Několik lednových dní po sobě se tehdy odehrával vůbec nejtvrdší střet mezi totalitní policií a občany v památném roce 1989, který vyvrcholil pádem režimu v listopadu.
Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, aby se pokusil probudit českou společnost z letargie, do které upadala po sovětské okupaci a nastupují bolševické normalizaci. Mladý student citlivě viděl, jak rychle mizí původní odhodlání národa bránit se ruským okupantům, jak postupně selhávají české elity a jak se většina obyvatel hrbí, krčí a upadá do pasivity. Palach se s tím odmítl smířit a veřejně obětoval to nejcennější, co měl – vlastní život.
Tváří v tvář tomuto statečnému protestu český národ oněměl. Palachův pohřeb se stal možná největší tichou demonstrací v našich dějinách. Ale občany neprobudil z mlčení ani Palach, ani jeho následovník Jan Zajíc. Tísnivou atmosféry té doby asi nejlépe připomněl vloni uvedený psychothriller polské filmové režisérky Agnieszky Hollandové, která v Praze tehdy studovala a osobně zakusila klima normalizačního Československa.
Když jsme s Chartou 77 a dalšími nezávislými sdruženími plánovali na podzim 1988 veřejná protirežimní vystoupení, bylo 20. výročí Palachova šokujícího činu přirozenou volbou. Úřadům jsme oznámili konání pietní vzpomínky na Václavském náměstí, ve sklepích jsme tiskli letáky a po nocích je rozhazovali do schránek a přes Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky jsme šířili éterem organizační informace. Mobily ani internet ještě nebyly k dispozici, ale to nebylo na překážku. Sochaře Olbrama Zoubka, který kdysi snímal Palachovu posmrtnou masku, jsme požádali, aby zhotovil její kopii. Chtěli jsme ji umístit ve Všetatech, kde se Palach narodil a kam jsme chtěli na závěr týdne uspořádat národní pouť. Zkrátka jsme doufali, že vzpomínka na Jana Palacha začne českou veřejnost konečně probouzet ze spánku.
Dobře si pamatujeme, co následovalo. Květiny u pomníky Sv. Václava položeny být nesměly. Společně s Václavem Havlem, Danou Němcovou, Janou Petrovou-Marcovou, Petrem Placákem a dalšími jsme byli eskortováni do ruzyňské vazební věznice. Palachovu masku zabavili estébáci. Vodní děla, obušky a další nástroje policejní vůle po čtyři dny rozháněly v centru města demonstranty. Ale lidi se nedali a po celý týden na náměstí chodili znovu a znovu. Právě v krvi a studené sprše lednové Prahy se lidé učili odvaze a sebevědomí, které pak naplno projevili v listopadu na Albertově a Národní třídě.
Je proto namístě ptát se znovu a znovu po smyslu Palachova odvážného protestu. Vždycky mně vadila jeho česky ustrašená interpretace. Všechny ty blbé řeči, že Palach svým činem nic nedokázal, že nic nezměnil. Pro mě osobně byl Palach daleko důležitějším symbolem než třeba Dubček. Ano – Palach nastavil společnosti zrcadlo a lidé pohledem na něj zůstali oslepeni. Ultimativní čin byl výzvou, ale odpověď na ni přišla až po dvaceti letech. Až skrze ni získal Palachův čin svůj pravý smysl. Shrbený národ se napřímil stejně jako Palachovo tělo v okamžiku vzplanutí.
Tím spíš je zarážející, že ani dnes, čtvrt století po pádu komunistické totality, se neumíme postavit k Palachovu odkazu více čelem. Nejlepší film musela natočit polská režisérka. Před lety nabízel francouzsko-maďarský sochař krásné dílo Praze. Po různým peripetiích a dlouhém dohadování našla socha své místo aspoň v Mělníce, kde Palach na střední škole studoval. Jiná socha od česko-amerického umělce na své místo marně čeká už dvacet let….
Palachův čin ani české rozpaky nesmí upadnout v zapomenutí. Je to důležité i dnes. Tím spíš, když v posledních volbách vyhrála strana, která má ve svých řadách největší podíl „bývalých“ komunistů, na druhém místě skočil subjekt, v jehož čele stojí „bývalý“ agent StB a třetí skončila strana, která se dodnes nestydí sama sebe nazývat „komunistická“ a zároveň ji vede také bývalý konfident.
