Najednou nestačilo, že se někomu něco nechce, a proto nemusí. Jako společnost jsme byli povoláni táhnout za jeden provaz, byť naši domácí „odpadlíci“ mohli kolektivní úsilí poměrně snadno sabotovat. Jinde, třeba v Německu, jak jsem mohl poznat při častých přesunech mezi Českem a Evropským parlamentem, byl takový disent v konfrontaci s vymáháním opatření podstatně těžší. Přesto i tam, stejně jako u nás, vyoral covid ve společnosti po prvotním semknutí hlubokou brázdu mezi těmi, kteří se více báli o své zdraví, a těmi, na jejichž peněženku nebo pocit osobní svobody dopadaly karantény a další protipandemická opatření.
Než jsme stihli tuto brázdu zasypat, Rusům se zbláznil jejich car a poslal na Ukrajinu tanky. Mimochodem – někteří jsou přesvědčeni, že k Putinově agresivitě mohla přispět také izolace, do které byl uvržen karanténou. Nedostatek kontaktů oslabuje kritické myšlení a vede k sociální deprivaci. Výsledek? Bombardování nemocnic, škol a divadel, nezměrné oběti na životech civilistů, Válečné zločiny ruských vojáků na Ukrajině, jaké jsme znali jen z historických dokumentů. Bezprostřední bezpečnostní ohrožení východní Evropy. Bezprecedentní uprchlická vlna.
I zde se naše společnost na počátku semkla. Vláda podnikla sérii opatření k zajištění bezpečnosti. Včetně vypnutí několika webů napojených na ruský stát nebo šířících ruskou propagandu. Byl to krok na hraně, jak řekl sám premiér Petr Fiala. Zatímco například Sputnik nebo televize Russia Today jsou oficiálními ruskými médii, některé další weby lze zařadit spíše do kategorie „mašíblovské“, konspirátorské nebo extremistické. Máme blokovat mašíbly, konspirátory nebo extremisty? Osobně se přikláním k tomu, že spíše ne. I proto, že najít hranici je nesmírně těžké a pokušení vyčistit mediální prostor tak, aby odpovídal světonázoru mainstreamu, je obrovské.
Možná se ani já sám do toho zužujícího se mainstreamu nevejdu – jako příklad mohu uvést článek publikovaný ještě před válkou na stránkách ministerstva vnitra, který jako prototyp „proruského narativu“ uváděl prohlubování a propagaci středoevropské spolupráce. Visegrádské spolupráci jsem zasvětil svůj pracovní život a jsem hluboce přesvědčený o jejím smyslu i tehdy, když se nám u sousedů něco nezdá či nelíbí. Mně se třeba nelíbí Orbánův postoj k válce na Ukrajině, ale nezacpávám si před ním uši, ale naopak velmi otevřeně a napřímo z očí do očí to říkám maďarským politikům z vládní strany s tím, že pokud svůj postoj nezmění, bude to mít na naši spolupráci negativní dopad. Nemluvě o tom, že zmíněný text napadal i naši spolupráci s Polskem, tedy se státem, který vždy varoval poněkud naivní západoevropské lídry před ruskými záměry a dnes dělá zdaleka nejvíce pro pomoc napadené Ukrajině. Je to možná zajímavé téma pro nějakou diplomovou práci, proč to však mám číst na webu ministerstva vnitra?
Domnívám se, že stát má mít právo ve výjimečných situacích, za zákonem přesně definovaných podmínek, omezit provoz médií, která ohrožují národní bezpečnost. Takové rozhodnutí musí podléhat možnosti soudního přezkumu. České soudy už mnohokrát prokázaly, že argument svobody pro ně váží víc než argument bezpečnosti. Byli jsme toho svědky v době covidu, kdy jedno po druhém rušily chaoticky přijímaná vládní opatření. V Česku se nikdo nemusí bát o svá práva, včetně práva na spravedlivý proces. To nás odlišuje od východních společností, především od té ruské, k níž provozovatelé i čtenáři zablokovaných webů vzhlížejí.
Je pravděpodobné, že v Rusku by právě tito lidé skončili nejen vypnutí, ale možná i zmlácení nebo zatčení. Britský spisovatel Peter Pomerantsev ve své knize popisuje, jak se v Rusku například kamuflují teroristické útoky tamních islamistů. Schody se umyjí od krve, internet se vyčistí od příspěvků očitých svědků. Protože upozorňování na islámský radikalismus rašící v některých částech Ruska by narušovalo sociální smír. A pomoci nezávislých soudů se tam samozřejmě nedovoláte.
Tento „kulturní rozdíl“ si musíme chránit a musí být naším výstavním artiklem. Právě on – nikoliv například dostupnost zboží – nás odlišuje od totalitních a autoritářských režimů. Na světě dnes existují i úspěšné diktatury (Putinovo Rusko k nim zrovna nepatří), které svým občanům dokážou zajistit vysoký životní komfort, jsou úspěšné ekonomicky i technologicky. Od nich nás odlišuje jedině naše svoboda. A to není málo.
Většina původně zablokovaných webů je dnes zpátky a nadále šíří svá poselství. Jejich vypnutí nejspíše posoudí nezávislé soudy, což je v pořádku. Stát reagoval extrémně v extrémní situaci. Pro budoucnost ale musíme volit standardní řešení, podepřená vůlí volených zástupců v parlamentu. Nepřátelská propaganda cizího státu je něco jiného než menšinové, radikální nebo i zcela pomatené názory vycházející z našich řad. S jejich nositeli se můžeme bavit nebo je okázale ignorovat, ale neměli bychom je represivně vytěsňovat.
Mainstreamová média by měla přiložit ruku k dílu a začít například jasně oddělovat zpravodajství od komentářů. Nemusím ve zpravodajském článku číst deset přívlastků, které mi mají ozřejmit, co si o tématu myslet. Solidním, nestranným informováním mohou média získat zpátky alespoň část důvěry veřejnosti, a tak prolomit konspirační myšlení některých jedinců, kteří už apriori hledají pravdu vždy na druhé straně barikády – aniž by si připustili, že i tam s nimi někdo může hrát nečisté hry.
Nemělo by se také zapomínat, že ruská propaganda využívá našich slabých míst a cílí na různé segmenty společnosti. Pěkný příklad poskytla právě současná uprchlická vlna. Na Ukrajině dlouhodobě studovalo velké množství studentů z některých afrických zemí a z Indie. Jejich záběry, když se pokoušeli dostat přes hranice (neboť na Ukrajině už nefungovala letiště), nabídla ruská propaganda hned v několika variacích – lidem se skeptickým postojem k migraci ukazovala „davy černochů na hranicích“; západním progresivistům pak napovídala, jak „východoevropští rasisté ubližují lidem jiné barvy pleti“; a nakonec lidem v Africe a Asii zdůrazňovala: „podívejte se, jak vámi Ukrajinci opovrhují“. Ve všech případech byla úspěšná.
Proto bychom měli rozhodně odmítnout některé velmi konkrétní snahy spojit automaticky jakoukoliv kritiku například excesů soudobého západního progresivismu s Ruskem a ruskou propagandou. Ruská propaganda totiž využívá existujících znepokojivých jevů a přirozených rozporů v naší společnosti, které mohou být zcela legitimně podrobovány diskusi. A pokud takové domácí diskusi – kvůli diktátu politické korektnosti – podrobeny nejsou, má to ruská propaganda o to snazší.
V době sociálních sítí se i většina dezinformací, lží nebo hoaxů šíří hlavně zde. Nemluvě třeba o řetězových mailech, tomto médiu pro starší a pokročilé. Téma regulace sociálních sítí je přitom nesmírně ožehavé, i když napříč politickým spektrem už existuje shoda, že nějaká regulace je vzhledem k jejich monopolnímu postavení nezbytná. Fakt, že majitelé sociálních sítí mohou jedním ukliknutím umlčet amerického prezidenta, jim dává do rukou moc, která by rozhodně měla podléhat alespoň základním možnostem přezkumu. Není nikterak extrémní požadavek, aby pekelná kombinace „nevyzpytatelné despocie“ s „obrovskou s tržní silou“ musela dodržovat nějaká pravidla, která se jinak v našem světě vztahují na každou oblast lidské činnosti. Sociální sítě jsou však natolik novým fenoménem, že s nimi stávající zákony nepočítaly.
Domnívám se, že cesta by mohla vést skrze posílení dohledu, ale nikoliv formou samozvaných fact-checkerů, kteří budou posuzovat, co je pravda. Samozřejmě, existují zcela očividné lži. Když ve Photoshopu umístím vlak z Indie na nádraží v Chebu a budu jej vydávat za příliv migrantů z Německa, je to exemplární lež. Ale mnohem častěji narážíme na to, že jsme uprostřed nějaké situace a vývoj je pohyblivý. Například – jsou prospěšné roušky? Na jaře 2020 mi Facebook sankcionoval příspěvek, že roušky zbrzďují šíření koronaviru. Dnes sankcionuje pravý opak. Proto je potřeba k fact-checkingu přistupovat opatrně.
Namísto toho by si Facebook měl v každé zemi zřídit svou domácí filiálku a měl by podléhat místním zákonům. Facebook neměl problém se přizpůsobit vietnamským zákonům, když tamním úřadům udával vietnamské disidenty a mazal jim obsah. A tak by neměl mít problém se přizpůsobit ani zákonům naší demokratické země. Jeho rozhodnutí by měla být transparentní a měla by proti nim existovat odvolatelnost. Vyhrožování smrtí, propagace nacismu, popírání holocaustu – co neprojde na ulici, nesmí projít ani na Facebooku. Naopak nekorektní politické názory nemá posuzovat špatně placený brigádník na Filipínách.
Odolat pokušení „vypínat“ nepohodlné názory a najít hranici mezi svobodou a bezpečností bude obtížné, zvláště v situaci, kdy za slovenskými hranicemi zuří krvavá válka a z Kremlu prší slova o denacifikaci Evropy. Jak taková denacifikace vypadá, můžeme názorně vidět na Ukrajině. Ruský geopolitický jestřáb a Putinův poradce Sergej Karaganov v nedávném rozhovoru uvedl, že válka, kterou Rusko rozpoutalo, jistě povede k tomu, že „demokracie ve své současné podobě ve většině evropských zemí nepřežije, protože v dobách velkého napětí demokracie vždy chřadnou nebo se stávají autokratickými“.
Je to konstatování i varování – Rusko se z nás snaží udělat svůj zrcadlový odraz. Odraz společnosti, v níž zatknou ženu s bílým papírem, přeživší obléhání Leningradu, i malé dítě s transparentem pro mír. Ale naše demokratická tradice, naše láska ke svobodě a právu, nám umožní najít a zachovat křehký balanc, v němž se nám bude dobře žít. Pevně tomu věřím.
(psáno pro CNN Prima Magazine)
