Prezident v novoročním projevu navrhl zahájit konkrétní kroky k přijetí eura. Vnitropoliticky to byl nečekaný a nelogický manévr. Nejprve ocenil pětikoalici za to, že se nehádá. Pak do toho ale s eurem hodil granát. Musel vědět, že na tom není shoda. A že pokud chce, aby vláda takové kroky zahájila, musela by se na tom nejdřív shodnout, což je teď nemožné. Tím spíš, že opozice je proti, stejně jako velká část veřejnosti. Vždyť kde jinde by měla být elementární celonárodní shoda než u otázky, čím máme ráno, v poledne i večer všichni platit?
Prezident má kompetenci v otázkách obrany, bezpečnosti, zahraniční politiky. Vidí rizika a hrozby, které znamenají války v okolí, a ví, jak je máme eliminovat nebo omezovat. Naopak v ekonomice se příliš neorientuje. Soudím, že právě v tomto rámci se tvoří jeho názor na přijetí eura. Chápe ho geopoliticky. Jako jakési šplhací lano, které zajistí, že se odpoutáme od Východu a zakotvíme na Západě. V případě Estonska nebo Lotyšska je takové uvažování pochopitelné. Rusko a vliv jeho mafií je tam příliš blízko.
Má ovšem stejně tak uvažovat i Česko, které leží v geopoliticky hodně odlišném prostoru? Uvažují tak i Češi, kteří si jako jediní z bývalé rakousko-uherské monarchie podrželi korunu, protože ji věří a protože se koruna – díky disciplinované fiskální politice, která je Čechům vlastní stejně jako Holanďanům nebo Němcům (po válce) – nikdy nedostala (třeba narozdíl od polského zlotého nebo maďarského forintu) do neřešitelné inflační spirály. Ano – dnešní sestava ČNB v čele s Alešem Michlem se v boji s inflací nevyznamenala. Kdyby šla před časem s úroky výš, mohla je pak o to rychleji snižovat. Už dnes by mohla být inflace nižší, a my bychom tu aktuální debatu o euru asi neměli.
Ale to nechme teď stranou. Inflace už brzy odezní a s ní budou padat i úrokové míry. Rozdíl v úrocích u nás a v eurozóně se sníží a byznys, který si loni bral úvěry v eurech, se uklidní. Exportérům vláda umožnila účtovat v eurech, což jim sníží rizika. Lidé naopak mají spory uložené v korunách, o nějaké celkové euroizaci ekonomiky nemůže být řeč (na rozdíl od Chorvatska, kde lidé vydělávající na turistickém ruchu měla účty v eurech víc než v korunách, takže rychlý odchod od kuny byl logický.
Nemám nic proti diskusi o euru. Klidně ji veďme. Sám se na euro nedívám nijak ideologicky. Jde především o to postupovat rozvážně a podle toho, co je pro nás výhodné. K tomu pár argumentů:
1) Hlavním argumentem ve prospěch zavedení eura v EU bylo konvergenční sblížení členských zemí. Příslib, že chudší země na jihu EU rychleji doženou ty bohatší na severu. Víc než 20 let společné měny to nepotvrzuje. Platí to jak pro Itálii, Španělsko nebo Řecko, tak pro Slovensko i Slovinsko. Na číslech HDP na hlavu to lze jasně doložit.
2) My Češi stále potřebujeme dohánět ty bohatší. Rakušany, Němce, Holanďany, Dány, Švédy. Euro k tomu teď nepotřebujeme. Naopak nutně potřebujeme reformy rigidního trhu práce a přeregulovaného podnikatelského prostředí. Potřebujeme inovovat, stavět infrastrukturu, zlevňovat energie. Tam máme napřít úsilí, a ne se vyčerpávat diskusí o euru, když k tomu není konsensus.
3) Někteří prosazují, že máme vstoupit do evropského mechanismus směnných kurzů (ERM 2), aniž bychom měli shodu nad datem přijetí eura. Takový krok je kontraproduktivní i riskantní. Kontraproduktivní je proto, že kurzovým závazkem si omezíme konvergování skrze postupné posilování kurzu koruny. Potřebujeme běžet, abychom dohnali bohatší, tak je hloupost si dát předtím nohy do sádry. Ano, mohli bychom dohánět ostatní tím, že budeme upouštět páru přes vyšší inflaci, ale to nemůže být v národě střádalů populární, protože to lidem znehodnotí úspory. Je to riskantní, protože kvůli Chorvatsku a chudšímu Bulharsku je vstup do ERM podmíněn okamžitým vstupem do bankovní unie, což znamená ztrátu dohledu ČNB nad velkými bankami. Ty jsou v majetku zahraničních matek a v krizi mohou své dcery u nás rychle vyluxovat. V případě dlouhodobého režimu v EMR navíc hrozí spekulativní útoky proti koruně. Něco podobné se kdysi stalo britské libře.
4) Zapojení do ERM i přijetí eura přinese náklady. Zapojení do stabilizačního mechanismu znamená okamžitě splatit 50 miliard Kč a dalších 340 mld vázat pro okamžité uvolnění v případě podobné krize, jaká nastala po roce 2009. Je proto otázkou, zda si nepočkat, až budeme vědět, že má eurozóna svou příští krizi za sebou, nikoli před sebou.
5) Ano, svým vstupem do EU jsme se zavázali přijmout euro. Podmínky se ovšem změnily. Původní kritéria členství často nedodržují ani největší země eurozóny jako Francie či Německo. Jižní země jsou pak daleko víc zadlužené, než byly před vstupem, a daleko víc než třeba Švédsko či Dánsko, které v eurozóně nejsou. Zkrátka klub „vyvolených“ nedodržuje ani vlastní pravidla. Naopak ochranný „deštník“ posiluje tendence k „černému pasažérství“.
Všech pět argumentů nemá za cíl závěr, že vstup do eurozóny pro nás nemá žádný smysl. Jistě by přinesl i pozitiva. Snížili by se transakční náklady – velkému byznysu víc, obyčejným lidem míň.
Vláda by se účastnila i diskusí ve fórech, kam dnes nemá přístup nebo se nedostane ke slovu. Ale tyto výhody nejsou tak velké, abychom rezignovali na opravdu důkladné zvažování všech pro a proti, než učiníme konečné rozhodnutí. Zatím není kam spěchat. Kritéria přístupu stejně zatím neplníme.
