Oficiální komunistická propaganda označovala Varšavskou smlouvu za nástroj obrany míru a socialismu před kapitalistickým Západem. Každým rokem proto muselo sedmdesát tisíc mladých mužů povinně rukovat a plnit "nejčestnější občanskou povinnost". Jinak řečeno, nedobrovolně se připravovat na válku, která by tuto zemi přiblížila totálnímu zničení. Fakt, že existovaly reálné plány na vojenské dobytí Rýna za použití jaderných zbraní, dokládají archivy zveřejněné polskou vládou. Ve skutečnosti však byl tento vojenský a politický pakt už od svého založení v roce 1955 především mocenským nástrojem, kterým Moskva držela své satelity pod kontrolou.

O povaze Varšavské smlouvy nejlépe hovoří to, že jediným jejím vojenským vystoupením byla okupace Československa v srpnu 1968. Tehdy překročilo naše státní hranice půl milionu vojáků. Z takzvané "dočasné bratrské pomoci", která měla za cíl "obnovit pořádek", se nakonec stalo trvalé a masivní rozmístění sovětských vojáků a jaderných zbraní u hranic se Západem. Vojenská intervence současně poskytla oporu našim normalizačním komunistům, aby dalších dvacet let plundrovali vlastní zemi politicky, ekonomicky i morálně.

Požadavek na okamžitý odchod sovětských vojsk byl prvním cílem naší politiky po revoluci v roce 1989. Na našem území stále pobývalo neuvěřitelných 75 tisíc sovětských vojáků a jejich další setrvání bylo v rozporu s obnovou státní suverenity a nezávislosti. Jen pro srovnání: dnešní Armáda ČR čítá zhruba 24 tisíc profesionálních vojáků. Proto hned zkraje roku 1990 začala tvrdá jednání o odsunu cizích vojsk.

Čeští vyjednavači – Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jaroslav Šedivý a další – žádali, aby odsun skončil do jednoho roku, zatímco Moskva mluvila o pěti letech a ani Američané, Britové nebo Francouzi nebyli zprvu nakloněni výraznému urychlení. Zlomovým momentem byla cesta prezidenta Havla do Moskvy a jeho jednání s Michailem Gorbačovem v únoru 1990. Byla podepsána deklarace, která pohřbila tzv. Brežněvovu doktrínu o omezené suverenitě členů Varšavské smlouvy, a Dohoda o odchodu sovětských vojsk. Poslední ruský voják opustil posádku vMilovicích 25. června 1991. Paralelně s tím se blížil konec Varšavské smlouvy. Vrcholná schůzka, na které byla podepsána dohoda o jejím rozpuštění, se konala 1. července 1991 v Praze. Prezident Gorbačov se jí osobně neúčastnil, zřejmě z obav z dopadu pohřebního shromáždění na ruské scéně. Do Prahy vyslal viceprezidenta Gennadije Janajeva, který se do paměti účastníků schůzky zapsal především tím, že se na Pražském hradě pohyboval ve značně podroušeném stavu, a v jednom případě měl dokonce problém sejít ze schodů. Říkali jsme si tehdy s humorem, že takto vypadá konec impéria. O to víc jsme byli překvapeni, když v srpnu 1991 byl Janajev klíčovým mužem mezi pučisty, kteří uvěznili Gorbačova a pokusili se v Kremlu převzít moc. Přestože pokus pučistů byl neúspěšný a nakonec vedl za čtyři měsíce k rozpadu Sovětského svazu, byl pro Čechy, Poláky aMaďary důležitým varováním, že bezpečnost nemohou brát na lehkou váhu a musí si hledat mezinárodní bezpečnostní garance. Právě moskevský puč společně s propuknutím války na Balkáně byl impulzem pro schůzku zemí střední Evropy v Krakově, na které poprvé jasně a zřetelně formulovaly svůj požadavek na rozšíření Severoatlantické aliance. Ale to už je jiná kapitola naší moderní historie.