vnitřních – nepřátel by se chtěl ale z těchto slov radovat, tomu říkám jasně: toto bude brzy za námi. Ano, v takovém stavu jsme byli, když jsem vedení strany přebíral. Je jedno, kdo to způsobil, na tom se stejně neshodneme a já nejsem žádný vyšetřovatel. Zajímá mě budoucnost a měla by zajímat i vás. Nic jiného než budoucnost před námi totiž není, chcete-li slyšet nějaký bonmot.

ODS opravujeme. Máme nejen nové vedení, upravené stanovy, nový způsob vnitrostranické komunikace, ale máme také nová pravidla financování. Máme transparentní účet pro všechny dary. Každý z vás se může každý den podívat, jaké peníze a od koho k nám přicházejí. Hlava se vám z toho nezatočí. Klidně nám jich můžete posílat více.

Našim sponzorům mohu říci: financovat ODS je pro vaši budoucnost lepší investice než financovat golfový turnaj. A hnutí ANO je taky neposílejte, na peníze, které dostávají od Andreje Babiše, stejně nemáte. Nám by pro celou ODS stačil jeho roční osobní příjem. Ale ten mu brát nebudu, jeho voliči si myslí, že je bezpečnější, když je ministr financí hodně bohatý. Naši voliči si zase myslí, že je lepší, když je předseda jejich strany hodně inteligentní. Není jich ale ještě dost. Prezidenti Masaryk i Klaus by se na ty ostatní mračili. Profesorů si prostě važme. A jedna rada navíc: když si můžete vybrat mezi penězi a vzděláním, vyberte si vzdělání. Bude pořád vaše, nikdo vám je nesebere ani nezdaní a možná vám přinese i peníze. Naopak to nefunguje.

Ale zpátky k ODS. Nedávno jsem použil příměr, že už neklesáme, ale jdeme po pevném dně a za chvíli začneme stoupat. Nebude to hned. Ale přijde to.

Jak říká zakladatel Twitteru, který všichni tak rádi používáme, nejspíše proto, že tam má toho modrého ptáčka – proč by se jinak proboha někdo trápil tím nacpat nějaké sdělení do 140 znaků – tedy spoluzakladatel Twitteru Biz Stone říká: „Když to správně načasujete, budete houževnatí a budete to zkoušet 10 let, bude to nakonec vypadat jako náhlý úspěch.“ Deset let určitě čekat nebudeme, ale pracovat musíme hned, důsledně, houževnatě a ono to přijde. Pro ty, co nám ještě nevěří, to potom bude vypadat jako náhlý úspěch ODS. Pokud se mě ptáte, jestli jsou už všechny změny v ODS za námi, tak upřímně říkám, že nejsou. A jestli v nich nebudeme pokračovat, tak úspěšní nebudeme. V ODS sice skončila „kultura špičatých bot“, jak to někdo nazval, ale pro naši akceschopnost musíme ještě něco udělat. Ne všichni pochopili, že jsme politická strana a ne bratrstvo, které se vzájemně podporuje ve funkcích. Ne všichni pochopili, že mohu být dlouhodobě úspěšný jen tehdy, když bude úspěšná celá strana. Že důvěra se snadno ztratí, ale těžko získá.

Myslím, že ještě musíme udělat minimálně tři věci: zaprvé, sjednotit pro celou ODS volební a jednací řády, ať jsou všude stejné podmínky a nevznikají pochybnosti; zadruhé, posílit možnost vedení nebo nezávislých orgánů strany zasáhnout tam, kde dochází k evidentnímu poškozování zájmů ODS; zatření, posílit podíl členů na rozhodování, třeba jen tím, že zajistíme podíl všech místních sdružení na činnosti oblastní rady, a dalšími podobnými kroky. Po volbách chci naplno otevřít diskusi o konkrétním provedení těchto úprav a následně je schválit na řádném kongresu v příštím roce. Nejde samozřejmě jen o formální úpravy, ty nám nepomohou. Důležitá je vnitřní kultura, kvalita vnitřního života strany, bez ní nic nejde. Musíme ji měnit každodenně. Pokud mi v tom chcete pomoci, tak začněte. Jak říkal Walt Disney: „Nejlepší způsob, jak začít, je přestat mluvit a začít dělat.“Nemusíte zrovna malovat kačery Donaldy, na to potřebujete jistý druh talentu, ale spravovat věci kolem sebe můžete. Začněte kolem sebe, v místním sdružení, ve své obci, na oblasti. Na nic nečekejte a začněte.

A když jsem se hlásil k té baťovské přímosti, tak ještě jedna jasná věta k ODS: nejsem Gustáv Husák ani Vasil Biľak, to jste si jistě všimli. Minimálně nemluvím česko-slovensky, ale česky, což byla za komunistů nevýhoda a teď je to zase zjevná nevýhoda. Ale s tím se poperu. Prostě chci říci, že nebudu jako Husák s Biľakem dělat nějaké stranické čistky. Ale v naší straně přestává být prostor pro ty, kteří jednají nečestně a zneužívají svého postavení ve svůj prospěch.

Vyzývám všechny, kteří poškozovali a poškozují dobré jméno ODS a ničí práci našich starostů, komunálních politiků, nás všech, ať odejdou, pokud to ještě neudělali. Teď to jde dobře – někde shánějí členy i kandidáty a ještě vám za to možná i zaplatí. Vyzývám i ty, kteří jsou členy, a přitom pracují pro jiné politické strany, ať odejdou. Já vím, že čekáte, jestli se to zase náhodou neobrátí – a ono se to obrátí, ale my už o vás nestojíme. Vyzývám také ty, kteří se kvůli své osobní zhrzenosti řídí heslem „čím pro ODS hůře, tím pro nás lépe“, aby odešli. Házet klacky pod nohy, ničit práci slušných členů strany, vynášet informace, to vám ještě chvíli možná půjde. Ale neuspějete. A radost z toho mít taky nebudete. Vzpomeňte na toho chlapíka, co se jmenoval Jidáš. I když vás nikdo nebude vylučovat, ručím vám za to, že se mezi námi nebudete cítit dobře. V ODS zůstávají ti, kteří sdílejí stejné myšlenky, ne stejná konta. Jo, časy se prostě mění, to nám nemusí zpívat Bob Dylan, to tak prostě je. Klidně si myslete, že jsem vám vaši ODS ukradl. Hlásím se k tomu. Spolu s naprostou většinou členů ODS jsem ODS ukradl těm, kteří ji rozkrádali a s její pomocí se pokoušeli ukrást i všechno kolem. Není tu místo buďto pro vás, nebo pro mě. Jen si myslím, při veškeré své proslulé akademické skromnosti, že jsem pro ODS přece jen perspektivnější. Bill Gates – to je ten, co má ještě více miliard než náš ministr financí a taky nám pořád nabízí nové produkty, aby měl ještě více – tak ten Bill Gates řekl rozumnou větu: „Váš nejvíce zklamaný zákazník je největším zdrojem vašeho poučení.“ ODS má štěstí, protože má ve svém čele taky takového „zklamaného zákazníka“, totiž mě.

Informační technologie se mi zdálo složité vylepšovat, s politikou si poradím lépe. Jdu na to zostra: když mě firma ODS zklamala, tak jsem ji rovnou převzal.
Ale vážně, chci říci, že jestli někoho máme dobře poslouchat, tak naše zklamané voliče. Musíme dobře poslouchat, proč nám věřili a proč nás nyní nevolí. Je to nejbezpečnější vodítko, jak znovu uspět. U zklamaných milenek to nezkoušejte. Nijak vám nepomůže, když budete naslouchat zklamaným milenkám, ale zklamaný volič je pro politika nejlepší učitel. Pár jich znám (samozřejmě zklamaných voličů, ne milenek), a i proto vím, co musíme dělat.

Každý tráví prázdniny nějak. Já jsem letos objížděl obce a menší města a setkával se nejen se starosty a komunálními politiky, ale především s živnostníky, drobnými a středními podnikateli, s aktivními lidmi, kteří se starají o sebe a o druhé. Některé z jejich příběhů máte před sebou v publikaci Nebát se jít vlastní cestou. Z jejich názorů a z jejich potřeb se musí do budoucna odvíjet naše politika. Dobrá politika je sama o sobě výborná věc. Výhodnější ale je, když to, že je opravdu dobrá, si kromě vás myslí i voliči. Tito lidé si nemysleli, že jsme v posledních letech dělali dobrou politiku. A dnes se o ně nemá kdo postarat.

Socialisté živnostníky podezřívají, že si žijí moc dobře. Živnostník je pro sociální demokraty jako pro řidiče červená na semaforu: tuší, že je asi potřeba, ale nejradši by ji neviděl a pěkně ho rozčiluje. Andrej Babiš zase drobné podnikatele nevidí, v minulém režimu nebyli a v jeho firmách taky nejsou. Jediný, kdo se o ně může postarat jsme my. Tedy úplně přesné to není.

Tito aktivní lidé nepotřebují, aby se o ně stát staral, postarají se o sebe sami. Potřebují naopak, aby je stát nechal co nejvíce na pokoji. To, co musíme především udělat, je nechat je v klidu žít. Je to pro všechny výhodné. Oni budou zaměstnávat sebe a spoustu dalších lidí. Stát ušetří za kontroly, administrativu, byrokraty, úřady. Vše bude fungovat lépe a bude to stát míň. Zní to jako malý zázrak nebo utopie? Ne, je to jen použití zdravého rozumu.

Rétoricky odmítáme socialismus, ale stejně jsme si nechali namluvit, že když všechno bude stát řídit, regulovat, kontrolovat, tak to bude dobré. Co je na tom proboha pravicového, chci říci rozumného? Začněme znovu odmítat socialismus svými činy. Přestaňme regulovat, přestaňme se cpát (našel bych i příhodnější slovo) lidem do jejich životů.

Lidé, s nimiž se setkávám, mi říkají zhruba toto: „Nezvyšujte nám daně, ale když už to musíte udělat, udělejte to promyšleně a jednou, každá další změna nás stojí čas a peníze a ohrožuje nás. Nekontrolujte nás pořád, kvůli kontrolám nemáme čas dělat svou práci, ale když už nás musíte kontrolovat, tak jednou a pořádně. Ne aby k nám chodilo postupně deset úřadů kontrolovat totéž a pokaždé to jinak vykládaly. Proč ta zbytečná byrokracie? Řezník při výrobě jednoho produktu musí vyplnit pět různých papírů. Přitom je to úplně zbytečné, co tam napíše je neověřitelné, protože my ty uzeniny prostě hned sníme. Co z toho stát má?“ Lidé také opakují, abychom lépe promýšleli svá opatření. Říkají třeba: „Víte, co pro živnostníka znamená registrační pokladna? Chcete nám opravdu sebrat paušály? Já riskuji všechno, nemám žádné výhody zaměstnance, žádné jistoty, všechno si platím, proč mi to ještě chcete ztížit? Těžko se mi přijímají zaměstnanci, i když bych práci mohl lidem dát. Nemohu je zaměstnat na sezónu, platím za každého zaměstnance skoro nejvyšší sociální odvod v Evropě, nevydělám na to. A když místo pro nekvalifikované lidi zřídím, nemám koho zaměstnat. Když zůstanou na sociálních dávkách, dostanou více, mají se lépe a jen se mi smějí. Pracovat se nevyplatí.“

Dámy a pánové, tyto hlasy nepodceňujme. Naše prosperita nestojí pouze na velkých zahraničních firmách, pro které socialisté udělají první poslední. Nestojí ani jen na velkých státních projektech, kam by levičáci všeho druhu tak rádi investovali naše peníze, aby z nich měl zase prospěch někdo, kdo je napojen na stát a hraje si na velkopodnikatele. Naše prosperita, ale i kvalita života v obcích a městech stojí na aktivních lidech. Na těch, kteří pracují, riskují, vytvářejí pracovní příležitosti pro další a vydělané peníze znovu investují do rozvoje své firmy a své obce. Jestli tyto lidi obětujeme, zjistíme brzy, že jsme obětovali kus naší země.

Pokud hledáte smysl další existence ODS, tak je zde: musíme být hlasem obyčejných lidí, kteří pracují, starají se o sebe a o druhé. Jsou nezajímaví pro média a levicové politiky uzavřené ve zdech pražských paláců: jsou totiž normální a dobří. Pokřivenost našeho veřejného života, ba jistá zvrácenost, se projevuje v negativním obraze podnikatelů. Část elity si libuje v jejich dehonestaci. Všimněte si v černé kronice: většinu trestných činů páchá podnikatel. Proč? U jiných lidí se profese často ani neuvádí. Podnikatel je ten, kdo jezdí v drahých autech na golf, vydírá zaměstnance a okrádá nás všechny. Marx by měl radost, i když ani on by tomu asi nerozuměl. Pravda je přesně opačná. Většina podnikatelů nemá pracovní dobu, odměnu si vyplácí až tehdy, když vyplatí mzdy svým zaměstnancům, a zpravidla bere mnohem míň než ti, kteří o nich hanlivě píší nebo se hanlivě vyjadřují. Naprostá většina podnikatelů jsou poctiví lidé. Važme si jich a braňme je. Tohle znevažování schopných lidí se šíří jako mor. Všimněte si třeba, že když mě moji nepřátelé chtějí shodit, tak o mně říkají, že jsem akademik. Jako bych se měl za vzdělání, intelektuální schopnosti a úspěch stydět. A podívejte se na obraz vědce – to je ten, který zkoumá nepraktické věci za naše peníze. Nic nemůže být více vzdáleno realitě. Smál bych se tomu, kdyby to nebylo vážnější.

Všimli jste si někdy, jak se u nás pořád někdo snaží něco zreformovat. Ale ne ve prospěch lidí, kteří něco dělají, ale zpravidla proti nim. Nemoc reformismu je šílená. A vždy to jde proti lidem. Uvedu příklad: kolik jsem slyšel ministrů školství a tzv. odborníků na školství z řad politiků říkat, jak jsou naše školy špatné, protože máme špatné učitele, a co všechno musíme dělat, abychom je srovnali a naučili učit. Problém je přesně opačný. Máme dobré školy a dobré učitele, jen je sto padesáti reformami ničíme, svazujeme byrokracií a děláme všechno proto, aby nemohli dělat svoji práci. A když toho dosáhneme, tak řekneme, že jsou špatní. S tím musíme přestat, jinak podrýváme vše dobré, na čem stojí tato společnost. K čemu máme vzhlížet? Je opravdu naší hlavní starostí pečovat o ty, kteří nechtějí pracovat, a tvářit se, že nevidíme, jak toho mnozí zneužívají? Je opravdu naší hlavní starostí právo někoho nosit na hlavě šátek, který je znamením kultury, která nás ohrožuje? Máme mít za vzor lidi, kteří jsou jiní, a stydět se za to, že žijeme v rodinách? Máme si opravdu pořád mezi sebou nevěřit a vydávat neskutečné peníze na to, abychom kontrolovali slušné, poctivé lidi, zatímco gauneři se nám za zády smějí, protože pro ně žádná pravidla neplatí? Máme dál likvidovat náš venkov a malá města, protože nás válcují zahraniční řetězce, hloupé dotace, špatná sociální politika, nesmyslné ekologické předpisy? Máme akceptovat každý nesmysl vymyšlený v Bruselu jenom proto, že je z Evropy? Máme se zase tvářit jako pokrytci, navenek se přizpůsobovat tlaku a doma si myslet něco jiného a dívat se na to, jak se nám naše hodnoty rozpadají pod rukama? Braňme se, buďme hrdí na vzdělanost, kulturu, podnikavost, odvahu tvořit. Buďme hrdí na to, že žijeme normální životy ve svých rodinách. Buďme hrdí na to, že pracujeme, staráme se o svoje rodiče a děti. Buďme hrdí na svou zem. Nenechejme si otrávit život zakomplexovanými hlupáky, nenechávejme vyžírky, pomatené levičáky a mainstreamové extremisty, aby svoji nespokojenost a komplexy proměnili v to, že otravují vzduch, který dýchají dobří lidé. Šel jsem do politiky proto, abychom se začali bránit. Aby mlčící většina slušných, normálních lidí mohla v klidu žít. Potřebujeme kontrarevoluci normálních lidí, aby nám nebyla zase ukradena naše svoboda, náš každodenní život, náš domov.

Na jedné karikatuře mě někdo nakreslil jako Dona Quijota, který se snaží zachránit ODS. Ale já se nesnažím zachránit ODS, protože nemám nic lepšího na práci. Snažím se zachránit ODS, protože tu není nikdo jiný než ODS, kdo by mohl zachránit nás, kdo by dokázal bránit normální lidi. Teď to možná ještě leckdo nevidí, ale já ano. A nechci si vyčítat, že jsem začal jednat, až když bylo pozdě. Henry Ford, to je ten, po němž se už přes sto let jmenují ta auta, kdysi řekl: „Překážky jsou ty obávané věci, které vidíte, když se vaše oči přestanou dívat na cíl.“ Já cíl vidím a překážky jsou proto, aby se překonávaly. Rozhodně mě nezastaví.

Dámy a pánové, mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá zpráva je, že Česká republika je jedno z nejlepších míst pro život, jaké můžete ve světě najít. Ta špatná je, že děláme hodně pro to, aby tomu tak nebylo. Česká republika má skvělé podmínky, něco, čemu říkám kumulovaná životní úroveň. Máme zde tradiční a životaschopnou hospodářskou infrastrukturu, dobré školy, lékaře, sociální systém, vysokou úroveň bydlení, hygieny, kvalitní kulturu, nemáme tady ani tajfuny, ani tsunami, ani sopky nebo zemětřesení. A máme prostě spoustu dalších výhod. Zkuste hodně cestovat, nejen do světových metropolí, a dívat se, jak tam žijí lidé a s čím se potýkají. Budete se rádi vracet domů. Nenechejte se otrávit „blbými náladami“, žehráním v médiích, těmi neustálými řečmi o tom, jak jsou všichni kolem dobří, uvědomělí, spořádání, sociální, schopní a jak my jsme neukáznění, zkorumpovaní, líní, švejkové a já nevím co ještě, kteří musejí být vychováváni dobrými opatřeními z Evropské unie. Naše největší chyba je, že si to necháváme namluvit a občas tomu i věříme. Jsou to stejné báchorky jako ty historky, co vykládá Švejk. Když na sebe nebudeme sami hrdí, buďme si jistí, že nikdo jiný to za nás neudělá. Položme si ale jinou otázku. Když se máme objektivně dobře, proč nejsme spokojení? To je důležitá otázka. Část odpovědi je už v tom, co jsem řekl: protože si necháváme namluvit, že jsme horší, než jsme, a že se nám žije hůře, než se nám opravdu žije. Nevěřte tomu, dívejte se na svět svýma očima a ne očima pražských novinářů a politiků. Třeba právě na svých prázdninových cestách jsem se setkal se spoustou lidí, kteří byli spokojení. Někteří mě až úplně odzbrojili, jak byli na vesnici či v malém městě šťastní. To v Praze nebo Brně vidíte málo. Sociologové na to mají samozřejmě vysvětlení, které by bylo určitě lepší než to moje, kdyby bylo pravdivé. Ti spokojení lidé mají jedno společné: žijí ve svých rodinách, zapojeni do společenství své obce, a dělají práci, kterou mají rádi. To je mimochodem dobrý recept.

Zakladatel Applu Steve Jobs, to je ten, co nám pořád ukazoval nějaké nové přístroje, hodně toho vymyslel a taky napovídal, řekl náhodou docela trefně: „Práce vám zaplní velkou část života a jediný způsob, jak být skutečně spokojený, je dělat to, co si myslíte, že je skvělá práce. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, je mít rád to, co děláte.“ Mimochodem, všimněte si jmen těch velkých mágů informačních technologií, a tedy i nejbohatších lidí: Gates a Jobs (brány a práce), to zní skoro jako pseudonymy. To už samo takové jméno předurčuje k úspěchu. Fiala taky není špatné jméno (pseudonym to není, aspoň o tom nevím): minimálně vám to zaručuje, že jsem pevně přirostlý k zemi a nelakuji svět narůžovo. Žijeme v dobré zemi, máme se docela dobře, ale často nejsme spokojení, ani šťastní. Proč? Trochu nám napoví James Madison, který v Listech federalistů už před více než dvěma stoletími napsal: „Dobrá vláda předpokládá dvě věci: zaprvé, věrnost cíli vlády, čímž je štěstí lidu; a zadruhé, znalost prostředků, jak tohoto cíle nejlépe dosáhnout.“ Americký konzervativní politolog a publicista Charles Murray si správně povšiml důrazu na slovo štěstí. „Nikoliv blahobytu. Nikoliv jistoty. Nikoliv rovnosti. Štěstí, jež zakladatelé používali v aristotelském smyslu, jako trvající a oprávněnou spokojenost s životem v jeho celistvosti.“ Štěstí vám samozřejmě žádná vláda nedá, i když levice si z nějakého nepochopitelného důvodu stále myslí, že když vám ovládne život, budete šťastní. Co ale má vláda dělat – a tak to Madison myslí – je vytvářet podmínky pro to, abyste ve svém životě mohli být šťastní. Abyste mohli žít spokojeně v rodině, měli přátele, sousedy, svou komunitu, abyste mohli něčemu věřit a měli práci, která vás uspokojuje. Abyste mohli žít svůj život ve svobodě, odpovídat za něj a rozhodovat o něm. Prostor svobody se nám ale zmenšuje.

Někdo nás pořád kontroluje, reguluje, pozoruje, nutí nás vyplňovat mraky papírů, pro samý předpis už nedokážeme ani uvařit dobrý guláš. Tedy, abych byl spravedlivý, guláš jsme si jaksi vybojovali, ale zkuste zřídit třeba školku, kterou nutně potřebujete, postavit rychle silnici, pokácet strom na své zahradě, vytáhnout peníze ze strožoku a normálně jimi zaplatit. Nemůžete skoro nic. Stát vám nevěří, vede vás za ruku a prosvěcuje vás rentgenem. Zatím to není dokonalé, ale Velký bratr sleduje, odposlouchává, natáčí, monitoruje. Šťastný život se neslučuje s nesvobodou. Blahobyt nestačí. Podívejte se na oheň. Aby hořel, potřebuje nejen palivo, ale i vzduch. I my potřebujeme vzduch, vzduch svobody. Musíme mít taky pocit spravedlnosti a vědět, že když chceme žít správně, tak tak žít můžeme. Já ten pocit nemám a se mnou tisíce lidí také ne. Ve změti právních předpisů se už nevyznají ani právníci. Nesmyslná pravidla veřejných zakázek vedou k tomu, že vše je dražší, méně kvalitní a kdykoli zpochybnitelné. Kriminalizace nevinných lidí pokračuje. Když jste třeba starosta nebo ředitel školy a děláte vše podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a doporučení právníků, stejně po pár letech přijde nějaký policista, státní zástupce nebo kdokoli jiný a řekne, že to mělo být jinak, a požene vás před soud. Zaplatit všechny poplatky, podat všechny daně, hlídat valící se požadavky a termíny ze všech stran, to už je nad síly nejen mnohých seniorů.

Společnost si komplikujeme, činíme ji nespravedlivou, kriminalizujeme se. V tom se nebude dát žít, určitě ne spokojeně. Musíme to zastavit. Musíme prosekat právní džungli, zjednodušit pravidla, zjednodušit náš život, jinak na to doplatíme. Musíme taky mít pocit, že se vyplatí pracovat a žít řádně. Začíná to vypadat, že je výhodnější se na všechno vykašlat a natáhnout dlaň ke státu. Aspoň tedy někteří naši spoluobčané to dovedli k dokonalosti. Kráčíme ke kolapsu našeho sociálního systému. Nejen my, ale různou rychlostí celá Evropa. Nelze udržet sociální stát v tomto rozsahu, když je nás stále méně, když svoji ochotu mít děti nahrazujeme přílivem pracovníků z kultur, které se s námi nechtějí nebo nedokáží integrovat. Studujeme déle, žijeme déle, pracujeme z celkové délky života stále kratší dobu a pracuje nás méně. Vážně nám chce někdo namluvit, že když s tím nic neuděláme, že na to budeme mít? Přijde okamžik, že ani když budou ti, co pracují, platit stoprocentní daně, nebude to stačit. Musíme sociální politiku korigovat, omezit. A musíme začít u těch, kteří sociální dávky nepotřebují, ale zneužívají. Kdekdo se zaklíná Evropou. Spoléhá na nějaké bruselské recepty. A které to jsou? Znáte nějaký, který opravdu funguje? Já tedy ne.

Na všechno má Brusel jednu odpověď. Když se něco nedaří, tak je to proto, že jsme ještě málo evropští. Zajímavé ale je, že co funguje na národní úrovni, v Bruselu nějak selhává. Současně ale stoupá míra iracionality. Tou trpí každý, kdo se před realitou zavře do klimatizované kanceláře a nad obrazovkou počítače spřádá plány, jak vylepšit naše životy. Nefunguje euro, aspoň tedy na jihu? No asi tam mají moc horko. Jsou vysoké ceny energií pro domácnosti a podnikatele? Tak stanovíme povinně procenta obnovitelných zdrojů, zakážeme jadernou energii, několikanásobně zdražíme energie a budeme konkurenceschopnější s ostatním světem, který na takovéto ideologické nesmysly kašle a dělá, co je pro něj výhodné. Připadá vám to logické? Mně tedy ne.

Je to proti zdravému rozumu, dokonce mám občas dojem, že politika Evropské unie je už i proti mírně nemocnému rozumu. Chováme se chvílemi jako blázni, ti si také myslí, že jsou úplně normální. Evropa neustále ztrácí své postavení, kolem se mnohem rychleji než pendolino z Ostravy do Prahy řítí nové ekonomické velmoci. Je pěkné si říkat, že nás Japonci, Číňané a Indové nikdy nepředeženou, protože nejsou kreativní. Jenomže oni věří vzdělání, práci a inovacím více než my. A jsou připraveni pro to něco obětovat. Každý den nám usilovností dokazují, že kreativní jsou. Nemusíme ani chodit daleko. Když se podíváte na naše šikovné a pracovité vietnamské spoluobčany a jejich chytré děti ve škole, opravdu si myslíte, že nejsou kreativní? Pokud se sebou rychle něco neuděláme, ujedou nám všechny vlaky, protože jezdí po rychlejších tratích, než které máme k dispozici my. Nesmíme být bezstarostní ještě v jedné věci.

Nebezpečnost mezinárodních konfliktů už dlouho nebyla taková, jaká je dnes. Organizace Islámský stát přímo ohrožuje Evropu, více než Al Kajda a cokoliv předtím. Musíme je zastavit. Musíme dát znovu najevo sílu a vůli Západu hájit své zájmy a bránit se na území jiných států. Až se budeme muset bránit u nás doma, bude pozdě. To, co se děje na východě Ukrajiny, může podceňovat jen ten, kdo nerozumí ničemu z mezinárodní politiky a nezná dějiny. Nejsme připraveni ani na konflikt, ani na případné vlny uprchlíků. Tvrdit, že se nic nestane, jen si to tam nechme Ukrajinu s Ruskem vyřešit, připomíná naivitu a strkání hlavy do písku, kterou dělali evropští politici v minulosti už několikrát. Vždy jsme na to tvrdě doplatili a stálo nás to více, než kdybychom od počátku dávali jasně najevo, co jsou naše zájmy, kde jsou naše hranice, co je naše síla a že máme odhodlání nepřipustit nic, co nás ohrožuje. Jestli si ještě před rokem někdo naivně myslel, že společnou evropskou politikou se dá něčeho dosáhnout, tak teď musí vidět, že se jí dá dosáhnout leda tak lukrativní post pro lady Asthonovou. Jedině spolupráce v rámci NATO a úzké spojenectví se Spojenými státy může zaručit Evropě, a tedy i nám bezpečnost a trvalý mír. Že to naše vláda nevidí, neznamená, že to tak není. Absence zahraniční politiky nám rozhodně nezaručí, že žádné zahraničí není. Je a občas je to zahraničí pěkně nebezpečné.

Dámy a pánové, současná česká vláda opakuje všechny chyby, kterými je levice proslulá. Levice se z nich nikdy nepoučí, protože ráda poučuje druhé, ale ne sebe. Já bych rád vládu pochválil. Už jen proto, že je konečně politická, těch experimentů s politiky vydávajícími se za úředníky a experty už máme všichni dost. Ale obávám se, že jestliže se podmínky v této zemi a kolem této země zhoršují, tak působením Sobotkovy vlády toto zhoršování nabude ještě na dynamice. Přiznám se, že se nezabývám spekulacemi, jestli vládu řídí pan Sobotka nebo pan Babiš. Nebo jestli lidovci vědí, že jsou její součástí, nebo zda si toho všimly ostatní dvě velké strany. Je mi to jedno. Chtěl bych ale, aby se vláda konečně začala starat o naši bezpečnost, o naše národní zájmy. Aby měla nějakou zahraniční a evropskou politiku a naopak se přestala tolik starat o úředníky, o to, jak nás ještě více zkontrolovat a omezit, a o to, jak vysát naše peněženky. Upřímně se obávám, že to, co máme a co jsme i za ekonomické krize s velkými bolestmi udrželi, během několika let rozházíme a promarníme.

Velký německý konzervativní politik Franz Josef Strauss už před třiceti lety poznamenal: „Víte, co se stane, když se socialisté zmocní Sahary? Deset let nic a pak se tam začne nedostávat písku.“ Jestli jde teď naše ekonomika nahoru, opravdu si někdo myslí, že je to tím, že nastoupila tato levicová vláda? Každý, kdo tomu trochu rozumí, ví, jak to je. Jen není v módě to přiznat. Je to výsledek opatrné a úsporné politiky pravicových vlád, za kterou jsme tvrdě zaplatili. Teď to vypadá, že naspořené peníze zase rozházíme. Kdo myslíte, že zaplatí výpadek ve zdravotnických poplatcích? Kdo zaplatí zvýšení minimální mzdy? Kdo zaplatí zelenou naftu? Určitě ne Agrofert z těch třiceti dvou milionů, které na tom ročně získá. Kdo zaplatí navýšení dávek, nové úřady, dotace slíbené kdekomu?

Nedělejme si iluze, peníze se nerodí z ideologických pouček. Zaplatí to ti, kteří pracují, a ti, kteří pracovní místa vytvářejí. Sociální demokracie nás už jednou v době ekonomické konjuktury zadlužila. Dělá stále stejné chyby a už je to trochu nuda. Zmíněný Franz Josef Strauss k tomu poznamenal, že „mýliti se je lidské, vždy se mýlit je sociálnědemokratické“. V němčině se to ovšem nerýmuje, nedokonalý rým jsem tam dodal já. Samou radostí nad tím, že někdo jiný řekl něco vtipnějšího, než bych vymyslel já sám. Neodpovědná politika je příjemná věc. Davy tleskají, ze státního se pěkně rozděluje a bere, světlé zítřky se rýsují za obzorem, o nebezpečích se nemluví.

Žijeme na dluh, který na rozdíl od nás obyčejných dlužníků nebude vymáhat exekutor. Jenomže on nás ten dluh dostihne a zaplatíme za něj. Já nechci, aby ho za mě někdo dělal. Chci, aby se stát choval odpovědně.

Dámy a pánové, rád bych skončil připomenutím jedné věci, která se zdá být v dnešní veřejné debatě nedůležitá a o které se na veřejnosti dnes špatně mluví.

Ale jak říká staré přísloví: „Nevadí, že vás nikdo neposlouchá, hlavně že máte pravdu.“ Možná to není staré přísloví, možná jsem si to zrovna vymyslel.

Hlavně, že to sedí. O vážných věcech se dnes těžko mluví. To víte, každý nám radí, jak politické pravdy zaobalit do marketingových obalů. Když chcete třeba říci, že je potřeba konečně dodržet závazek České republiky vůči NATO na obrannou politiku ve výši dvou procent, je to pěkně nudné a pro média nezajímavé.

Když to řeknete v plavkách, s vojenskou čepicí na hlavě a se slovy „každý idiot přece vidí, že hrát si na vojáky je zábavné“, tak to bude zaručeně ve všech médiích. Problém nás inteligentních lidí, kteří nevymírají, jen jsou zatlačeni do defenzivy, je, že my raději říkáme věci klidně, v celé šíři a pravdivě. No, ale nejsem tu abych se litoval, není mi to vlastní. I když s litováním je to jako s chválou. Nikdo vás nepolituje tak, jako vy sami. Ale prosím vás, kdyby někdo chtěl zítra napsat, že ODS se lituje, tak dopředu říkám, že to tak není. ODS se chystá bojovat. To je lepší titulek. Tak ale od politického marketingu, na který máme nyní více odborníků než na samu politiku, k vážným věcem. Víte, kdo řekl následující slova?: „Odpovědnost [...] může spočívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto [parlament] zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk ho musí nenávidět. Proti tomu stojí skutečná [...] demokracie. V této demokracii neexistuje žádné hlasování většiny o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování [...] člověka, který pak svým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím.“ I když vám to možná něco připomíná, nehádejte prosím špatně. Neřekl to žádný současný český politik ani kritický komentátor, i když lidí zhnusených parlamentní demokracií tu máme najednou dost. Toto napsal Adolf Hitler v Mein Kampf, když kritizoval výmarskou demokracii. Omlouvám se, že cituji slova jednoho z největších zločinců v dějinách lidstva. Ale cituji ho jako varování a pro poučení z dějin. Kdo zpochybňuje demokracii, kdo kritizuje parlamentní systém, kdo se zaklíná efektivitou, rozhodností, ručením majetkem, vůlí jednotlivců, kdo pohrdá tím, čeho jsme společně dosáhli a co jsme si vybojovali, ten nás ohrožuje a vypouští staré démony z láhve. Děláme-li to my sami, ohrožujeme sami sebe. Nemáme o mnoho více než parlamentní demokracii, která nás chrání, která nám zajišťuje naši svobodu, která je únavná, užvaněná, protivná, drahá, ale která je to nejlepší, co jsme v uspořádání společnosti vymysleli. Nedopusťme, abychom si ji nechali omezit jen proto, že nás občas některé její projevy... rozčilují. Braňme ji všemi silami. I proto tu jako občanští demokraté jsme.

Zanedlouho si připomeneme 25 let od listopadu 1989. Někdo možná bere demokracii jako samozřejmost, jiný skuhrá, že je svobody až moc. Kdosi považuje demokracii za dočasnou úchylku, než se zase vrátí vláda pevné ruky. Leckdo zapomněl, jaké to je, když svoboda a demokracie chybějí. Já jsem nezapomněl, občanští demokraté nezapomněli.

A ve všech útocích a kritice, která se vznáší vůči naší politické straně, vůči našemu hnutí za svobodu, demokracii a prosperitu, se ztrácí jedna důležitá věc: Občanská demokratická strana je přímou pokračovatelkou Občanského fóra. Je politickou silou, která se sjednotila ve víře, že jedině svobodná společnost, tradiční zastupitelská demokracie a svobodný trh nám mohou zajistit dobrou budoucnost. ODS je stranou, která pod vedením prvního předsedy Václava Klause vedla a úspěšně dovedla tuto zemi ke standardní parlamentní demokracii. A já se ptám: která jiná strana u nás má lepší tradici? Navazujme na ni, važme si ji, nestyďme se za ni a buďme naplno tím, čí máme být. Svobodnými občany a přesvědčenými demokraty. To není ale jen tradice, je to i úkol pro budoucnost, protože svoboda je neustále a stále více ohrožována. Ale – a to říkám z tohoto místa s plnou vážností všem, kteří volají po vůdcích, omezují svobodu, svazují trh, nehájí naše národní zájmy a vymýšlejí, jak naši demokracii spoutat – těm všem říkám, nedáme vám to snadno. Budeme bojovat. Ano, je čas znovu začít bojovat. Už ne proti jednomu nepříteli, ale proti těm, kteří demokracii svou hloupostí, ideologickou předpojatostí, obchodními zájmy, multikulturním pokrytectvím a falešnou politickou korektností ohrožují. Možná, že nebezpečí spousta lidí nevidí, možná o něm nejde v médiích ani mluvit, možná kdekoho zajímá jen to, co bude zítra a jak se bude bavit. Já ale nebezpečí vidím a bylo by nepoctivé, kdybych o něm nemluvil. Braňme se těm, kteří nám nenápadně chtějí vzít naše svobodné životy dříve, než bude pozdě. Ještě je čas a ještě máme v ruce vhodné zbraně: právní stát a demokratické rozhodování. Nenechejme si je vyrazit z rukou. Potřebujeme jen odvahu a odhodlání. A vážně říkám: i kdyby nás měla být jenom hrstka, my tento boj nevzdáme. Ale málo nás nebude. Mlčící normální většina slušných lidí v této zemi bude stát dříve či později zase za námi. Pokrytectví a hlouposti už bylo dost.

Pojďme na to znovu sebevědomě a se zdravým rozumem. Občanští demokraté musí stát v čele kontrarevoluce normálních, slušných a pracovitých lidí. Pro ně tu jsme.

Dámy a pánové, Občanská demokratická strana je zpět, má pevné ideje, ctí své staré zásady, zbavila se svých problémů a má nová témata, která reagují na výzvy 21. století. Předstupujeme před veřejnost s přesvědčivým programem a s jasnou vizí České republiky, hrdé a prosperující země se svobodnými lidmi.

Jedno vám můžeme zaručit. Nejsme levice. My jsme se opravdu poučili. Staré chyby opakovat nebudeme.

Znáte to přísloví: „Lepší ďábel, kterého znáš, než kterého neznáš.“ To je fakt přísloví, to jsem tady nevymyslel. Ďábelského na nás ovšem není nic. Leda by si někdo z našich členů dal ten přípravek na erekci, jak to našim dětem nabízejí televize při sportovních přenosech. Ale to bych vám neradil, buďte i v tomto sebevědomí! Ale i kdybyste to zkusili, tak je to pořád bezpečnější recept, než ty, které nám ordinuje tato levicová vláda.

Neslibujeme nereálné věci, máme dost zkušeností s řízením země, abychom věděli, co je možné a co ne, a nemuseli to zjišťovat, až budeme sedět ve vládních křeslech. Ale pokud byste chtěli něco slibovat, klidně můžeme. Jeden můj dobrý přítel se mě ptá, co že je to za pravicovou stranu, jejíž předseda se nevyfotí s automobilem Bentley a na plakát nenapíše: když nás budete volit, budete mít takové auto všichni. Problém je, že já Bentley nemám a nikdy mít nebudu. Ale kdybyste chtěli, klidně vám ho slíbím. Protože si myslím, že když nás budete volit, budete mít podmínky pro to, abyste si na Bentley vydělali, když budete chtít. Že budete mít podmínky na to, abyste uskutečňovali svoje plány, sny a cíle. Pokud budete chtít. Jeden z nevýraznějších současných představitelů britských konzervativců, londýnský starosta Boris Johnson, na otázku, proč volit Konzervativce, jednou odpověděl: „Budete-li volit torye, vaše žena bude mít větší poprsí a zvednou se i vaše šance, že budete vlastnit BMV M3.“ Bentley nebo BMV M3, kdo se v tom má vyznat. No, prostě věřte, že se budete mít v každém případě lépe. Věřit nám je určitě bezpečnější než věřit slibům socialistů nebo některých nových hnutí. Zaručeně je nikdy nesplní. Ale vezmou si na ně vaše peníze a kus vaší svobody.

Dámy a pánové, dovolte mi na závěr, abych jasně vzkázal našim voličům a všem, kteří o volbě ODS uvažují: nebojte se dát nám svůj hlas, nedejte na módní politické a mediální vlny, mainstreamové názory a předsudky. Řiďte se svým zdravým rozumem a svým srdcem. Občanští demokraté jsou tady. Nejsme „jen“ jinou, novou, mladou, obrozenou ODS. Jsme prostě ODS. ODS, jaká má být. Jsme politickou stranou s tradicí, zkušenostmi a hlavně s jasnou představou o budoucnosti naší země.

Možná nás tolik nevidíte v médiích – však taky žádná nevlastníme ani neovládáme – ale to nic nemění na síle našich argumentů a na správnosti naší politiky.

Možná nás tolik nevidíte na billboardech – vždyť taky šetříme – ale o to více se s námi můžete setkávat přímo, tváří v tvář. Má to tu výhodu, že na rozdíl od plakátu nám můžete říci, co si myslíte a co si přejete, a my to navíc uslyšíme. Možná nás tolik nevidíte ve správních radách a na VIP večírcích – vždyť už nás tolik nezvou a nás to ani nebaví – ale můžete se s námi setkat ve svých městech a obcích, kde žijeme s vámi, stejný život, jako žijete vy, a kde se snažíme ze všech sil dělat všechno pro to, aby se vám žilo lépe. Občanská demokratická strana se nevznáší na politickém nebi, nevyhřívá se spokojeně na mediálním slunci a neodpočívá na obláčcích plných peněz a moci. Občanská demokratická strana žije mezi vámi, s vámi a pro vás. A společně dokážeme to, aby se v naší zemi normální, pracovití a slušní lidé cítili zase dobře a mohli být šťastní. Jsme tady. Pro svobodné lidi, kteří chtějí žít v dobré zemi. Pojďme o to bojovat, pojďme o to bojovat společně už v nadcházejících volbách.

prof. Petr Fiala
předseda strany