Vítězstvím, které velmi pomohlo i nám Čechům.
Walesa žije léta v ústraní, až na nedávný Wajdův film o něm není slyšet. Jeho politický odkaz je v Polsku předmětem kontroverzí. Když byl prezidentem, vyčítali mu ješitnost, chaotičnost i populismus. Později ho jiní obviňovali, že si jako „agent Bolek“ zahrával se Státní bezpečností.
Jeho renomé v cizině to nepošpinilo, ale vrcholné uznání, které získal udělením Nobelovy ceny míru v roce 1983, už jako politik a prezident nepřekonal. Své si užil i Václav Havel, když si s ním na jaře 1990 domlouval první schůzku. Walesa ještě prezidentem nebyl a na českého prezidenta ověnčeného slávou žárlil. Při setkání na Sněžce, navzdory sněhu a ledovému vichru, bylo docela horko….
To všechno jsou ale nepodstatné detaily. Historická paměť velí se před Walesovým odkazem aspoň třikrát poklonit.
Zaprvé to byl on, kdo zatloukl největší hřebík do rakve komunismu. Mezi střední třídou neměli komunisté legitimitu nikdy, ale složitější to bylo s dělníky. Vznik nezávislého odborového svazu Solidarita v čele s charismatickým Walesou a s centrem v gdaňských loděnicích V. I. Lenina ťal komunisty do živého. Zbavil je legitimity u těch, na něž se nejvíc odvolávali.
Zadruhé po vyhlášení stanného práva v prosinci 1981 Walesa odmítl faustovskou nabídku režimu postavit se do čela oficiálních odborů a po propuštění z vězení vedl Solidaritu v podzemí. Nenechal se vyštvat do emigrace – k převzetí Nobelovky vyslal manželku. Legitimizoval tím hnutí odporu a otevřel cestu ke svobodě v roce 1989.
A zatřetí mu hodně vděčíme za rozšíření NATO. V lednu 1994 mířil americký prezident Clinton do Prahy na summit s šéfy států Visegrádské čtyřky. Chtěl prodat svůj plán Partnerství pro mír. Nebylo ovšem jasné, zda má být trampolínou k bezpečnostním zárukám, nebo jen odkládací místností pro věčné čekatele. Prezident Walesa tehdy rezolutně vzkázal, že nepřijede, nedostane-li ujištění předem. S českým prezidentem a dramatikem si rozdělili úlohy. Walesa hrál roli „zlého muže“, Václav Havel byl „hodným hostitelem“. Američané běsnili, ale Clinton do Prahy dorazil, slíbil, co jsme potřebovali, a ve finále si zahrál v Redutě na saxofon.
Nic nového pod sluncem. Tato hra se žel často opakuje – Lech bojuje, Čech uhlazuje. Mějme proto bojovné Lechy v úctě.
